Džungle dotací vede k plýtvání a pomalejšímu růstu. To není cesta k bohatství, ale k chudobě

Elektrické auto. Ilustrační foto. Zdroj: Shutterstock

NKÚ už v minulosti prohlásil, že jsme dotační ekonomikou a nikoli tržní. To je šílené. Jak je možné, že opouštíme trh a ženeme se do nějakého socialistického nesmyslu? Já myslel, že tento experiment máme za sebou.

Ze státu se stal neřízený moloch

Vadí mi, že se ze státu stal automat, kde ze sebe politici snímají vinu a vše za ně řeší jakýsi mechanismus indexací a valorizací. To musí zákonitě skončit ještě větším objemem peněz, které ze zákona někam tečou, aniž by je měli politici pod kontrolou. Alarmující je, že takovýchto výdajů je už nyní 53 % ze všech výdajů. Čekám, že jednou jich bude přes 60 procent. Politici potom nebudou vládnout a budou jen řešit, kde by mohla vzniknout další zbytečná regulace a buzerace.

Až jednou bude chtít nějaká vláda opravdu šetřit, bude muset tyto indexace apod. zrušit. Jenže to nepůjde snadno. Vzniká nám tady velmi komplikovaně provázaný stroj, kde výpadek jedné položky nejspíš ovlivní i druhou a stroj se rozsype.

Těžko se dělá politika, když někdo vidí cíl v chudobě

Jako velký problém současné hospodářské politiky vnímám i to, že my netáhneme za jeden provaz ani v těch nejzásadnějších otázkách. Pro mě je např. naprosto nepochopitelné, když chce někdo investovat do nerůstu.

Mně to připomíná lidi, kteří se snažili z vody vyrobit zlato. To je cesta nikoli k bohatství, ale k chudobě. Myslím, že tomu každý musí rozumět, ovšem ukazuje se, že to mnozí nechápou. To je pak složité vytvořit základ hospodářské politiky, když se ani neshodneme na tom, zda chceme kapitalismus a bohatství nebo chudobu. Tito lidé dotace pochopitelně hájí, protože z nich žijí a my jim to platíme.

Dotací je tolik, že je nikdo nedokáže ani vyjmenovat

Já, když slyším, že máme 750 dotačních programů, tak mě jímá hrůza. Podle mě by nemusel být žádný a když ustoupím doleva, tak pár desítek. Ale my jich máme stovky. A tušíte, kolik lidí to musí administrovat? Třicet tisíc úředníků placených z našich daní. Ti všichni by mohli být propuštěni. Ušetřilo by to spoustu peněz státu a do korporací by přišli lidé, kteří zde dlouhodobě chybí.

Rušení dotací by vedlo k větší efektivitě a vyššímu růstu. Dotace fungují tak, že tam, kde se v ekonomice daří, protože se tu dělá něco výnosného, se peníze vezmou a jdou někam, kde nic výnosného nevzniká. Jedná se tedy o neefektivní použití peněz. Kdyby k dotacím nedošlo, ekonomika by rostla, protože by se podporovala produktivní odvětví. Dotace lze vysvětlit na příkladu sadu, kde máte dva stromy: jeden plodící a jeden suchý. A k tomu máte jednu konev vody. Racionální hospodář by zaléval jen plodící strom, ale dotovaný hospodář bude zalévat suchý strom. Výsledkem pak bude, že nebude rodit ani jeden.

Není 750 programů málo?

Ptám se sám sebe, proč máme tolik dotačních programů. Docházím k závěru, že když jich máte tolik, tak v nich vzniká naprostý chaos, a dá se z nich tak lépe krást. Myslím, že kdyby byl program jen jeden, hned bychom prohlédli slabá místa a krást by nešlo.

Navíc jeden dotační program by pravděpodobně vedl k větším akcím. Takto se dělá velké množství malých projektů, které nejsou veřejností jasně vidět, což je podle mě zase prostor k nepravostem. Kdyby byl projekt velký, budou ho veřejnost i média hlídat. Takto o něm nikdo neví.

Proč slyšíme o tom, na kom všem se bude šetřit, místo toho, aby se dotace škrtly nejlépe všechny? Protože tomu brání obrovská lobby lidí, kteří z toho žijí.

Jejich drzost nezná mezí. Máme tu novou dotaci na nákup nových aut, které pohání baterie nebo vodík. Na dotaci půjde celkem 1,65 miliardy korun. Ty peníze šlo podle mě využít mnohem lépe a efektivněji.

K čemu je dobré dotovat elektrická auta? Pokud budou dobrá, tak si je lidé koupí sami a dobrovolně. To, že potřebují dotaci, ukazuje, že společnost vedeme k tomu, aby kupovala něco, co nechce. Vzniká tu neefektivnost. A má to vlastně řešit stát? Komu to pomůže? Jen bohatým, ale ti přece dotaci nepotřebují. Takto chudí dotují bohaté. To určitě není fér.

Autor je hlavní ekonom investiční skupiny CFG.