Korespondenční volba je původně dobrá myšlenka, z níž se ovšem postupně stal legitimní nástroj na ničení demokracie. Navíc od korespondenční volby je už jen krůček k volbě digitální, k níž zatím z obavy před hackerskými útoky nepřistoupila Velká Británie, a Německo ji dokonce zakázalo. Ovšem když se podíváte do své – Piráty prosazené – digitální schránky s identitou občana a vidíte v ní na jednom místě informace, které o vás má stát k dispozici, včetně tak soukromé věci jako je vzájemné propojení bankovního účtu pro digitální peněženku, diplomy, digitální doklady, odkaz ke zdravotní kartě a předpřipravené nástroje k možným digitálním peticím, odkud je jen krůček k digitální volbě, dost vás to zarazí.
Mě tedy rozhodně ano, a to jsem byla zprvu nadšená, jak snadné bylo takto vyřídit z Británie vydání nového dokladu, což jsem si vyzkoušela po Velikonocích, kdy to zrovna do systému všechno překlápěli. Bylo to rychlé a jednoduché. To ano. Ale co kdybych v budoucnu přes tento systém digitální identity volila třeba někoho, kdo je režimu nepohodlný?
No schválně, už jste se podívali, co zatím Pirátstvo vytvořilo? Mrkněte tam třeba přes Datovku. Budete zírat… Jsou fakt pilní, nutno říct. Naneštěstí.
Volby nejsou anketa na sociální síti
Vím, zatím se jedná o korespondenční volbě. Ale v Česku se o těchto důležitých zásazích do života občanů prakticky veřejně nediskutuje, a najednou se implementují. Británii má opačnou praxi – tady se podobná záležitost veřejně rozebírá velmi dlouho a důkladně, než se zavede. V Česku? Řekne se, že návrh pochází z Bruselu, je demokratický a jeho prostřednictvím se bude bojovat s „extremistickou a populistickou“ opozicí, a je to. Takže digitální identitu občana cítím jako další potenciální nekontrolovatelný krok po už tak problematické korespondenční volbě. Jenže podle mého nesmí být volby anketou na sociální síti.
Spousta lidí už tak čerpá informace o politice ze sociálních sítích nebo z rychlého feedu na Seznamu bez kontextu, a to nemusí jít jen o Čechy žijící v zahraničí.
Z dálky navíc není možné posoudit, jaký konkrétní dopad mají rozhodnutí politiků na reálný život v zemi. Všechny informace a data, která nashromáždíte, jsou vždy jen určitým výsekem kauz a událostí. O tom, co se skutečně v zemi děje, se dozvíte jen v případě, kdy v ní žijete a jste součástí jejího denní života. A to my ze zahraničí prostě nejsme.
Není drzé chtít volit, když není člověk ani schopen osobně přijet?
Když si někdo stěžuje, že žije daleko od zastupitelského úřadu či nemůže přijet do Česka, měl by si klást otázku, zda se jedná jen o vzdálenost fyzickou nebo jestli ona vzdálenost není hlubší a sám tak ovlivnit dění, jehož součástí už prostě není, nechce. Byť může být toto poznání jakkoliv bolestivé.
Datum voleb je vždy známo dopředu s dostatečným, několikaměsíčním předstihem. Stojím si za tím, že když si nedokážeme ani zkoordinovat naši cestu do země, o které chceme spolurozhodovat, je v podstatě až drzost chtít na dálku volit.
Měli bychom volit jen tam, kde platíme daně
I v bankovních aplikacích je kvůli novým mezinárodním bankovním regulím nyní nutné vždy doplnit, kde jste daňovým rezidentem. Logicky z toho odvozuji, že bychom měli volit tedy jen tam, kde žijeme a platíme přímé daně.
Ano, máme volební právo i v naší rodné zemi, a já si nepřeji, aby nám bylo odebráno. A to proto, že by se vytvořil podivný precedens. Zároveň bych si možná naivně přála, aby k tomuto férovému rozhodnutí dospěl každý z nás sám. a ne na základě zákazu.
Nicméně každé právo doprovází i povinnost: V tomto případě pokud chceme volit, naší povinností je dostavit se k volbám osobně.
Co s Čechy, kteří jsou v době voleb v zahraničí krátkodobě?
Je tu jedna výjimka, kterou je případ, kdy jsou lidé během voleb na neodložitelné krátké služební cestě či studijním pobytu a nejsou v dosahu zastupitelského úřadu. Tam by byla korespondenční volba skvělým řešením.
Zatím se ale nedá zaručit, že by tato výjimka fungovala bez nebezpečí výše uvedeného. Někdy je holt nutné pro vyšší cíle učinit menší oběti, což je v tuto chvíli tento případ. Legitimitu tohoto nároku bez debat uznávám a „postiženým“ se za svůj nesmlouvavý přístup sice omlouvám, ale stojím si za ním.
Jak jsem vyzkoušela korespondenční volbu v Británii
Během pandemie jsem si vyzkoušela v Británii korespondenční volbu, a to při volbě londýnského starosty. Byl to marný proces. Londýn je levicově liberální a bylo jasné, že můj hlas proti Sadiqu Khanovi bude v menšině. Nakonec byl ale v překvapivě větší menšině, než jsem čekala. K jeho vítězství, byť dost těsnému, a to až ve druhém kole, to ale stačilo.
Jak to fungovalo? Dostala jsem dvě obálky. Do jedné jsem vložila identifikační kartu, na níž bylo vygenerováno mě přiřazené číslo, kde jsem vyplnila své jméno, bydliště apod. Zalepila jsem ji zvlášť – obálka A. Pak jsem vzala obálku B, kde bylo jen to mé vygenerované číslo bez dalších údajů a seznam kandidátů s políčkem pro první a druhou volbu. V Británii rovnou zaškrtáváte kandidáta do druhého kola, aby se ušetřilo rozesílání obálek pro konání druhé volby.
Když jsem je pak házela do schránky, uvědomila jsem si, že i když jedna obálka slouží jen k tomu, aby si z volebního seznamu odškrtli mé jméno a druhá k ´anonymní volbě´, díky tomu identifikačnímu číslu je moje volba vlastně ve výsledku dohledatelná…
To byla moje první a poslední korespondenční volba. Nepovažuji ji za anonymní. Nemluvě o tom, že kdyby mi na ulici někdo obálku ukradl, otevřel, změnil preference nebo bych měla třeba velmi autoritativního příbuzného či partnera, tak bych neovlivnila, že by mi prostě mé volební lístky vyplnil sám a odnesl ke schránce, než by mi došlo, co se stalo. Také pošta funguje tak, že se k vám nemusí obálky dostat. Mě přišly dost opožděně, sotva jsem stihla termín. Nevíte, jestli vám je někdo nevezme, nevyplní…
Na základě této zkušenosti jsem došla k závěru, že preferuji přijít na oficiální místo se zapečetěnou urnou, kde mám za plentou soukromí a sama osobně pak vhodím svého kandidáta či stranu do urny za přítomnosti přísedících.
Symbolický protest
Je to i takový svátek demokracie, vždycky se na to pěkně obléknu a beru to velmi vážně (na přiloženém snímku jsem při své předposlední volbě, které jsem se zúčastnila – komunálních volbách v roce 2018 v mém rodném Chebu, což je to město, kam náš pan premiér jezdí nakupovat Nutellu).
V tomto pěkném zvyku budu pokračovat jen pokud se vrátím do Česka natrvalo anebo symbolicky z protestu – pokud bude uzákoněna korespondenční volba, a to proto, aby nikdo nemohl v mé nepřítomnosti manipulovat mým hlasem.
Jane Frank (Janina z Londýna)
Rozumím tomu že je špatné ovlivňovat dění v zemi ve které člověk nežije, na druhou stranu je to ale pojistka proti tomu kdyby se třeba nemohl vrátit a změna režimu by mu mohla pomoci se opět shledat s příbuznými, možná to byl původní záměr, bohužel se vše dá otočit a zneužít.
Paní Jano, díky za hezký článek. Přinávám se, že sám si myslím, že není správné aby lidé s dvojím občanstvím volili ve dvou státech. Podle mne by samy ty státy s tím neměly souhlasit. Ale váš přístup mne trochu zviklal. Ano, kdo ví co chce a je v obraze ať volí. Ovšem pro ty kteří by se normálně k volbám neobtěžovali je korespondenční volba ideální nástroj pro možnost obchodu s hlasy. Jak ostatně sama píšete.