Svoboda slova se dnes hájí zvláštním způsobem. Zakážeme zdroj, ale povolíme jeho výklad. Odebereme občanům právo dívat se, poslouchat a hodnotit, ale s gustem jim naservírujeme „správně interpretované“ úryvky. A tomu říkáme obrana demokracie. Ve skutečnosti jde o návrat k myšlení, které jsme si mysleli, že skončilo v roce 1989.
„My musíme chránit za každou cenu, a na tom záleží osobně i mně, svobodu slova, projevu, všechny atributy, které ke svobodné společnosti patří. Na druhé straně lidé mají právo na to, aby informace byly korigovány. Je zjevné, že státy západního světa čelí dezinformační kampani cizí velmoci, která prosazuje svoje zájmy a snaží se destabilizovat naši společnost.“ Tato slova pronesl expředseda vlády Petr Fiala.
Na tuto mentální gymnastiku trefně reagoval člen Rady pro rozhlasové a televizní vysílání Vadim Petrov: „Tohle je dobrý výrok našeho premiéra. Znáte to, když narazíte na demagogii, která s vámi mejkne o zem. Něco jako: Musíme chránit svobodu slova, ale pokud budeme tvrdit nesmysly, máme právo na to, aby naše názory stát korigoval.“ Přesně pojmenoval to, co dnes zažíváme, oficiální rétoriku „ochrany svobody“, která je v praxi doprovázena systematickým omezováním přístupu k informacím.
Stopka pro ruský hlas
Po začátku války na Ukrajině se Evropská unie rozhodla zakročit. Výsledkem byl plošný zákaz vybraných ruských médií na území EU. Nešlo o jednotlivé pořady, nešlo o konkrétní výzvy k násilí. Šlo o celé redakce, celé televize, celé weby. Argument byl jednoduchý – propaganda, dezinformace, ohrožení demokracie.
Jenže právě tady se láme chleba. Demokracie není stav, který chráníme tím, že zakážeme informace. Demokracie je proces, který stojí na otevřené konfrontaci názorů. I těch nepříjemných. I těch lživých. Protože pravda se nerodí z ticha, ale ze střetu. Zákaz ruských médií vytvořil precedent. Stát (respektive nadnárodní struktura) rozhoduje, co občan smí vidět, protože by to prý „nezvládl správně vyhodnotit“. Přesně tento pokrytecký paternalismus byl typickým znakem minulého režimu.
Česká média: Rusové jsou šílenci
Paradox celé situace je v tom, že ačkoliv se na ruská média dívat nesmíme, jejich obsah k nám proudí denně a bez omezení, ovšem přefiltrovaný, vybraný a rámovaný českými redakcemi.
Podívejme se na titulky, které pravidelně přinášejí: „Vybombardujme Ukrajinu, pak půjdeme dál. Televizní propaganda v Rusku přitvrzuje.“ „V ruské státní televizi probírali vyhlazení Evropy, Trumpovu brzkou smrt a jeho cestu do nebe.“ „Ruské diváky připravují na jaderný popel místo Evropy.“ „Rusové se utrhli ze řetězu. Zabijeme je všechny, vyhrožují Britům a Západu.“ „Můžeme dál útočit, radují se v ruské státní televizi po zrušení summitu Putina a Trumpa.“ „Na Británii udeří radioaktivní tsunami. Nebudou vědět, odkud přišla, hrozí v ruské státní televizi.“ „Pokud Trump dodá Ukrajině tomahawky, udeříme na Polsko, vyhrožují v ruské státní televizi.“
Všechny tyto texty mají jedno společné. Čtenář nemá možnost ověřit kontext, tón, frekvenci ani relevanci těchto výroků. Neví, zda jde o okrajové hlasatele, bizarní figurky, nebo oficiální linii. Neví, co zaznělo předtím a potom. Neví, zda šlo o satiru, hysterii, nebo teatrální přehánění. Musí prostě věřit.
A tady se dostáváme k jádru problému. Zákaz ruských médií v kombinaci se selektivním informováním o jejich obsahu vytváří model „řízeného obrazu reality“. Ano, je možné, dokonce pravděpodobné, že se v ruských médiích objevují extrémní, agresivní a odpudivé výroky. Ale svobodná společnost nestojí na tom, že nám někdo říká, co si máme myslet. My si to můžeme ověřit sami a zjistit celkový kontext ruského mediálního prostoru.
Když stát nebo mainstream tvrdí: „My víme, že je to propaganda, tak vám to raději zakážeme,“ vracíme se mentálně o desítky let zpět. Přesně k logice: „Vy byste tomu nerozuměli, soudruzi. Vy na to nemáte správné ideologické vzdělání.“ Tohle není ochrana demokracie. Je to nedůvěra v občany.
Vzpomínka Marka Vašuta jako spojovník „dvou totalit“
Známý český herec Marek Vašut se v rozhovoru pro iDnes 10. listopadu 2019 podělil o svou zkušenost ze studentských let:
„Proč tady nepovolíte, aby byl na stáncích třeba časopis Time nebo The Economist? Proč nedovolíte západní tiskoviny? Nechte lidi, ať si udělají obrázek sami!“
„No to nejde, soudruhu Vašute. Podívejte se. Vy jste jedničkář, máte jedničku z marxismu-leninismu, to nebylo nic těžkého prostě. Tak vy víte, jak vlastně číst ty zprávy. Vy jste dobře vyzbrojen ideově. Ale my to necháme číst obyčejným lidem z venkova a ti si tam ty lži přeberou.“
„Analogická situace s dneškem, když někteří lidé prohlašují prostě: No jo, lidi na venkově, ti se prostě nechají zblbnout různou propagandou… Prostě úplně debilní propaganda sovětského typu. Všechno, co bylo z Ruska, bylo slovo boží. Všechno, co bylo od Reagana, bylo od ďábla. A teď se někdy setkávám s tím, že ta propaganda je stejně blbá, akorát s opačným znamínkem,“ říká Vašut.
To, že tato vzpomínka – a zejména aspekt „hloupých venkovanů“ – není zbytečné filozofování nad dobou minulou a že se bezprostředně dotýká i naší doby, potvrzuje výrok z časoprostoru poslední prezidentské kampaně od novináře a „chvilkařského“ aktivisty Jana Tuny: „Praha a láska zvítězí nad vsí a nenávistí!“
V roce 1989 se cinkalo klíči za pluralitu názorů, ne za jejich korekci. Za možnost slyšet i to, co se nám nelíbí. Za důvěru, že lidé nejsou hloupým stádem, které je třeba chránit před „špatnými informacemi“. Pokud dnes říkáme: „Na ruská média se dívat nesmíte, ale my vám řekneme, co si o nich máte myslet,“ pak děláme přesně to, co dělali ti, proti nimž jsme se tehdy vymezovali. To už není obrana svobody slova. To je její popření v přímém přenosu.
Čtěte také:
Nová vláda chce bojovat proti cenzuře. Držme jí palce…
Cenzura neskončila, cenzura trvá
Marek Vašut: Cenzura je všude kolem nás. Svobodu slova bráním, protože jsem zažil estébáky
