„Fotbalové kluby Slavia Praha, Viktoria Plzeň a Baník Ostrava se rozhodly odebrat deníku Sport akreditace na své domácí zápasy, protože jeho redaktoři podle nich opakovaně zveřejňovali nepravdivé informace. Kluby to uvedly ve společném prohlášení na svých webech,“ píše se v tisku.
Nejprve ale pro srovnání jeden návrat do minulosti. Když jsme v březnu 1967 uvedli do života první specializovaný časopis pro oba nejpopulárnější sporty Kopaná-Hokej (od září 1968 jako GÓL), bylo nás šest již zkušených novinářů s jasnými představami. Vedle odbornosti jsme byli rozhodnuti udržet úroveň českého jazyka zvláště po stránce stylistické, už kvůli tomu, co se o ‚sporťácích‘ nelichotivého tradovalo.
Referáty přitom psali uznávaní ‚psavci‘ – jako třeba u nás J. Pondělík (autor knihy Bican – pět tisíc gólů), nebo J. Šálek v Mladé frontě, F. Steiner v Lidové demokracii či L. Brábníkve Stadionu. Sportovní novinařina měla vysokou úroveň jazykovou i stylistickou, zvláště O. Pavel ve Stadionu dokázal povýšit obyčejný referát či reportáž do oblasti beletrie.
Ne, že by tomu byl dnes definitivně konec, ale úroveň se snižuje tempem, jakým všeobecný bulvár vytlačuje seriózní publicistiku, ve fotbalu výrazně víc než v ostatních sportovních odvětvích. Komentátoři i redaktoři se nejen tváří jako všeználci, oni se tak i projevují. Že to nekončí u přešlapů v gramatice a stylistice, je jenom přirozené – ten, kdo v ruce drží mikrofon nebo pero (či má na tribuně laptop), se cítí být pánem, jenž má nárok vnucovat okolí svůj pohled na svět. Ať se to někomu líbí nebo nelíbí – vsjo ravno. Byť je to někdy siláž vyšperkovaná přemírou klišé. Anebo nepravd. Ale my se nebojíme, jsme sedmá velmoc.
Až dojde k tomu, že někomu dojde trpělivost…
Tak, jak se to píše v provolání tří klubů: „Byť přes všechny možné výhrady chápeme, že v případě Sportu se jedná o médium bulvárního typu. Ani tento fakt by však neměl umožňovat publikování zcela smyšlených a účelových informací. Proto jsme se společně rozhodli odebrat redakci deníku Sport novinářské akreditace na naše domácí zápasy. Naším cílem není omezovat svobodu slova, ale chránit integritu našich klubů.“
Nikdy jsem neměl příliš důvodů (bohatá zkušenost desítek let) považovat čelní funkcionáře zvláště velkých fotbalových klubů za etalon inteligence, objektivity a slušnosti, těmto jejich výtkám – i když ty smyšlenosti a účelovosti nebyly konkrétně uvedeny – však rozumím. Prostě bezohledný bulvár, na úkor konkurence senzace za každou cenu, na pravdu se moc nehraje, na tomto poli se fauly nepískají. A potom ta ztráta důvěry.
Jenže neznáme argumenty ani jedné strany, nějak je nedokázaly pro veřejnost specifikovat. Nemůžeme do konfliktu vstoupit jako neutrální zasvěcení pozorovatelé. A přitom obraty „publikování zcela smyšlených a účelových informací“ či „opakované zveřejňování nepravdivých informací“ je směrem k sedmé velmoci docela vážné obvinění, které by redakce měla obhájit.
Potrefená husa se většinou neprodleně ozve
V tomto případě to byly husy hned dvě a z jednoho hejna: L. Tomek, šéfredaktor Sportu, plus spřízněný orgán Klub sportovních novinářů. Zcela v duchu úsloví „Když ti dojdou argumenty, ještě vždy můžeš začít nadávat!“ zvolili místo nadávek osvědčenou obranu. Šéfredaktor: „Je to bezprecedentní krok a nebezpečné opatření, jehož skutečným cílem je snaha zastrašit redakci listu a poslat vzkaz i dalším českým médiím, aby informovala podle představ zástupců těchto klubů.“ Klub SN: „Důrazně odmítáme jakýkoliv způsob nátlaku na nezávislost médií a hodláme hájit právo novinářů na přístup k informacím.“ Přitom nikdo nebere ‚zastrašovaným‘ novinářům právo na přístup k informacím, jenom jaksi vadí, jakým ‚nezávislým‘ způsobem s nimi nakládají.
Na okraji současných rozpaků z mátožné reprezentace vznikl na fotbalovém poli konflikt, i když zdaleka ne tak krvavý, jakým bývají domluvené střety gangů klubových fanoušků. A zřejmě ne poslední: „Ke zrušení akreditace redaktorovi deníku Sport přikročila také Zbrojovka Brno. Tento fakt mimo jiné ukazuje, že problém není izolovaný, ale systematický a dlouhodobý.“ K tomu by se měla redakce postavit, a ne opakovat trapné formulace o „nátlaku na nezávislost médií.“
Při pátrání po textech ve Sportu, které by zavdaly důvod k odebrání akreditace, jsem na internetu pod titulem Tým Bohemky je nechutný našel pouze zmínku o ligovém utkání Bohemians – Slavia, a to ještě jenom střípky z tiskovky. Ale i to vlastně stačilo.
Byly doby, kdy nebylo třeba emoce nakopávat…
To, co hned po utkání na první dobrou ze sebe stále ještě nabuzení trenéři vypotí, bývá většinou nepublikovatelná surovina. Právě proto je v akci vysokoškolsky vzdělaný redaktor (od slovesa redigovat, tedy upravovat) s vysokoškolskou češtinou, aby trenérově výpovědi dal formu po stránce jazykové i stylistické, slang převedl do normální řeči. Někdy to ale dopadá tristně. Informace pro řadového nezasvěceného čtenáře i tentokrát uvízla v oblasti žvanění a funkcionářského žargonu. Náklad slovní siláže, která snadno urazí jak milovníky fotbalu, tak rodného jazyka, do média vyklopil autor J. M.
S výhrou spokojený trenér Trpišovský sdělil i drobné výhrady, a novinář vše bez zásahu zpracoval a zveřejnil (silně kráceno): „Zdaleka ještě nemáme motory, na které jsme zvyklí. Nejsme v pohybovém rytmu, i když tým přepnul do módu venkovních zápasů, nemáme akceleraci jako obvykle… Bohemce jsme se potřebovali vyrovnat v organizaci a hladu. Chtěli jsme dostat na hřiště Sáďu, aby nakopl emoce… Zvažovali jsme, jestli nenastoupíme se třemi střeďáky. Když je Zafi otřesený, tak ho na hřišti nepředržujeme… Oskar byl na reprezentaci, letěl do Afriky. Nohy nemá takové, jak bychom potřebovali.“
Od takového ‚mistra slova‘ lze ovšem čekat i jiné úlety, a pak proč se čertí kluby. Takže do redakční kuchyně jsme již nahlédli, zbývá počkat na zformulované obvinění. A potom na shledanou u soudu s přísným soudcem, i když bez pomezních. Někdo zákonitě skončí v autu.
Čtěte také:
Muž jedné tváře a mnoha kopacích technik
Králové české energetiky si to na jaře poprvé rozdají o český titul
Nikdy by mě nenapadlo, že mě fotbal začne živit, říká Antonín Panenka
Deník Sport patří Křetínskému. Takže se zmíněným klubům nedivím. Až bude psát Sport objektivně, dostanou zpátky akreditace.
Je si autor jistý tím, že všichni novináři jsou vysokoškolsky vzdělaní? Já tedy nevím, ale když sem tam si přečtu ty sračky co píše Brodnickova tak bych o tom pochyboval i když vysokoškolské vzdělání neznamená automaticky inteligenci viz MPA a další.
IMHO co je s Gólem dnes, ještě vychází? Za bolševika jeden z mála co se dal číst, nešel ani na pult, ale rovnou do desek.
A nesmrtelný Luděk Brábník, když komentoval tenis a řekl, že Kodeš doslova spláchnul Metrevelliho z kurtu pak nebyl hodně dlouho slyšet. A další…
Možná máte pravdu s tím vzděláním, i když já myslel původně pouze na sportovní. Když jsem už v roce 1967 nastoupil do nového týdeníku Kopaná-Hokej, dostal jsem v nakladatelství Olympia smlouvu s podmínkou, že si do šesti let musím doplnit vysokoškolské vzdělání. Proto si dodnes myslím, že to platí i v případě současných. Ačkoli podle psaní to někdy vypadá, že média (natož bulvární) berou kdekoho.
1. Já bych akreditaci odebral konkrétním novinářům, nikoli redakcím. Ty novináře bych veřejně jmenoval a citoval jejich smyšlené formulace. Z fleku bych vyjmenoval čtyři pět takových pisálků. Buď redakce pochopí, že takhle ne nebo …
2. Chtít, pane Macků, po redaktorech, aby redigovali (tzn. přeformulovávali, překládali do smysluplné češtiny, kultivovali atp.) výroky z tiskovek je už na můj vkus cenzurním zásahem, byť dobře míněném a ne musí vždy být „přeložena“ skutečná nuance. Navíc, v době, kdy paralelně s tím se publikují videoreportáže z téhož, je taková práce kontraproduktivní. „Překlady“ (=redigované texty) mohou být vnímány nejednoznačně.
1/ Zcela souhlasím.
2/ My jsme měli na referát pouze zlomky dnešního času, často jsme ho museli posílat (bakelitovým!) telefonem rovnou z hlavy. Za větu, že trenér někoho poslal do hry, aby „nakopl emoce“, by nakopl šéf nás. Tenkrát se nediskutovalo o tom, co třeba otiskla Lidová demokracie, ale co napsal odborník a ´češtinář´ Franta Steiner. Dnes je to jedno, žádní autoři s velkým A nejsou, jen obyčejní dělníci bulváru. Což ovšem není žádné odsouzení, protože takový způsob psaní si čtenáři zřejmě žádají. Nebo už rezignovali. Mně bylo takové odflinknuté vyjadřování cizí, snad je to z mých knih znát.
3/ Nesouhlasím s stvrzením, že zušlechťování informativní ´suroviny až hlušiny´ třeba z tiskovek (a to jsme se ani nezmínili o ´výronech´ hráčů) je nějaká forma censurního zásahu. A třeba cenné informace ze zahraničí, které od nás jako monopolu v této oblasti čtenáři požadovali, nám přinášeli překladatelé ve stavu, že je bylo třeba zcela ´překopat´. Kdo mluví o censuře zvláště v oblasti sportu nechápe princip a specifickou odpovědnost redaktorské práce.