Liberalismus: Smrtelná dávka dobra

Heidegger a Hitler

Z historie víme, že se slova mohou zmocnit společnosti a s tragickými důsledky ovlivnit chování lidí. Někteří političtí myslitelé jsou kupříkladu přesvědčeni o tom, že německý filozof Martin Heidegger svými myšlenkami, konkrétně v paragrafu 74 svého díla Bytí a čas, které vyšlo v roce 1927, ideově připravil půdu pro nástup Hitlera a nacismu o šest let později.

Pro tzv. pokrokový liberalismus má podobný význam filozofie poststrukturalismu, spojená s francouzskými mysliteli, jako byli Jean-François Lyotard a Jacques Derrida. Stejně jako v Heideggerově případě se i jejich vyšlechtěné myšlenky ocitly v rukou daleko méně nadaných, ale o to mocichtivějších nádeníků ducha, kteří dnes sedí na sociálně-vědních katedrách, v redakcích a ve stranických centrálách. A dopadlo to tak, jako by da Vinciho malbu kopíroval předměstský sprejer s nulovým talentem a s palčivou touhou po uznání.

Z vycizelovaných slov a myšlenek, kterými Derrida a Lyotard obhajují jedinečnost individua, zbylo v rukou těchto intelektuálních pěšáků tvrzení, že pravda je to, co si o sobě kdejaký trouba myslí právě dnes odpoledne.

Výzkum frekvence žargonu tzv. liberálního myšlení v článcích The New York Times v letech 1970-2018 ukázal, že od roku 2015 skokově narůstala četnost slov v souvislosti s wokeness: sexismus, mužská privilegia, toxická maskulinita, feminismus, institucionální rasismus, systémový rasismus, islamofobie, antimuslimský, inkluze, homofobie, transfobie, LGBT, queer, genderově neutrální, transgender, klimatická změna, hatespeech atd.

Ideologie „uvědomělosti“ (wokeness) je americký kříženec čínské „kulturní revoluce“ z let 1966-1969. Tehdy v čínských městech řádily komunistickým diktátorem Mao Ce-tungem poštvané roty militantních mládežníků, kteří mávali „rudými knížkami“. Ty obsahovaly pravidla „velkého kormidelníka“ pro boj proti „čtveru starému“ – myšlení, kultuře, tradicím a způsobům. Smrtelná dávka dobra tenkrát v Asii stejně jako dnes na Západě.

Od Mao Ce-tunga se pokrokoví liberálové naučili, že slova jsou zázračně účinné mocenské nástroje, zejména když se zahnízdí v mozcích těch, kteří rozhodují o tom, jak a o čem jsou ostatní lidé informováni, za co se vydávají jejich daně a podle jakých zákonů se mají řídit.

Woken-ideologie za sebou neměla moc nelítostného diktátora, ale měla sloužit k ustavení diktatury dobra. Pomocnou ruku při tom nabídli miliardářští „filantropové“, kteří chtěli a chtějí podrývat hodnoty, instituce a pravidla, na kterých stojí západní civilizace. V hledáčku mají rodinu, národ, svobodu slova a právní stát. A tak si koupili anebo podplatili média a univerzity. Z nich se pak dotěrně lidumilný liberální žargon rozlil do politiky, prosákl do jurisdikce a najednou je pod zákonem, že většinová společnost má brát vážně, nebo dokonce převzít fantasmagorie kdejakého vyšinutého outsidera.

Gramatika správného světa

V roce 1975 vyšlo prorocké dílo německého sociologa Helmuta Schelského Pracovat mají ostatní – Třídní boj a kněžská vláda intelektuálů. Autor v něm precizně líčí trvalý sklon inteligence poučovat a poručníkovat společnost a za nevyžádané rady požadovat úctu, peníze a moc.

V Německu jsem žil od roku 1975 a mohl zblízka sledovat, s jakou živelností se Schelského diagnóza potvrzovala a jeho prognóza překonávala. A také dnes si intelektuální avantgarda osobuje právo poučovat a šikanovat společnost, a to nejen v Německu. Všude v Evropě se snaží skupina obyvatelstva ozdobená – často kuriózními – akademickými tituly pochybné hodnoty ovlivňovat politické a ekonomické směřování společnosti. Její předvoj tvoří politici, média, lobbisté, zaměstnanci neziskovek, státní úředníci, akademici, umělecké celebrity, urbánní snobové a dětičky bohatých rodičů. Ti všichni jsou trvale naladěni morálně se rozšoupnout na úkor většiny a naočkovat společnosti smrtelnou dávku dobra. Za nimi se houfuje ta (bohužel až příliš početná) část obyvatelstva, která je sice schopna číst a rozumět, ale neumí samostatně myslet.

Bizarní gramatiku „správného světa“ tvoří tři pravidla pokrokového liberalismu:

• Všechno je možné, ale nic není jisté.
• Menšina je vždy oběť, a proto důležitější než většina.
• Rovnoprávnost musí být absolutní a tolerance bezmezná, ovšem vyjma vůči odpůrcům.

Liberalismus, povýšený pojmem pokrokový, je ve skutečnosti agresivní metodologie, s jejíž pomocí si ekonomické superelity vynucují pustošivé politické a sociální změny. Na prvním místě k nim patří plán rozpustit evropskou civilizaci v přívalu příslušníků zaostalých kmenových pospolitostí. Většinovou společností sdílená představa normality a tradičních norem se má rozplynout v oblaku relativismu, libovolnosti, nezávaznosti a bezbřehé tolerance i vůči těm nejodpudivějším odchylkám.

Na druhém místě je třeba jmenovat obludný pojmový švindl, který se týká definice pokroku. Světová plutokracie již totiž nemá ani vůli, ani možnosti dokazovat, že systém finančního kapitalismu stále ještě zaručuje společenský pokrok tím, že zlepšuje hmotné životní podmínky lidí. A proto začala jejich životní úroveň otevřeně, a dokonce násilně zhoršovat a vydává to (s odvoláním na tzv. klimatickou změnu) za nový význam pojmu pokrok.

Celý text naleznete v měsíčníku TO číslo 5.