Ta pověstná dobrosrdečnost indonéského islámu je historicky vysvětlitelná i tím, že sem nedorazil v obvyklých armádách s ohněm a mečem, nýbrž na lodích s neozbrojenými obchodníky. A to ještě až ve 13. století, a pak pomalu ostrov po ostrově. Na některé odlehlé východní ostrovy doplouvá až teď s politikou většinově islámské vlády. Mezitím ještě byl půldruhého století tlumen dozorem Holanďanů.
Náboženství v číslech
To vše se zdá žít pospolu radostně a tolerantně a slouží západním islamofilům jako důkaz mírumilovnosti náboženství míru, k němuž zde patří 87 procent obyvatel. Ústava zaručuje svobodu a stejná práva dalším pěti náboženstvím. Počty jejich příslušníků ve vládním sčítání z roku 2023 vypadají procentuálně takto: katolíci 7,41, protestanti 3,06, hinduisté 1,68, buddhisté 0,71, konfuciáni 0,03. Ateismus ústavně neexistuje, takže k některému z těchto náboženství se přihlásit musíte, i když v žádné nevěříte. Jestli vám v tom výčtu chybí jedno z těch sice nepočetných, ale poměrně známých, je to tím, že mu ústava právo nezaručuje, a praktikuje se na vlastní nebezpečí. Víc o něm za chvíli.
Trochu vám tu mírumilovnou pověst Indonézanů možná poškrábou historické vzpomínky na okupaci a malou genocídku VýchodníhoTimoru z let 1976-1999, kdy si Indonésie do té doby portugalskou a katolickou kolonii vojensky obsadila, přisvojila a okupovala. A jen tak mimochodem za ty roky povraždila okolo 200 tisíc Timořanů.
Pomalu se už taky zapomnělo na celostátně odhadovaný půlmilion až milion zmasakrovaných v roce 1966, podezřelých z připravovaného komunistického převratu. Pravda, za ten možná zpětným pohledem bohudík, co by si svět tehdy počal s tak obrovským přírůstkem do sovětského „tábora míru“. Jenže dnes to začíná být stejně obrovský přírůstek do radikálního „tábora míru“ islámského.
Šaria
Návštěvníci nejpopulárnější části Indonésie, ostrova Bali, si tu a tam mohou všimnout, že ač jsou na ostrově převážně hinduistickém, se sochami bohů na každém rohu, všechny restaurace, kam je průvodci vedou, mají označení „halal“. Včetně hotelových snídaní, k nimž se podávají i hovězí párky, v hinduismu zapovězené. Takže kuchyni a turismus i zde už ovládá islám.
Striktní islám podle zákonů šaria zatím úředně a pokusně platí jen v severozápadní provincii Aceh – kde vás před jásajícím publikem štědře zmlátí dlouhou pružnou rákoskou už jen za sebemenší veřejný projev láskyplného dotyku neoddaných. Ale pod vlivem islámských teologických seminářů „madrasa“, financovaných arabskými ropnými státy, se postupně šíří i do jiných částí, s povinnou islámskou uniformou omezené viditelnosti žen.
V některých průzkumech, jako Pew Research, se až 72 procent indonéských muslimů vyslovuje pro zavádění některých prvků zákonů šaria. Odebrání plných občanských práv nemuslimům mezi ně zatím nepatří. Už však mezi ně patří zákaz kohabitace neoddaných, takže i hotely odmítají ubytovat nemanželské páry.
Jste-li jedním takovým, honem se před návštěvou Indonésie berte, abyste nemuseli spát v křoví v parku – a pak ještě za to být zmláceni rákoskou. A nenechte se zmást tím, že indonésky se šaria nepíše jako všude jinde sharia, nýbrž sjaria.
V jednom ohledu však islámská radikalizace překonává všechny islámské země kromě Palestinských území a Kuvajtu. Od posledního průzkumu Anti-Defamation League v roce 2014 se indonéský antisemitismus (podle kritérií předsudků a stereotypizace) zdvojnásobil ze 48 procent na 96. Donedávna okrajová radikální organizace IFP (Fronta obránců islámu) se posunula do politického mainstreamu a v ulicích Džakarty pořádává tisícihlavé pochody s koránskými hesly „Židé jsou opice“ a „Alláhu proklínej Židáky“. Klasický příklad antisemitismu bez Židů.
Indonéští Židé
Teda téměř bez Židů. Že tam někde nějací přece jen jsou, se nedávno začalo objevovat ve zprávách, že někde kdosi pohrozil někomu „jestli nám tady budete chodit s těmi svými kipami na hlavě, tak vás zabijem.“ Tak se přišlo na několik drobných židovských kongregací sotva pár stovek členů na několika málo místech, jako třeba v jedné odlehlé vesnici ostrova Sulawesi. V západních židovských médiích se o nich objevilo pár reportáží, i s fotografiemi. A ač na nich svým oblečením vypadají jako běžní západní utraortodoxní, sakumprask s černými klobouky a plnovousy, bližší pohled odhalí tváře typicky malajsko-indonéské.
A tak se možná brzy oživí kdysi populární anekdota, v níž americký byznysman v pátek večer navštíví jednu takovou (tehdy čínskou, dnes indonéskou) synagogu a vrátný na něho vyhrkne:
„Co tu chcete?“
„Pomodlit se.“
„Proč tady?“
„Protože jsem Žid.“
„Vy že jste Žid? Vůbec židovsky nevypadáte.“
Ale humor stranou, i ta pověstná indonéská tolerance se pomalu mění v mediální kachnu.
Čtěte také:
Zločinecká anglická past na seniory
Hollywood vyhání Židy
Pokrok znamená návrat
Turecko: Spojenec, nebo nepřítel?
V novodobé historii státu by neměl zapadnout rok 1997,kdy v důsledku runu Nejvyššího Levicového Svatého a filantropa na bankovní sektor se HDP propadl o 80 % a při nepokojích jenom v Jakartě zemřelo 1200 lidí.
Zdroj-link: http://www.forum24.cz/proc-by-schwarzenberguv-vyrok-o-sorosovi-v-asii-mnoho-privrzencu-nenasel…ale lze dohledat i jinde.