Máme u nás kupu soukromých i veřejných institucí, které jsou na takové vyptávání zaměřené a jsou skoro na roztrhání. Obchodníci by rádi věděli, co by spotřebitelé chtěli kupovat, politici se touží dozvědět, komu by voliči dali svůj hlas. Pak jsou tu další zvědavci. Třeba dráhy by mohly chtít znát, zda cestujícím vadí sedět ve vagonu proti směru jízdy, nebo výrobce zmrzliny by mohlo zajímat, jestli kupující preferují kornout nebo špejli.
Průzkumy veřejného mínění, jak se takovým dotěrným vyptáváním běžně říká, jsou, jako mnoho jiných slídivých činností, zahaleny do pláště vědy. Konkrétně jde o dva vědní obory: sociologie a statistika. Tím pádem laická veřejnost nemůže takovým aktivitám rozumět a musí pouze věřit v jejich limitní blízkost pravdě. Je to podobné jako s předpovědí počasí. S tím rozdílem, že o rezervách meteorologie, se můžeme často přesvědčit hned následující den. Kdežto například u prognózy volebních preferencí se o objektivitě takového průzkumu přesvědčíme až po volbách.
Agentury jsou černé krabice
Agentury, které dělají průzkumy veřejného mínění, je třeba brát jako černé krabice. Na jedné straně do ní vstupují stovky až tisíce odpovědí. Na druhé straně vylézá odpověď jedna jediná, spletená ze všech příchozích odpovědí dohromady. Často úplně jiná, než bychom čekali. To vytváří prostor pro spekulace. Třeba, že skrytý proces v krabici se dá ovlivnit. Například ve prospěch toho, kdo si průzkum objednal a zaplatil za něj. „Cinknuté“ průzkumy by sice agenturu, která je spáchá, měly připravit o důvěru, jenže to je jako s předpovědí počasí. Každý chápe a ví, že to někdy nevyjde. Alespoň se to tvrdí. Navíc, co když všechny průzkumy jsou “cinknuté“, protože jde především o marketingový nástroj, či, přízemněji, o prostředek manipulace. Lidé mají vždycky snahu přizpůsobit se tomu, čemu dává přednost většina. Možná to tak zadavatelé průzkumů berou a žádnému to nevadí.
Nejde to, Češi uhlí nechtějí
Například Český rozhlas si letos na podzim zadal u maličké neziskovky poměrně rozsáhlý průzkum o tom, co si občané myslí o změně klimatu. Kovaříček šel za kovářem, velkou agenturou pro průzkum trhu s mezinárodní působností, a ta provedla šetřeni mezi dvěma tisíci klienty. Výsledek byl mimo jiné ten, že „Češi už uhlí nechtějí“. (Vše je dohledatelné na webu iRozhlas).
Stejná agentura realizovala v létě pro jiného klienta podobný průzkum a zjistila, že polovina Čechů uhlí chce. Možná se názor veřejnosti během pár týdnů změnil. Vyloučit to nelze. Ovšem je tu ta věc s elektrárnami na uhlí, které chtějí jejich majitelé zavřít, protože se jim jejich provoz už nevyplatí. Jenže bez nich bude v zimě proudu málo. Tudíž by stát měl provoz tepelných elektráren dotovat, aby jejich vlastníci neprodělávali. Jenže, co když „uhlobaroni“ blufují a chtějí si jen pojistit zisk z veřejných peněz. Jedním z argumentů proti dotacím může být odpor veřejnosti k výrobě elektřiny z uhlí. „Nejde to, Češi uhlí nechtějí.“ Naopak sympatie poloviny Čechů k tepelným elektrárnám signalizují, že dotace jsou politicky průchozí.
Pochopitelně, jak stojí výše, jde o spekulace. Přesto lze vyslovit alespoň pochybnost, zda jsou průzkumy veřejného mínění skutečně tím, za co se vydávají. Proč si třeba Český rozhlas najímá neziskovou organizaci, kterou de facto představuje jeden akademický pracovník, aby provedla poměrně obsáhlý projekt, jenž ve skutečnosti realizuje soukromá firma? Je to proto, že „neziskovaka“, čili jistý akademik, je zárukou „správné“ interpretace výsledků statistického šetření?
Odpovědí se nejspíš nedočkáme. K průzkumům veřejného mínění bychom i proto měli přistupovat opatrně, stejně jako k předpovědím počasí.
Čtěte také:
Kdo a proč vypustil zprávu o vojácích KLDR na Ukrajině
Hacking mysli na ČVUT
Komentáře (0)