Dovolte jednu malou osobní poznámku úvodem. Trpím zvláštní úchylkou. Mám totiž v nekritické oblibě filmovou sérii o Harry Potterovi. Má to dva důvody. Předně když Harry nastoupil do prvního ročníku školy v Bradavicích, moje tehdy šestiletá dcera nastoupila do první třídy základní školy u nás na vsi. A pak, spolu s Potterem, stárla až do posledního dílu, rok co rok nový příběh, většinou (snad s výjimkou roztahané „šestky“) brilantně zrežírované; fajnšmekři si smlsli asi nejvíc při „trojce“, kterou měl na svědomí fenomenální mexický režisér Alfonso Cuarón. Jednoduše řečeno Potter byl součástí naší rodiny, pravidelný rituál. Ale co bylo hlavní – Joanne K. Rowlingová v něm nejen přinesla nový důvod k četbě přinejmenším dvě generace dětí závislých spíše na digitálních hračkách, a ještě se držela pravidel klasické pohádky – dobro zvítězí, navzdory všemu, zlo je poraženo, katarze se dostaví a děti si odnesou vědomost, že je lepší být chudý a slušný, než bohatý a křivý. Autorka by za to měla dostat Nobelovu cenu. Ne za literaturu, tu mírovou. Protože přispěla nevídaným způsobem k vytváření pozitivních hodnotových vzorců svých čtenářů a diváků. Jenže to by mezitím nesměla pronést, že lidé, kteří rodí děti, jsou ženy. To je neodpustitelné! Ale to jen na okraj.
Proč se vlastně vracím k potterovskému tématu? Protože seriálový mogul HBO připravuje další z mnoha (nejspíše nepříliš povedených) cyklů na dávno už (a většinou skvěle zpracované) téma. Podobně jsme to zažili v Pánovi prstenů. Ti, kdo viděli série filmů Petera Jacksona, hořce zaplakali, hledíce na povrchní a všeho původního kouzla zbavený seriál s podtitulem Prsteny moci (točí se už třetí série). Podobné zklamání se s vysokou pravděpodobností odehraje i u nového Harryho Pottera, rozplánovaného prý na deset sérií, takže nás tím bude producent obtěžovat mnoho let.
Dobrá, jde přece jen o peníze, a ty se z reklam nalepených na slavné téma určitě pohrnou. Proč ale je nutné zároveň dělat z předlohy a původních filmů paskvil? Mluvím samozřejmě o právě ohlášeném obsazení herce ghanského původu jménem Paapa Essiedu do role profesora Severuse Snapea (mistrovsky odehraném ve filmech Alanem Rickmanem). Asi by nikdo neměl nic zásadně proti tomu, aby postavu v románech původně bílou hrál černoch (nemůžeme zde politicky korektně říkat Afroameričan, protože Essiedu žije a hraje v Anglii). Jenomže to by k tomu musel být pádný důvod, daný příběhem, dramaturgií, a konec konců i fyziognomií dané postavy, kterou Rowlingová líčí jako muže bílé pleti, dlouhých černých mastných vlasů a se zahnutým nosem. Je tedy obsazení Essiedua do role Snapea pouhým výkřikem neslavné progresivistické DEI (diversity, equalty, inclusion). Není to ostatně poprvé. Na divadle ve hře Harry Potter a prokleté dítě před deseti lety hrála Hermionu Grangerovou tehdy pětačtyřicetiletá svazijská herečka Noma Dumezweniová. Proč? Jen proto, že je černá. Svět se už asi doopravdy zbláznil.
Co ostatní postavy?
Zkouším přemítat, jak asi budou vypadat ostatní postavy. O Brumbálovi je už jasno, je to kupodivu bílý vousatý herec vyššího věku John Lightbow, který tedy jakž takž splňuje podobu literární předlohy. Představuji si však Lenku Láskorádovou, tu křehkou blondýnku, jako obézní tmavou osobu podobnou Oprah Winfreyové nebo ještě lépe Queen Latifah. Samotný Harry Potter by měl být bisexuální Asiat, Ron Weasley hispánská transka. A aby tam bylo aspoň něco k smíchu, Voldemorta by mohl hrát Jackie Chan. Co vy na to?
Podobně bychom mohli remakeovat i spoustu děl domácí provenience. Když už mohou v představení Prodané nevěsty v Národním divadle skotačit po scéně lední medvědi, proč se tvůrci zastavili ve svých inovacích a nevyrobili z díla Prodanou nevěst(k)u, která by měla působivý kostým dominy, bičík a pouta, tolik zbožňovaná osobami s jistou sexuální odlišností? Když svého času inscenoval v divadle v Plzni Petr Kofroň Fibichovu operu Šárka, oblékl ty staročeské Xeny do pracovních hadrů z 50. let, což vyvolalo obrovskou diskusi. Dnes už by se nikdo nepodivil. Ostatně máme dnes v tomto směru co dohánět. Nedávno inscenovala operu Antonína Dvořáka Rusalka nizozemská Národní opera v Amsterdamu. Hlavní hrdinkou ovšem není víla, ale prostitutka. Vodník je pro změnu pasák.
Příběh se odehrává v 50. letech v chudinské čtvrti v New Yorku. Rusalka se zamiluje do herce z filmového plakátu. Ten podle recenze holandského portálu Theaterkrant připomíná hollywoodského herce Clarka Gablea. Cizí kněžna je pak podle moderního pojetí také hvězda filmového plátna, která se nápadně podobá herečce Marilyn Monroe. Rusalka sní o tom, že pojede do Hollywoodu a bude hrát ve filmu. Jde proto za Ježibabou, kterou zpívá a hraje americká černošská mezzosopranistka Raehann Bryce-Davisová. Ta v tomto příběhu vlastní kosmetický salon a nelegální kliniku plastické chirurgie. Právě v ní hlavní hrdinka podstoupí také příslušný zákrok.
Dál snad není třeba pokračovat. Snad jen dodejme informaci, která se objevila i na TN.cz: „Publikum dávkovalo potlesk pozoruhodně dobře podle pohlaví a barvy pleti. Ženy sklidily větší ovace než muži a černošská pěvkyně podle potlesku získala větší uznání než bílá.“ Vytanul mi název jedné knihy Benjamina Kurase: Je na Marxu život? Hádejte, proč asi.
Čtěte také:
Vzkaz z Paříže: Křesťané, na olympiádě nejste vítáni
Britský hoch trvá na tom, že pohlaví jsou dvě. Škola to řeší jako extremismus
Go woke, go broke. Korporace najednou dostávají zdravý rozum
Hezkej a dobu vystihující článek, nicméně : autor očividně nečetl knížní předlohu, protože kdyby ano, v životě by nemohl napsat, že filmy jsou brilantní a trojka fenomenální, když ty filmy jsou proti knihám totální sračky, to za á.
za bé, Hloubal je totalní, vypatlanej dement mimo mísu, co očividně potřebuje lepší medikaci