Fanatičtí podporovatelé Ukrajiny tleskají agresi vůči Íránu. Proč mezinárodní právo platí jen pro někoho?

Když Rusko v roce 2022 napadlo Ukrajinu, Západ (až na pár výjimek) se semkl v nekompromisní obraně mezinárodního práva. Agrese, která porušuje Chartu OSN, nemá v civilizovaném světě místo – znělo z Washingtonu, Bruselu i Prahy. O tři roky později však tentýž Západ mlčky přihlíží nebo dokonce otevřeně tleská, když Spojené státy bez mandátu OSN bombardují cíle v Íránu.

Veřejná debata se přitom téměř výhradně soustředí na důvody útoku – nikoliv na to, že šlo o akt vojenské agrese bez mezinárodní legitimity. Zdá se, že mezinárodní právo platí jen tehdy, když se nám to hodí.

Reakce „fanatických“ podporovatelů Ukrajiny

Jakmile Spojené státy oznámily údery proti íránským cílům, první české reakce na sebe nenechaly dlouho čekat. Premiér Petr Fiala k útoku prohlásil: „Íránský jaderný program je vážným ohrožením mezinárodní bezpečnosti. Americký útok na íránská jaderná zařízení je pochopitelnou snahou zabránit Teheránu ve vývoji jaderných zbraní… Doufám, že tato vojenská akce přiměje íránský režim k jednání, které by vedlo k uklidnění situace na Blízkém východě.“

Paradoxně se takové úsilí nepodaří naplnit. Právě tyto jaderné zbraně, o které Írán usiluje, neměly být s džihádistickým pokřikem odpáleny na „nevěřící“, jakmile by jich íránský režim dosáhl. Právě naopak – měly být zárukou toho, že jakákoliv intervence ze strany USA nebo Izraele bude krutě potrestána. Ze stejného důvodu vede Írán proti Izraeli zástupnou válku skrze své teroristické buňky v Pásmu Gazy v Libanonu. Sám Izrael jaderné zbraně vlastní, a proto jedná s Íránem z pozice síly. Právě íránské jaderné zbraně by tuto situaci změnily a dopomohly by k větší stabilitě na Blízkém východě – jednání aktérů jako rovný s rovným.

Ale vraťme se k reakcím tuzemských „výtečníků“. Ministryně obrany Jana Černochová se k zásahu vyjádřila tak, že „ukončení íránského jaderného programu je i bezpečnostním zájmem Evropy a Česka“. Zde se samozřejmě jedná o další přebírání západních zahraničněpolitických agend. Když je USA v křížku s Íránem, české „uvědomělé ministerstvo prozápadní orientace“ (tedy „zahraničí“, chtěl jsem říci), zaujme ten správný zahraničně politický postoj. I když íránský jaderný program může Evropu a Českou republiku zajímat asi tak jako stejné programy v Indii, KLDR a Pákistánu (ti už jaderné zbraně navíc dávno mají), Írán se stává jednou z primárních hrozeb pro cca 11 milionů lidí ve střední Evropě…

Mezinárodní právo jako nástroj geopolitiky

Západní lídři, včetně těch českých, s oblibou odkazují na Chartu OSN, suverenitu států a zákaz použití síly jako na svaté zásady, pokud hodnotí jednání Ruska vůči Ukrajině. A oprávněně – ruská agrese v roce 2022 byla v přímém rozporu s mezinárodním právem. Jenže tatáž pravidla zcela mizí ze slovníku, jakmile Spojené státy bombardují bez mandátu OSN cíle někde na Blízkém východě. Náhle se místo o „nelegální agresi“ mluví o „preventivním zásahu“ nebo „obranné reakci“.

Tento dvojí metr je z právního hlediska neudržitelný. Charta OSN zakazuje použití síly proti územní celistvosti či politické nezávislosti jakéhokoliv státu – bez ohledu na to, zda se nám jeho režim líbí či nelíbí. Pokud někdo tvrdí, že Rusko porušilo mezinárodní právo napadením Ukrajiny, a zároveň hájí americké útoky na Írán bez souhlasu Rady bezpečnosti, staví se mimo rámec právní konzistence.

Nejde přitom o výjimku, ale o vzorec chování. Od roku 2022 vznikla v Česku i jinde v Evropě nová vrstva propagandistů – od politiků po některé novináře – kteří obranu Ukrajiny proměnili v jakési náboženství. Každý, kdo zpochybní jediný krok Kyjeva nebo poukáže na dvojí metr Západu, je okamžitě označen za proruského agitátora.

Tento černobílý pohled na svět přitom vyřazuje jakýkoliv prostor pro konzistentní principy. Stejně jako Ukrajina má právo na suverenitu a obranu, měly by mít totéž i jiné státy – ať už jde o Írán, Sýrii nebo třeba Kubu. Přesto se v západní debatě zmíněný argument netoleruje. A naopak, někteří fanatičtí příznivci Ukrajiny se stávají obhájci téměř jakéhokoliv kroku Washingtonu, včetně těch, které by při jiném původci nazývali válečnými zločiny.

Často se objevuje argument: „Amerika přece útočí s dobrým úmyslem – bojuje proti terorismu nebo geopolitickým hrozbám.“ Takový výklad je však z právního i etického hlediska problematický. Úmysl totiž sám o sobě nesvětí prostředky. Přesně tuto logiku – obranu vlastního obyvatelstva a prevenci – používá i Moskva, když zdůvodňuje okupaci části Ukrajiny. Pokud „dobrý záměr“ činí agresi omluvitelnou, pak jsme otevřeli dveře globální svévoli, kde každý silnější hráč může vojensky zasahovat, kdykoliv se mu to hodí – stačí přitom správně zvolené slovo: bezpečnost, stabilita, mír.

Politická a mediální loajalita: Proč se o některých agresích mlčí nebo se omlouvají?

Zatímco ruské bomby na ukrajinská města plní titulní stránky novin a vyvolávají zasloužené pobouření, o amerických náletech na cíle v Íránu, Iráku či Sýrii se píše bez emocí, často jen s technickým tónem. Slova jako „invaze“, „porušení mezinárodního práva“ nebo „agrese“ mizí ze slovníku novinářů, kteří jinak s oblibou mluví o porušování „svatého práva“ mezinárodního soužití jako o práci „okupantů“ nebo „válečných zločinů či zločinců“. Místo toho čteme o „chirurgickém zásahu“, „preventivní operaci“ nebo „odvetném úderu“.

Je to důsledek loajality, která není vedena fakty, ale ideologickým táborem. Mnohá média vnímají svět prizmatem „my vs. oni“. Když útočí Rusko, je to zločin. Když útočí Amerika, je to strategická reakce. Tento filtr deformuje veřejné mínění a vytváří v lidech dojem, že násilí je ospravedlnitelné, pokud jej páchá „ ta morální strana“. Takové vnímání ale podkopává důvěryhodnost Západu a připravuje půdu pro cynismus i na domácí půdě: proč by měli lidé věřit hodnotám právního státu, když jejich vlády samy volí, kdy a pro koho mají platit?

Nejde jen o neschopnost kriticky přemýšlet – jde o aktivní selekci reality. Mnohá média a politici totiž spoléhají na to, že jejich publikum nebude klást nepříjemné otázky. A pokud je přece jen položí, stačí je umlčet etiketou proruský, konspirátor, extremista. Ve jménu dobra se tak z veřejného prostoru vytrácí to nejcennější – schopnost rozlišovat, argumentovat a hodnotit bez předem dané „pravdy“.

Nejde o Írán, nejde o Rusko – jde o principy

Celý tento komentář není obhajobou Íránu, stejně jako kritika ruské agrese nemá co do činění s láskou k NATO či Západu v jeho současné podobě. Nejde o státy. Nejde o jejich režimy, armády nebo ideologie. Jde o principy, na kterých stojí mezinárodní řád – a které jsou v posledních letech podkopávány těmi, kdo je dříve nejhlasitěji prosazovali.

Pokud Západ skutečně věří v sílu mezinárodního práva, pak ho musí uplatňovat vždy – bez výjimek, bez selektivní slepoty, bez moralistických obezliček. Dnes si příliš často vybíráme, kdo má na svou obranu právo a kdo ne. Kdo smí střílet bez mandátu OSN a kdo je hned označen za zločince. Jenže v momentě, kdy si pravidla přizpůsobíme podle momentálního geopolitického zájmu, ztrácí svou legitimitu. Právo, které platí jen někdy a pro někoho, přestává být právem – a stává se nástrojem moci.

Proto je třeba větší intelektuální poctivosti – od politiků, komentátorů i běžných čtenářů. Ne každá kritika Západu je „proruská“. Ne každé odmítnutí dvojího metru je „dezinfo“. Není třeba volat po rovnosti mezi demokracií a diktaturou – ale po rovnosti principů.

Čtěte také:
Operace Rising Lion aneb izraelský vojenský triumf nad Íránem
Izrael bojuje za svou existenci
Ukrajina se jaderných zbraní vzdala kvůli ruskému nástupnictví, nikoliv výměnou za záruky