Málokdy si uvědomujeme, že demokracie postavená na svobodné a beztrestné výměně informací, bádání a názorů není ani samozřejmá, ani přirozená, ani všeobecně žádaná. Totalita je vždy jen pár let vzdálená a přichází setrvačností, když přestaneme svobodu denně praktikovat a bránit – připomínal Ronald Reagan.
Politický a ekonomický systém, jaký Západ ke konci 20. století přes všechny překážky a útoky vytvořil a ubránil, je v lidských dějinách výjimka téměř zázračná. Jak pracně se udržuje při životě a jak snadno se hroutí, je v dějinách snadno dohledatelné a s trochou mentální námahy opět sledovatelné v chování mocenských struktur, jako jsou instituce EU a jimi manipulované členské vlády a jejich instituce, včetně údajně nezávislých soudů.
Ztráta svobody v demokracii postupuje metodou „salámovou“: ukrajovaná plátek po plátku, s pauzami, než si populace zvykne a změny přijme jako samozřejmé, nebo dokonce blahodárné. Svoboda se prezentuje jako ne jen tak ledajaká, nýbrž těmito změnami vylepšovaná. Na naši ochranu, před chybným myšlením. Kdysi se tomu říkalo bludy a kacířství, dnes jsou to misinformace, dezinformace, malinformace a toxinformace.
Toxinformace
Misinformace je nepravda neúmyslná způsobená omylem. Dezinformace je nepravda úmyslná a záměrná. Malinformace je pravda překroucená změnou kontextu nebo drobného detailu. To jsou dnes pojmenování zavedená v politice i psychologii. „Toxinformace“ je zde poprvé pokusně použitý termín (máte-li lepší, sem s ním) znamenající informaci pravdivou, ale škodlivou, podle klasifikace stanovené daným mocenským aparátem. Pravda pravdoucí, která však někoho poškozuje, otravuje, ohrožuje či uráží – nebo by mohla.
Tento typ informace – historicky známý nepřítel kánonu svaté inkvizice nebo komunistického míru – je dnes opět terčem různých forem cenzury a trestů. V naší moderní evropské demokracii si v jeho premiéře zahrála hlavní roli rakouská politoložka a bývalá diplomatka Elisabeth Sabaditsch-Wolff, v roce 2010 odsouzená rakouským soudem za (do té doby v moderní demokracii neznámý) trestný čin „znevažování náboženské doktríny“.
Tento trestný čin, žalovaný jako „projev nenávisti“ partou progresivních novinářských udavačů, spáchala přednáškou o dějinách islámu, jež měla důkladně nastudovány a zažity z diplomatických misí v islámských zemích. Během posluchačské diskuse zmínila, že Mohamed ve věku 54 let pohlavně obšťastňoval devítiletou manželku, jak je zaznamenáno v islámských posvátných spisech a všemi muslimy uznáváno, mnohými kopírováno. A že by tedy podle dnešních evropských zákonů byl klasifikován jako pedofil. Rakouský soud jí vyměřil pokutu 480 eur plus soudní výdaje.
Elisabeth (známá u svých fandů jako ESW) se odvolala k Evropskému soudu pro lidská práva. Ten v roce 2019 rozsudek potvrdil výnosem, že její sdělení „by mohlo budit náboženskou netoleranci“, mohlo by být vykládáno jako „úmysl demonstrovat, že Mohamed není hoden uctívání“, že tudíž „může být legitimně shledáváno nekompatibilní se svobodou myšlení, svědomí a víry a nebýt chráněno zákonem o svobodě projevu“. Prokázaný fakt byl soudem reklasifikován na „názorový exces“. Objektivní se stalo subjektivním, beztrestné trestným.
Nad moderním právem evropským převládlo středověké islámské právo šaria, které tentýž soud pro lidská práva před lety několikrát označil za nekompatibilní s právem evropským. Rozsudek byl konečný a neodvolatelný.
Případ ESW
Případ ESW, prakticky nepovšimnutý a nenapadený mainstreamovými médii, která měla už tam řinčet na poplach, odstartoval trend umlčování, jak mocenské struktury zjišťovaly, že jim to prochází. Rozsudek nastoloval cosi středověkého: odsouzení navzdory prokázání neviny. Elisabeth svůj výrok dokumentovala islámskými texty, tedy prokázala jeho pravdivost. Nikdo se nepřihlásil jako poškozený jejím výrokem. (Není oběť, není zločin, pravívalo kdysi evropské právo.)
Trestným se stalo už jen něco, co „by mohlo budit“, „mohlo být vykládáno“, „může být shledáváno“. Po tomto precedentu může být odsouzen kdokoli za cokoli.
Jak se to dělá, dokumentuje ESW ve svých dvou knihách The Truth is No Defense (Pravdou se neobhájíte) a Truth Was My Crime: A Life Fighting for Freedom (Pravda byl můj zločin: život v boji za svobodu). Aby váš projev byl trestný, nemusí už být lživý, pobuřující nebo hrozivý. Stačí, když narušuje nebo zpochybňuje oficiálně nastolený „narativ”, či dokonce jen klade „nevhodné“ otázky. Potrestání jednoho odrazuje mnoho druhých. Mlčení druhých nad trestem jednoho stačí uvést umlčující systém do chodu. Tazatelé, zpochybňovatelé a nesouhlasitelé se stávají viditelnými a trestatelnými terči.
Autocenzura jako hlavní cíl
Pochopitelnou a samozřejmou sebeobranou se stává autocenzura. Ta není jen vedlejším produktem, nýbrž samotným hlavním cílem. Umlčovat nás shora je pracné, umlčujme se sami. A zdokonalme si to umlčování geniální technologií. Abychom se ochránili před sebemenším rizikem probreptnutí něčeho „škodlivého“, schválili jsme si prostřednictvím svých svobodně zvolených europoslanců systém, který nás chrání nejen před rizikem škodlivého (a tudíž trestného) projevu našeho, nýbrž i před samotným nebezpečím se o nějakém škodlivém projevu dovědět.
Nazvali jsme jej Digital Services Act a nastavili jsme jím rutinu vymazávání informací, než je stačíme zaznamenat a nechat se jimi poškozovat. Vymazávání informací provádějí sami informátoři, pravidelně upozorňovaní chytrými algoritmy pokrokových „občanských“ a z našich daní financovaných spolků se jmény jako HateAid, že ta či ona informace by mohla někomu škodit. Šupšup pryč s ní, nebo peprná pokuta.
Škodlivé informace se k nám brzy už nedostanou. Jiná fakta, tudíž jiný výklad, a chraňpánbůh jiný názor než ten jediný správný, přestanou existovat. Sláva, budeme v bezpečí, dokonale chráněni před sebou samými.
Toto vše už mnozí víme. Elisabeth Sabaditsch-Wolff k tomu přidává toxickou informaci o globální manipulaci informací čímsi zvaným Organization for Security and Co-operation (OSCE) čili Organizace pro bezpečnost a spolupráci. Jejími členy je 57 států severní polokoule a její oficiální misí je „úsilí o stabilitu, mír a demokracii prostřednictvím angažovaného politického dialogu, sdílených hodnot a společných akcí“.
Sdílené hodnoty
Za zvláštní povšimnutí nám stojí pojem „sdílené hodnoty“, který v obměnách jako „evropské hodnoty“ nebo „demokratické hodnoty“ slýcháme často od lidí a organizací usilujících o umlčení hodnot „nesdílených“. Této organizaci, jejíž akce již delší dobu sleduje, Elisabeth Sabaditsch-Wolff nasazuje vysvětlivku „mezinárodní cenzurní koalice, která se soustavně konsoliduje na setkáních nevládních organizací, kde jejich delegáti společně recitují a ve svých zemích implementují právo „mluvit svobodně, kromě…“.
Konspirační teorie? Možná. Jenže těch „kromě“ skutečně přibývá a rozsah „sdílených hodnot“ se zužuje. Tak Evropa krní, protože si netroufá riskovat kacířství, disent, toxické informace. Protože zapomněla, že (jak ESW cituje von Hayeka) „všechen civilizační pokrok vzniká z idejí zpochybňujících dobové oficiální dogma“.
