Vláda Andreje Babiše má za sebou standardní dobu 100 dní hájení a zároveň jednu z největších protivládních demonstrací za posledních několik let. Co z toho vyplývá? Nepříjemné otázky, a ještě nepříjemnější hledání odpovědí.
Babišova vláda po očekávatelných počátečních několikaměsíčních porodních bolestech a vytrvalém házení klacků pod nohy ze strany současné opozice dovršila dne 25. března stý den svého vládnutí – a tím i dobu hájení. Demonstrace „Letná – Nenechme si ukrást budoucnost“ z 21. března a z popudu Milionu chvilek pro demokracii tak proběhla zcela nesmyslně – již podruhé, a v distribuované podobě velkých měst pak dokonce potřetí – v průběhu období, kdy vládám nebývá zvykem cokoliv vytýkat.
Původ doby hájení
Zvyklost nechat vládu nerušeně konat pod dobu prvních sta dní v úřadu platí již nejméně od dob Rooseveltových. Ten v roce 1933 začal své reformy proti katastrofálním dopadům Velké hospodářské krize právě třemi měsíci hektické činnosti, kdy po dobu trvalého, speciálního zasedání vlády dokázal protlačit více než 15 klíčových zákonů a protikrizových opatření.
Zcela konkrétně a chronologicky vzato šlo o zákon o nouzovém bankovnictví z 9. března 1933, změnu Volsteadova zákona na Cullen-Harrisonův z 16. března, zákon o hospodářství z 20. března, vznik civilního sboru nezaměstnaných pro ochranu přírody z 31. března, zákon o federální pomoci v nouzi, zákon o zemědělských úpravách a zákon o nouzových zemědělských hypotékách z 12. května, vznik Úřadu údolí Tennessee z 18. května, zákon o cenných papírech z 27. května, zrušení zlatých doložek ve veřejných a soukromých smlouvách z 5. června, zákon o refinancování nemovitostí pro majitele domů z 13. června, Glass-Steagallův zákon, zákon o zemědělských úvěrech, zákon o nouzové železniční dopravě a zákon o národní průmyslové obnově z 16. června.
Posledních pět opatření bylo sice přijato až po 12. červnu, kdy určené období již striktně vzato skončilo, ale i tak je Franklin Delano Roosevelt zahrnul do svého slavného projevu z 25. července, odkud se termín dále traduje. „Všichni jsme chtěli mít příležitost k malému, tichému zamyšlení, abychom prozkoumali a v mentálním obrazu asimilovali shluk událostí sta dnů, které byly věnovány nastartování soukolí New Dealu,“ shrnul tehdy prezident.
Co udělal Babiš
Dříve, než mne laciné pokušení svede ku srovnání Franklina Delano Roosevelta s Andrejem Babišem, ačkoliv oba zahájili své působení v čele země po několikaleté vleklé a stále se prohlubující krizi, nutno upřesnit, že v Rooseveltově období nefigurovaly vánoční svátky. S jejich započtením by Babišových 100 dní končilo až právě nyní, a tak již není na co čekat. Otázka, co udělal Babiš, je ale dvousečná. Veřejnost nemá a ani dost dobře nemůže mít všechny informace o věcech, které jsou teprve v běhu, v řízení, raných fázích předdohody, anebo se na výsledek teprve čeká. Mohl bych se tak dopustit kritiky z neznalosti a neinformovanosti, což pochopitelně nechci. Formuloval bych proto tuto otázku radši poněkud jinak, a sice, co Babiš, reprezentující současnou vládu, udělat mohl, a přesto z nějakého důvodu stále neudělal.
Mezi tyto kroky patří zejména otázky personální výměny, zrušení minulou vládou přijatých zákonných přílepků a paragrafových zhůvěřilostí a otázka kdysi veřejnoprávních médií a jejich plošně navýšených koncesionářských poplatků. Jde o kroky levné a prakticky instantně aplikovatelné. Protože v ideálním případě pouze vrací změny zpět, do předchozího fungujícího stavu, který zde již byl, anebo delegují změnu na novou osobu a jí svěřené kompetence. Tomuto názoru svědčí i kvapné počínání vlády bývalé, kde v té době ještě pouhý neministr Vít Rakušan s výměnou policejního prezidenta nedokázal čekat už ani den, a Švejdara fakticky odvolal již sedmého prosince, zatímco ministrem vnitra byl jmenován až 17. prosince 2021, tedy s desetidenním předstihem. Babiš pak za pouhý Okamurův náznak možnosti Vondráškova nahrazení láteřil a dodnes vehementně odmítá a vylučuje změny nejen na vedoucích postech odborů silových resortů, ale i v kabinetu samotném. Otázka, proč tak činí či nečiní, je v tomto ohledu zcela zásadní, a zasluhuje hlubší analýzy.
Omluva a výmluva
Jedním z nejčastěji uváděných důvodů, proč Babišova vláda (s čestnou výjimkou Petra Macinky na ministerstvu životního prostředí) není schopna plnit ani ty z nejsnazších předvolebních slibů daných voličům (a tolik důležitých pro změnu atmosféry ve společnosti) jsou jisté obavy. Obavy z nátlaku, obavy z vyhrožování, a hlavně obavy z Letné. Babiš jako by se svým voličům omlouval, že v Poslanecké sněmovně, kde jeho vláda disponuje pohodlnou většinou 108 hlasů, zatím nemůže nic nadělat. Jenže to není omluva. Na Letné pravděpodobně nikdo z Babišových voličů nestál. A na základní otázku, nakolik je moudré podbízet se neplněním programu zrovna svým nevoličům, zná odpověď již mnoho bývalých politiků.
Voliči naopak očekávají, že alespoň ta nejlacinější, symbolická gesta změny od Babiše obratem uvidí. Aby se ukázalo, že to myslí vážně a s normalizačním „fialismem-rakušanismem“ je v této republice konec. Ta gesta se však stále nějak nedostavují. A vláda tak může na leckoho působit jako ta Fialova, jen s Babišovými ministry. Pan Martin Vodička, ředitel Odboru komunikace Úřadu vlády České republiky, je dle zákulisních informací člověkem, na jehož rady Babiš dá a jehož názorů si opakovaně žádá. Tak bych měl pro pana Vodička také jednu radu, ač nevyžádanou. Voliči volili program, nikoliv vítěze Superstar či osobu spasitele. A ten je už vhodné začít i viditelně naplňovat, aby ono již částečně zprofanované motto „ano, bude líp“ vůbec kdy ještě platilo. Už jenom proto, že do očí bijící pětikoaličně smluvní loajalita Jaromíra Zůny na obraně a zakřiknutá neviditelnost Lubomíra Metnara na vnitru, kde se od dob Rakušanových nezměnilo prakticky nic, začíná zavdávat důvody ke spekulacím, zda za konzervací dosavadního stavu nakonec nestojí nějaká zákulisní či nepsaná dohoda se stranami bývalé pětikoalice. Dohoda, jejíž součástí může být i pouhé ponechávání na pokoji, zatímco zaplněná Letná může být pro takový přetrvávající status quo docela vítanou omluvou (či přímo výmluvou) adresovanou netrpělivým koaličním voličům, mne nevyjímaje.
Další možné indicie
Indicií pro tuto spekulaci, jaká by nikoho snad ještě v průběhu ledna pravděpodobně ani nenapadla, může být možná i více. Nedávné sněmovní slyšení pro volbu kandidátů do Rady ČT vyneslo na pomyslný vrchol patnácti hlasů z šestnácti – protože právě tolik je hlasujících členů Výboru pro mediální záležitosti – například bývalého ministra kultury Daniela Hermana. Porazil tak jiná známá i neznámá jména, krom Ing. Marka Vícha z Dozorčí komise Rady Českého rozhlasu, který jich obdržel všech šestnáct. Co se to stalo? Zatímco stávající členové Rady České televize dostali bez výjimky nečekaně druhou šanci, skutečně nezávislí kandidáti byli při tajném hlasování zjevně vykroužkováni a smeteni pod stůl, společnými koaličně-opozičními silami. Stejně tak jako nová, skandující Letnou prosazovaná jména. Zrazeni se tak mohou cítit nejen vlastenci, ale i aktivistické, havlistické Chvilky a ideologicky zaťatí a nekomunikativní Piráti. Což jsou, upřímně řečeno, přesně tytéž subjekty a kruhy, kterých by se případná pragmatická dohoda pravděpodobně ani nijak nedotkla.
Co tedy říci závěrem? Nic. Ano, já neříkám nic. Ale možná, že na má slova dojde, pokud zde rychle k něčemu nedojde. Anebo nedojde, pokud dojde, jestli mi jako rozumíte, slovy klasikovými, ale to vůbec nezávisí na mně. Mezi volbami je volič toliko přihlížejícím, ale s o to větší chutí pak může vystavit vládě, která neplní své sliby a začíná poměrně viditelně lavírovat, nemile kritické vysvědčení…
Čtěte také:
Konec policejního odboráře Červenky a smutná vizitka Policie ČR
Nová vláda chce bojovat proti cenzuře. Držme jí palce…
Tlačí Američané na Babiše kvůli muniční iniciativě?
