Daj-li mi medaili, nedaj-li mi medaili… Má smysl rozčilovat se nad prezidentem dekorovanými osobami?

Hlavně se nesplést

Každá oslava 28. října má několik fází. První je oficiální. Politici kladou věnce, pronášejí projevy, u kterých jejich osobní píáristé trnou hrůzou, jestli se chlebodárce nepřeřekne v datech, jménech nebo místech, což se zrovna při dnešních oslavách přihodilo např. dosluhující ministryni obrany Černochové, když si spletla, kolik let uplynulo od vyhlášení Československa.

Druhá je formální. Prezident jmenuje nové generály, čímž dále dramaticky zvyšuje mandatorní výdaje státu a hustotu generálů na centimetr čtvereční České republiky.

Třetí fáze je emocionálně historická. Občané berou útokem historické prostory paláců spojených s českou a československou státností, navštěvují muzea, která mají otevřeno zdarma.

Fáze čtvrtá, nejvášnivější

Svátek by ovšem nebyl úplný, kdyby nebyl završen čtvrtou fází, ceremoniální, tedy proslovem prezidenta (v případě Petra Pavla zapomenutelným ve chvíli, kdy jej dořekne – jako když letos oslavoval kroužkování a nové svěží tváře v Poslanecké sněmovně), a hlavně předáváním vyznamenání (Řád bílého lva, Řád TGM, Medaile Za hrdinství a Medaile Za zásluhy) během slavnostního večera na Pražském hradě, zakončeným všenárodní hádkou, kdo medaili dostat určitě měl, kdo možná ano, možná ne, kdo nikdy, protože se rozhodně o český stát nezasloužil, a kdo ji nedostal, přestože měl. Podobné spory postihly všechny české polistopadové prezidenty, každý z nich upadl v podezření, že v některých případech odměnil své blízké bez ohledu na jejich skutečný přínos vlasti.

Nejinak tomu bylo i 28. října 2025. Čekalo se, že prezident symbolicky odmění někoho ze „své“ odcházející vládní koalice, například Markétu Pekarovou Adamovou, což by byl z hlediska zdravého rozumu samozřejmě výsměch, nebo odcházejícího „světového lídra“ Petra Fialu (ani jedno se naštěstí nestalo). Nebo že se připojí ke všeobecnému svatořečení zesnulé předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost Dany Drábové, což nepřekvapivě proběhlo.

Hra na pravdu

Nicméně bychom mohli podobně analyzovat každé jméno člověka, který byl vyznamenán, ironizovat jej, případně se vysmát samotnému prezidentovi, případně jeho okolí, které mu myšlenku na Bílého lva pro Zdeňka Svěráka, Řád TGM (?!) pro Šimona Pánka nebo Medaili Za zásluhy pro Aňu Geislerovou vnuklo.

Je to hra, která se nabízí, ale pořád jenom hra. Předávání vyznamenání je především nepsanou dohodou mezi prezidentem a vyznamenaným, je odrazem jeho představ o přínosu, případně oběti jednotlivce na oltář vlasti, přičemž návazná celospolečenská shoda neexistuje. Nejsme na začátku 90. let, kdy vyznamenání představovala především symbolicky akt zúčtování nastupující demokratické moci s komunistickou minulostí, přepisováním dějin a likvidací nekomunistické části kulturních a politických elit (generál Fajtl, Miloš Forman, Josef Škvorecký, Pavel Tigrid a další).

Rozčilovat se (nebo přinejmenším alespoň „klausovsky“ zvedat obočí) nad smyslem dekorování některých osob sice můžeme, ale jestli to má smysl, nechám k hospodským debatám a na posouzení každého z nás. Pro mě už moc ne…

Čtěte také:
Čaputová završila dekorování lepších Čechů medailí pro komunistického rozvědčíka
Prezident předal vyznamenání, měl by ale více odpočívat
Za propagandu medaili