Čtěte online Deník TO bez reklam >>

Izrael brání drúzy. Proč minorita leží v žaludku novému syrskému prezidentovi džihádistovi?

Drúzové
Drúzové. Zdroj: Profimedia

V jihosyrské oblasti Suwajdá v polovině července propukly ozbrojené střety mezi tamními drúzy a arabskými beduíny. Co přesně bylo rozbuškou násilí, není dosud známo. Situace nicméně chvatně využili militanti nového syrského diktátora Ahmada Šary, kterým se dostalo záminky k vraždění nepohodlné drúzské menšiny a do města Suwajdá vpadli. To zas nenechal jen tak sousední Izrael, který udeřil na vládní a vojenské cíle v Damašku a za drúzy se postavil. Co jsou vlastně drúzové zač a proč kvůli nim Izrael opakovaně intervenuje?

Drúzové jsou malá, poměrně uzavřená a velmi hrdá nábožensko-etnická skupina s minimálně tisíciletou historií. Obývají převážně Libanon, Izrael a také Sýrii, přičemž ve všech jmenovaných státech tvoří pouhé jednotky procent populace. Jejich vztahy s většinou té které země nemívají pokaždé zrovna podobu idylky – právě kvůli drúzské semknutosti a velkému důrazu na vlastní identitu. Drúzové jsou zkrátka svoji, avšak politicky jsou velice pragmatičtí a vědí, jak se v drsném blízkovýchodním regionu prosadit a jak přežít. Vyznávají velice specifické náboženství, jehož věrouka v sobě snoubí množství různorodých prvků a vlivů.

Ve zkratce – výsledkem je konfese, jež se diametrálně odlišuje od radikálního islámu, pod jehož krutou nadvládu spadla Sýrie koncem minulého roku a pod jehož prapory bojuje její novopečený „dočasný prezident“ džihádista Ahmad Šara. Právě džihádisty jakákoliv různorodost či pestrost ve společnosti neuvěřitelně irituje a podněcuje v nich chuť po krvi odpadlíků od „jediné pravé víry“. Šaru také příliš netěší, že mu nepoddajní drúzové nevěří ani nos mezi očima – mají k tomu ale docela dobré důvody, jelikož si živě vybavují, jak Šarova teroristická skupina HTS (vyčleněná z Al-Káidy) ještě před pár lety nejen jejich menšinu vyvražďovala.

A tak nakonec činí dodnes – s tím rozdílem, že nyní vraždění probíhá pod hlavičkou syrské vlády. Důkazů je mnoho. Jedním z nich může být například etnická čistka, brutální masakr alawitů v oblasti Latákie z letošního jara. V Šarově Sýrii se zkrátka staly etnické a náboženské menšiny lovnou zvěří. Země se bleskovým tempem islamizuje. Narůstá nenávist mezi jednotlivými komunitami, ve vzduchu je cítit strach a na denním pořádku je brutální sektářské násilí. Pod údery sunnitských džihádistů krvácí syrští křesťané, alawité a další. V rámci tohoto drastického koloritu se nese i onen poslední atak nového syrského establishmentu, který je tématem tohoto textu. Masakr drúzů.

Nárazníkové pásmo a zásah Izraele

Ze Sýrie se do světa velmi rychle začaly šířit otřesné záběry vládních militantů dovolávajících se Alláha a pouštějících se do svých menšinových spoluobčanů. Následovaly záběry na zakrvácená nehybná lidská těla a hloučky bezmocných civilistů odváděné ozbrojenci kamsi do křovisek… Symbolem obětí teroru se stal drúzský stařeček, kterému nohsledi nových pánů Sýrie potupně a za pomoci žiletky drali z tváře jeho dlouhý bílý fous. Poté, co ulice Suwajdy pokryly stovky mrtvol a do věci se konečně vložil Izrael, se vládní teroristé stáhli a situaci přenechali místním autoritám. Izrael zasáhl jak vládní síly operující v drúzském městě, tak (víceméně demonstrativně) některé významné státní instituce sídlící v Damašku.

Příslušník drúzské komunity s typickým drúzským knírem
Příslušník drúzské komunity s typickým drúzským knírem. Zdroj: Profimedia

Jeho akce pochopitelně nestojí pouze na nohách čistého altruismu, ale rovněž na nohách nejchladnějšího pragmatismu, jelikož syrská oblast osídlená zejména drúzy tvoří jeho příhraniční nárazníkové pásmo. Nejeden drúz navíc nosí uniformu IDF a též drúzská menšina žijící v Izraeli nemá na tamní politiku nulový vliv. Vzhledem k těmto okolnostem může vlastně leckoho překvapit, že se Izrael za své spojence, po jejichž boku čelí radikálnímu islamismu, nepostavil mnohem důrazněji. Evidentně je pod tlakem o jednu či dvě úrovně vyšší politiky, která je k novému syrskému režimu nesmírně vstřícná a k jeho zločinům v zásadě přehlíživá.

Během několika málo měsíců od momentu, kdy se Šara jmenoval do úřadu „dočasného prezidenta“ Sýrie, si s ním stihl podat ruku nejeden státník. Nikoliv tedy odmítnutá německá exministryně zahraničí, která má v očích nových syrských vládců hodnotu kulhavé krávy, ale například s americkým či francouzským prezidentem si Šara zanotoval báječně. V mezidobí si po ulicích západoevropských měst zapochodovali islamisté, kteří masakry nemuslimů nadšeně vzývají a diktátora Šaru pro zločiny – minulé i současné – otevřeně oslavují. Nepřekvapivě jde o tytéž lidi, kteří se stejnou vervou burcují proti údajné genocidě v Gaze.

Jaká je tedy budoucnost post-asadovské Sýrie? To nikdo na světě přesně neví. Nelze však popřít, že se postupně naplňují ty nejponuřejší scénáře v podobě jakéhosi dávkovaného a trpělivého průběžného „čištění“ země od různých menšin jejich podrobováním, jejich děšením a vyštváváním, a v posledku rovněž jejich vybíjením. Nemohou se navždy spoléhat na Stát Izrael, jelikož ten vždy hájí primárně své vlastní zájmy a ty nejsou nikterak strnulé a neměnné. Jejich naděje spočívá v rukou Evropanů. Právě ti z nepochopitelných důvodů lijí do chřtánu syrského islamistického režimu další a další peníze. A právě pohrůžka přiškrcením tohoto penězovodu by mohla novou Sýrii ovládající garnituru odradit od dalších hanebných masakrů a řeží. To vše ovšem za předpokladu, že by byla pro jednou Evropa schopna a ochotna vidět realitu – což, ke smůle všech, není její silná stránka.

Čtěte také:
Sýrie: Mrtvoly všude, masakr každou minutu
Asad Česku hodně pomáhal, vzpomíná Filipi
Asadův režim padl. Radost není na místě, může jít o Putinův tah proti Západu

Líbí se vám článek?

Deník TO členství
Pořiďte si členství a získejte řadu skvělých výhod!
Zde se můžete zaregistrovat >