Izrael bojuje za svou existenci

Bohužel, jak se stalo zvykem v  případě všech konfliktů, v nichž je jednou ze stran Izrael, v médiích a na veřejnosti se objevují přehršle zkratkovitých pohledů. To v lepších případech. V těch horších – jejichž počet vůčihledně roste – jsou prezentovány antisemitské, surové a občas i vyloženě nacistické názory. Platí to pro celý Západ. Na hnědnutí diskuse o všem, co se týká Izraele, se podílí jak přívrženci teroristů z řad migrantů, tak evropská a americká krajní levice. Přičemž platí, že čím více nalevo, tím více se svými výroky blíží nacismu či neonacismu. Ignorují při tom i ta nejzákladnější fakta.

Nesmysly na sociálních sítích jsou hlavně smutné, někdy odporné. Jenže zcela mimo realitu je také velká část evropských politiků, což už je hodně na pováženou. Ovšem buďme upřímní: jak mohou rozumět Izraeli, když se vůbec nevyznají ve vztazích v blízkovýchodním regionu? Jak mohou chápat, za jaké hodnoty Izrael bojuje, když mnohé z těchto hodnot dnes Brusel zatracuje, nenávidí, a někdy se je pokouší dokonce kriminalizovat? Připomeňme si proto kořen konfliktu, nepřáteli Izraele pravidelně opomíjený.

Izrael nezačal válčit

Ke konci listopadu roku 1947 byla schválena Rezoluce Valného shromáždění OSN č. 181. Na jejím základě vznikly dva státy – Izrael a Palestina. Jenže hned po oficiálním vyhlášení vzniku nového státu 14. května 1948 byl Izrael napaden okolními arabskými zeměmi, které jasně a nedvojznačně deklarovaly úmysl nový stát zlikvidovat a Židy vyhnat: Jordánskem, Egyptem, Sýrií, Irákem a některými dalšími, které hrály menší roli. Od té chvíle, tedy od prvního dne svého vzniku, se Izrael jen bránil mnohonásobné přesile.

Po desítkách let bojů nicméně arabské země měnily názor, postupně se smířily s existencí židovského státu a jedna po druhé s ním začaly spolupracovat. Paradoxně po celých prvních třicet let válčení s Araby Izraeli pomáhal více či méně otevřeně Írán. Až do islámské revoluce v roce 1979, po které se chopili moci v zemi šíitští náboženští extremisté. Výsledkem bylo, že dřívější spojenec se stal nenávistným nepřítelem. Za zmínku snad stojí i to, že na rozpoutání islámské revoluce v Íránu se podílely i (krajně) levicové a „liberální“ politické skupiny. Zdá se, že jako obvykle si ultralevicoví aktivisté neuvědomili, komu pomáhají k moci – ale to jen na okraj.

Zatímco vztahy Izraele s arabskými zeměmi se zvolna zlepšovaly, od tolerance se skřípěním zubů přes obchodní a diplomatické vztahy až po více nebo méně skrytou spolupráci v mnoha oblastech, v neposlední řadě v oblasti bezpečnosti, Írán se stal sponzorem všech teroristických skupin, které chtěly škodit Izraeli. Věnoval peníze, zajišťoval výcvik, zbraně, výbušniny, poskytoval zpravodajskou i logistickou podporu. A činí tak dodnes. Už to se dá reálně považovat za válečný akt. Postupně se Írán stal hlavní hrozbou pro samotnou existenci Izraele.

Krátce po druhé světové válce začal Írán pošilhávat po ovládnutí jádra. Jeho civilní jaderný program prodělal bouřlivě proměnlivý vývoj. Byl spuštěn už v 50. letech, tedy ještě za vlády Muhammada Rezy Pahlavího. Hlavní zásluhu na tom měly Spojené státy. Tajné služby odhadují, že zhruba v 60. letech byl v přísném utajení vedle civilního programu spuštěn výzkum jaderných zbraní. Nicméně po islámské revoluci byl rozpuštěn. Nový vůdce země Chomejní to zdůvodnil tím, že jaderné zbraně jsou v rozporu s muslimskou etikou, a navíc našel ustanovení v islámské právní vědě, které je prý zakazují. Írán dobrovolně podepsal smlouvy, kterými zavrhl držení jaderných zbraní, ale také biologických a chemických.

Podle blízkovýchodních i západních rozvědek mu toto předsevzetí nevydrželo ani do konce století. Návrat k výzkumu a vývoji jaderných zbraní nastal krátce po smrti Chomejního v roce 1989. Souběžně s ním běžela výroba raket coby nosičů pro nukleární hlavice, později dronů.

Celý text naleznete v měsíčníku TO číslo 6.