Ve Francii platí zákaz pronajímání budov v nejhorší energetické kategorii G. V tuzemsku se to zatím nechystá. Zatím.
Způsoby dosahování klimatických cílů EU jsou různé. Jednou z cest je zlepšení energetické třídy budovy, tedy její komplexní zateplení. Protože čím méně dům spotřebuje tepla, tím méně je potřeba energie a tím méně se uvolní oxidu uhličitého. Jenže zateplení či rekonstrukce jsou drahé. Takže se do nich mnoho lidí nehrne, případně si je nemůže dovolit. Ve Francii se tak rozhodli donutit majitele nemovitostí k zateplování tím, že zakázali pronajímat budovy v nejnižší energetické třídě G. Třídy F a E mají následovat.
Je to bláznivé? Je to zásah do vlastnických práv? Obé je zřejmě pravda. Má-li se však naplnit schválený unijní cíl „uhlíkové neutrality“, nezbývá nic jiného. Uhlíková neutralita zjednodušeně znamená, že z lidské činnosti v prostoru EU nevzniká žádný oxid uhličitý. Pokud ano, je zachycen díky dalším opatřením. Vše ostatní je špatně.
Tím pádem mají budovy jedinou možnost. Minimalizovat své nároky na vytápění. Bez ohledu na to, jak jsou staré. Bez ohledu na to, zda je možné z nich – za pro majitele přijatelné náklady – udělat něco, co se blíží standardu takzvaných pasivních budov. Vynucovaný přechod na tepelná čerpadla nechme dnes stranou. Je to samostatná disciplína zelené demagogie.
Kdo to určuje?
Stanovení dalšího osudu budov, jež mají vysokou energetickou náročnost, je sice v rukách vlád členských států EU, ale ty musí splnit zadání Evropské unie. Takže pokud někdo tvrdí, že za zákaz pronajímání domů v kategorii G ve Francii může tamní vláda a nikoliv EU, neříká úplnou pravdu. Protože kdyby Brusel nenařídil snížit „uhlíkovou stopu“ budov, francouzská vláda by k takovému nařízení nesáhla.
Jde zároveň o praktickou ukázku toho, jak se v praxi projevuje takzvaná klimatická spravedlnost. Protože co je spravedlivého na tom, že vám najednou někdo zakáže pronajmout váš dům, pokud do něj neinvestujete řekněme milion či více? Bez ohledu na to, zda na to máte, a se zdůvodněním, že je potřeba snižovat emise oxidu uhličitého, o kterých přitom opravdu není prokázané, že něco dělají s klimatem.
V rámci současné unijní praxe je samozřejmě možné, že by na rekonstrukci takových budov vznikl nějaký dotační titul. Jako nějaká „spravedlivá“ kompenzace. Něco jako tuzemské Oprav dům po babičce, což není program vynucující rekonstrukci, jen k ní vybízející. Ovšem vždy pomocí dotací. Jenže – a jsme zase u toho, co je a co není spravedlivé – každá dotace je rozdáváním peněz vybraných z daní nebo získaných z dalšího státního zadlužení. A když už (pokud tedy vůbec) se mají rozdávat státní peníze, neměly by se dávat na něco, co je opravdu potřeba?
Co má smysl?
Zateplování a rekonstrukce budov do této kategorie nepatří. Už jen proto, že vliv emisí oxidu uhličitého na klima není prokázaný. Pouze se tvrdí, že se na tom shodli vědci. Což je stav, který má ke skutečnému vědeckému důkazu na hony daleko. Ale také proto, že tvrzení o energetických úsporách z budov v lepší energetické kategorii je zřejmě nadhodnocené. S odkazem na svou francouzskou redakci na to upozornil například deník Epoch Times. Ten uvedl, že se podle studie respektované tamní Rady pro ekonomickou analýzu (CAE) ukazuje, že „rozdíly ve spotřebě energie mezi různými třídami bydlení jsou ve skutečnosti mnohem méně významné než v teorii. Přesto se tento index používá pro určování energeticky nejnáročnějšího bydlení a dotlačil statisíce vlastníků k investicím do renovace své nemovitosti nebo k prodeji.“
„Skutečný rozdíl v rozpočtu na energie mezi domem s hodnocením A a G je podle studie šestkrát nižší než teoretické výpočty. Podle CAE je tato chyba způsobena z jedné třetiny diagnostickými chybami v procesu zjišťování energetické náročnosti a ze dvou třetin chováním domácností. Toto pozorování není nové. Podle studie HelloWatt zveřejněné v lednu 2023 je téměř 70 procent hodnocení energetické náročnosti chybných,“ dodal deník.
Kdo je odpovědný?
Leč Brusel takové studie nezajímají. Ten stejný Brusel, který dlouhodobě fatálně porušuje své povinnosti, když k zásadním návrhům – včetně těch vycházejících z Green Dealu – nepředkládá dopadové studie. V obou případech je důvod stejný: Evropská komise nemá zájem o studie, které vycházejí jinak, než sama chce. Bez ohledu na to, jaké budou skutečné dopady. Dopady na lidi. Protože nikdo jiný to nakonec nezaplatí.
Za tento stav však není odpovědný jen Brusel. Můžou za něj i vlády členských států, které to umožnily a umožňují. Protože v současnosti existuje jediná možnost, jak se sebezničujících závazků plynoucích z Green Dealu zbavit. Je to odstoupení od celého Green Dealu. Jako každou smlouvu jde totiž vypovědět i Green Deal. Tvrdí-li některý politik, že to není možné, pak lže.
Mimochodem, pokud jste v otázkách Green Dealu a EU stále na vahách, vezměte v úvahu poslední zprávy o tom, že vládní zmocněnec pro Green Deal Filip Turek nebude prosazovat 900 metrů jako nezbytnou vzdálenost mezi obytnými budovami a větrnými elektrárnami. Důvodem je to, že Brusel hrozí Česku omezením dotací. Protože se postaví méně větrných elektráren, než v Bruselu chtějí. Větrná elektrárna je přitom zdroj, jenž dodává ročně průměrně pouhou jednu čtvrtinu svého instalovaného výkonu. Ve srovnání s uhelnou, jadernou či plynovou elektrárnou prostě dodávají jen čtvrtinu roku.
Čtěte také:
Od privatizace přes pád Agrobanky až po podvod jménem Green Deal
Alexandr Vondra: Progresivisté si nárokují monopol na pravdu, Green Deal má potenciál rozložit EU
Green Deal zabíjí!
