Evropská unie vznikla na myšlence ekonomické spolupráce, která vedla ke zlepšení vztahů mezi jednotlivými státy. Ambicí bylo držet se hesla, že kde se hovoří o obchodu, tam nemluví zbraně. Dlouho to fungovalo. Pak se ale v roce 1986 začalo řešit sjednocování také v čistě politických otázkách.
Následovalo opakované referendum v Irsku v roce 2001 kvůli koketování se ztrátou práva veta. V roce 2009 se referendum v Irsku opakovalo znovu, tentokrát kvůli Lisabonské smlouvě. Po jejím přijetí jsme definitivně ztratili právo veta v mnoha důležitých ekonomických oblastech, ale také třeba v migrační a azylové politice.
Tento vývoj je příčinou mnoha sporů před soudním dvorem EU, protože se přehlasované země často odmítají legislativě nebo třeba migračním kvótám podřídit. To je také příčinou přijetí nesmyslných zákazů a příkazů v rámci Green Dealu. Při existenci práva veta si totiž neumím představit, že by prošlo něco tak absurdního, jako zákaz aut na benzín a naftu.
Zároveň jde o příčinu růstu nedůvěry až odporu k EU, což mělo zatím fatální důsledky jen v Británii, kde toto tlačení na pilu vedlo až k odchodu Spojeného království z Evropské unie. A to i přesto, že si Británie vyjednala hned několik výjimek, díky kterým se mohla některým euronesmyslům vyhnout.
Petr Pavel buď tyto skutečnosti nezná, nebo je arogantně přehlíží, anebo mu jde o více zlé krve mezi jednotlivými státy, tedy – de facto – o urychlení rozpadu Evropské unie. Žádné jiné vysvětlení jeho chování si neumím představit. Pokud by byl pravdivý scénář číslo tři, mohla by to být dokonalá pomsta za to, že ani se Sovětským svazem, kterému sloužil původně, to nebylo na věčné časy. Na otázku, který z těchto scénářů je pravdivý, ale zná odpověď jen on sám.
Zcela jisté ovšem je, že národní suverenita je pro pana prezidenta nedůležitým pojmem a při téměř první příležitostí se ji rozhodl pošlapat.
Méně jisté zůstává, jak by se na kompletní ztrátu práva veta díval Ústavní soud, když už Lisabonskou smlouvu posvětil, přestože se v článku 1 naší Ústavy píše, že Česká republika je suverénní a svrchovaný stát. Můj odborný názor je nekompromisní. O osudu země bez práva veta mohou snadno rozhodovat ostatní. Taková země není ani svrchovaná, ani suverénní, a je paradoxní, že ani nedávná připomínka 85 let Mnichovské dohody pro nás není dostatečným varováním.
Autor je předseda Svobodných a právník zaměřující se na ústavní a evropské právo.
Komentáře (0)