Evropa zažívá mocenský i normativní úpadek. Neúčastní se řešení základních geopolitických otázek, a to ani těch, které se jí bezprostředně týkají. O válce v Íránu se rozhoduje mezi Washingtonem a Tel Avivem, o té na Ukrajině mezi Moskvou a Washingtonem; Evropa je nanejvýš pokladník. Obě přitom na Evropu dopadají mnohem vážněji než na USA. V posledních desetiletích byla Evropa na mezinárodní scéně nejviditelnější bojem s klimatickými změnami. Bojem, který ostatní pozorují buď s údivem, nebo zlomyslným potěšením, neboť jím podrývá vlastní prosperitu.
Evropský boj s klimatem je výrazem progresivistické zmatenosti, tedy normativního úpadku, který doprovází ten mocenský. Evropská zmatenost je dnes institucionalizována Evropskou unií a personifikována jejími představiteli. Macron, Merz, Leyenová jsou tvářemi úpadku liberalismu a liberálního mezinárodního řádu, který dominoval dvacátému století. Mír, svobodu, demokracii a prosperitu, kterou ve druhé polovině minulého století liberální řád své části světa zajišťoval, dnes střídají války, omezování svobody, volební zásahy a národohospodářský nerozum. Respekt k jednotlivci, který byl blahodárným důsledkem jinak mylného liberalismu, dnes mažou progresivistické kampaně: očkovací, válečné, antiuhlíkové či antirasistické neboli antibílé.
Ale normativní úpadek zasahuje ve stejné míře i USA. Jeho výrazem jsou dva extrémy: evropský či bidenovský progresivismus a Trumpův mocenský cynismus, na hony vzdálený jakémukoli realismu. Amerika stále představuje první světovou velmoc, a jakkoliv bude její geopolitické postavení oslabovat, přinejmenším po zbytek století mezi globálními velmocemi zůstane. Nicméně i USA postihla normativní zmatenost upadajícího liberalismu. Nesmyslnými válkami, jednu vyprovokoval Biden na Ukrajině, druhou rozpoutal Trump v Íránu, škodí jak liberálnímu řádu, jehož byly garantem, tak i vlastním zájmům.
Co to pro Evropu znamená? Přirozeným a správným reflexem je návrat k demokratickému národnímu státu coby garantu základních institucí a hodnot. U toho však Evropa se svými malými národy zůstat nemůže. Žádný z nich nedosahuje ani jednoho procenta světové populace, což můžeme považovat za symbolický práh, nutnou, ale nikoliv postačující podmínku velmocenského vnímání. A vzhledem k demografickému vývoji to do budoucna lepší nebude. Pokud chce Evropa v čím dál tím méně evropském světě přežít a zachovat si něco ze svého dědictví, musí najít nový normativní základ vzájemné spolupráce. Nový internacionalismus, který by nahradil ten liberální i s jeho plody jako EU či NATO. Přitom je třeba také vzít v úvahu novou mocenskou podobu světového řádu.
Od rovnováhy k multipolaritě
O světovém řádu má smysl mluvit od 16. století, kdy evropské velmoci zahajují svou globální expanzi. Postupně vytvářejí řád charakterizovaný mocenskou rovnováhou na evropském kontinentu a koloniálními impérii ve zbytku světa. Pokusy o sjednocení, nejprve Habsburků, pak Bourbonů a nakonec Napoleona, vždy ztroskotají na obraně evropské různosti. Evropské impérium nevznikne, ale to Evropanům nebrání v založení hned několika vedle sebe existujících mezikontinentálních říší: španělské, portugalské, nizozemské, francouzské či britské.
Tento řád končí rokem 1914. Řád nový se ustavuje, po desetiletích nestability, od padesátých let minulého století, kdy se evropské velmoci podřídí USA a pod jejich tlakem přicházejí o kolonie. Nemá dlouhého trvání. Někdy bývá označován jako bipolární, s odkazem na globální rovnováhu vojenských sil USA a SSSR, jindy jako americká hegemonie s odkazem na převahu USA ve světovém hospodářství i na jejich normativní přitažlivosti pro zbytek lidstva. Rok 1989 se pak může jevit buď jako přelomový moment, v němž bipolaritu střídá unipolarita, nebo jenom epizoda posilování americké hegemonie.
Ať už jde o přelom, nebo jen o posílení předchozích poměrů, výsledek je stejný. V devadesátých a nultých letech nemá americká moc protiváhu. A podle toho jedná: Clinton navzdory předchozím americkým slibům rozšíří NATO do střední a východní Evropy, Bush posílá vojáky demokratizovat Blízký východ a Střední Asii a také chce rozšířit NATO o Ukrajinu a Gruzii. Nicméně během desátých let si alespoň část amerických představitelů uvědomuje, že americká hegemonie skončila.
I když USA zatím nemají rovnocenného soupeře, tak Čína i Rusko představují každý za sebe soupeře dostatečně silného, než aby s ním USA chtěly riskovat přímý vojenský střet. Pokud by se spojily ve skutečné alianci, což zatím neučinily, čelí USA i se všemi svými spojenci soupeři rovnocennému. Dodejme, že Američané svými pokusy hegemonii udržet přispívají ke vzniku rusko-čínské aliance jako nikdo druhý. Svými kroky mohou proměnu světového řádu zpomalit či urychlit a také ji mohou posouvat k míru či násilí. Ale se samotnou proměnou nezmohou nic.
Nastupující světový řád bude multipolaritou převážně neevropských velmocí. O USA, Číně, Rusku, Indii víme, události ukážou, kdo další. Evropa, která byla do roku 1914 tvůrcem a centrem světového řádu, se ho může účastnit různým způsobem. Pokud bude pokračovat v nastoupené cestě, může zůstat americkým protektorátem, byť s úpadkem americké moci se i nevelký evropský podíl na benefitech ještě zmenší. Nicméně takovému Merzovi či Meloniové to asi ani moc nevadí. Ale spíše si z amerického protektorátu něco uloupnou další globální velmoci. V Evropě se pak budou střetávat a posouvat hranice vlivových sfér; většinou na účet Evropanů.
Zatím spíše jako čistě teoretická možnost se jeví vytvoření samostatného evropského pólu v globální multipolaritě. Znamenalo by to mimo jiné nalézt nový normativní základ spolupráce evropských národů.
Internacionalismus konzervativní a liberální
Původní evropský internacionalismus, který se rodí v 16. století s eurocentrickým světovým řádem, můžeme klasifikovat jako konzervativní. Opírá se o myšlenku sdíleného univerzálního základu nejprve křesťanství a později rostoucí sekularizace (evropské) civilizace, která z křesťanství vychází. Evropané chápou křesťanství či civilizaci nejen jako nutný normativní základ vzájemné spolupráce, ale také jim přičítají nadřazenost vůči neevropským alternativám, které chtějí buď mýtit, či asimilovat misemi; nejprve křesťanskými, pak civilizačními.
Další důležitou myšlenkou konzervativního internacionalismu je legitimita moci vycházející z panovnické dynastie, kterou ostatní panovnické rody uznávají jako hodné vlády. Dodejme, že šlo o rody, které byly napříč Evropou propojené příbuzenskými vazbami a sdílely základní normativní představy o světě. Jejich propojení usnadňovalo diplomacii, skrze niž hledaly a udržovaly mezinárodní dohody, ujišťovaly se o pravidlech řádu a po velkých válkách ho obnovovaly. Posledním velkým obnovitelem konzervativního evropského řádu byl kníže Metternich, hlavní architekt Svaté aliance, veleúspěšný diplomat a o něco méně úspěšný ministr rakouského císaře.
Nicméně už za Metternicha se konzervativní internacionalismus střetává s internacionalismem liberálním, typickým pro zahraniční politiku britskou a později americkou. Nakonec mu podléhá. Liberální internacionalismus má dvě podoby: obchodní a politickou. Jako u Woodrowa Wilsona se mohou navzájem doplňovat, jindy se budou popírat. Ale jedna i druhá odmítají konzervativní přístup.
Obchodní liberalismus nestaví mezinárodní spolupráci na civilizačních normách, nýbrž na volném obchodě a investicích. Jeho stoupenci zdůrazňují vzájemnou výhodnost neregulovaných tržních vztahů. Zamlčují však, že i když jsou zisky oboustranné, dělí se asymetricky ve prospěch silnějšího a zdatnějšího. Asi jako ekonomické propojení postkomunistických zemí s Německem a dalšími vyspělými ekonomikami, které je spíše neokoloniální než „vzájemně výhodné“.
Proto byli architekty liberálního internacionalismu v devatenáctém století Britové a ve dvacátém Američané, kteří díky své ekonomické zdatnosti po určitou dobu sklízeli obrovské zisky. Když USA dnes ztrácejí své konkurenční výhody, obchodní liberalismus přehodnocují a objevují půvaby ekonomického protekcionismu.
Na normách naopak staví liberalismus politický, ale jinak než konzervativci. Neopírá se o křesťanství či civilizaci, nýbrž jednotlivce vybaveného univerzálními lidskými právy. Podmínkou legitimity vlády není uznávaná dynastie, nýbrž demokracie, která má být dokonce zárukou mezinárodního míru. Obsah lidských práv i demokracie se navíc na rozdíl od konzervativních východisek neustále mění, neboť postrádá metafyzické zakotvení. Důsledkem je dnešní extrém klimatických či genderových práv a ochrany demokracie před „dezinformacemi“.
Liberalismus si také příliš nerozumí s diplomacií. S nedůvěrou hledí na toto šlechtické řemeslo a snaží se ho nahradit buď již zmiňovaným obchodem, v přesvědčení, že vztahy mezi státy by měly být svěřeny bankéřům a obchodníkům, nikoliv pletichářským diplomatům, nebo právem a technokracií. Odtud pochází liberální snaha vytvářet mezinárodní organizace. Liberálové se snaží postavit vztahy mezi státy na právní základ srovnatelný s tím, na němž stojí vztahy mezi jednotlivci uvnitř států. Směřují k nahrazení mezinárodního práva právem regionálním či světovým podléhajícím regionální či globální autoritě obvykle technokratické povahy.
V Evropě to došlo nejdále, neboť evropské právo je dnes nadřazeno národnímu. Členské státy, kterým organizace měla původně pomáhat ve spolupráci, ztrácejí svrchovanost. O něco podobného na globální úrovni se dnes pokouší Světová zdravotní organizace. Liberální internacionalismus ústí do kosmopolitismu. Ale jinak to mají liberálové s pravidly stejně jako s volným obchodem. Respektují je, pokud vyhovují, v opačném případě nastupuje dvojí standard. Se stejnou horlivostí odsuzují Rusko i Írán: Rusko za agresi, Írán za obranu před agresí.
Celý text najdete v měsíčníku TO číslo 3, nyní na novinových stáncích.
