Čtěte online Deník TO bez reklam >>

Válku na Ukrajině vyprovokovala expanze NATO na Východ, píší Australané

Vojáci NATO zašli příliš na východ, soudí Australané. Zdroj: Profimedia

Ještě na začátku roku to bylo jednoduché. Jednoznačným a nezpochybnitelným viníkem války na Ukrajině je ruská imperiální rozpínavost. A pokud to někdo vidí jinak, jedná se o rusského švába a dezoláta. Během několika týdnů je ale najednou všechno jinak.

Nový americký prezident Donald Trump krátce po lednovém uvedení do úřadu vyjádřil pochopení pro touhu Moskvy nemít na svých hranicích Ukrajinu coby členskou zemi NATO. Navíc pak Washington nepozval do Rijádu na jednání s Ruskem Ukrajince ani Evropany. A Evropská unie se prostřednictvím vyjádření nejmocnějšího muže světa dozvěděla, že nese svůj podíl viny, neboť podporovala Kyjev ve válčení.

S ještě před pár měsíci nepředstavitelným a mainstreamem zcela neakceptovatelným názorem na rusko–ukrajinský konflikt přišel rovněž Australský institut pro mezinárodní záležitosti. Jedná se o vlivný konzervativní think–tank se sídlem v Canbeře. Protinožce přitom nelze obviňovat se sympatií k Moskvě, podle vládního webu dat.gov.au totiž Austrálie podporuje územní celistvost Ukrajiny. Podle textu bylo rozhodnutí Kremlu napadnout Ukrajinu primárně motivováno hrozbou rozšíření NATO podél ruských hranic. Strategickým cílem Ruska se tak stala anexe části ukrajinského území a oslabení Ukrajiny do takové míry, aby se v budoucnu nemohla stát členskou zemí NATO.

Žádné velké nadšení

Komentář se vrací zpět do 90. let, kdy v Austrálii probíhaly debaty o tom, jak zareaguje Rusko na vstup Maďarska, Polska a Česka do NATO. Řada vojenských a zahraničně politických expertů tehdy upozorňovala, že proces rozšiřování aliance směrem na východ, může vést v budoucnu k velkým rozporům s Ruskem. Na seznamu odpůrců rozšiřování NATO se objevila jména bývalých velvyslanců a vysokých amerických diplomatů Arthura Hartmana, Jacka F. Matlocka a Roberta Bowieho, kteří v SSSR působili v Moskvě během éry prezidentů Richarda Nixona, Jimmy Cartera a Ronada Reagana. Na rozšiřování NATO pohlíželi skepticky rovněž bývalí premiéři Austrálie Malcom Fraser a Paul Keating, proti byl rovněž britský vojenský expert, Sir Michael Howard.

Expanze NATO směrem na východ pak nebyla přijata s nadšením ani ve vlivných kruzích USA. Mezi odpůrce přijetí nových zemí z řad bývalých sovětských satelitů, patřili například předseda sborů náčelníků John Shalikashvili, ministr obrany Les Aspin a jeho nástupce Willliam Perry, který na konci roku 1994 nabídl svou rezignaci prezidentu Billu Clintonovi. Obavy z toho, že rozšíření NATO naruší evropskou stabilitu a sníží bezpečnost spojenců, vyjádřili rovněž bývalí exministři obrany, Robert McNamara a James R. Schlessinger.

Chyba historických rozměrů?

Před ratifikací vstupu Maďarska, Polska a Česka do NATO americkým Senátem v roce 1998 napsal list The New York Times: „Nejdůležitější zahraničně politické rozhodnutí, kterému Amerika čelila od konce studené války… se může ukázat jako chyba historických rozměrů.“ Dále se v textu uvádí, že „je klamné věřit, že Rusko nebude považovat rozšiřování NATO za nepřátelský akt.“

Americký diplomat George F. Kennan, jehož dílo dalo podnět ke vzniku Trumanovy doktríny, bývalý velvyslanec v SSSR a jeden z největších odborníků na Rusko, v roce 1997 prohlásil, že rozšíření NATO „bude největší chybou americké politiky v éře po studené válce.“ Odpůrci rozšiřování argumentovali oslabením ruských reformátorů, povzbuzením zastánců tvrdé linie, podkopáním dohody o strategických zbraních a možné eskalací napětí mezi Východem a Západem. Rovněž poukazovali na to, že se Moskva postaví na nohy a začne chovat jako velmoc.

Přitom v  90. letech nepředstavovalo Rusko pro Západ žádnou hrozbu. Jak ovšem varoval v roce 1996 redaktor National Interest Owen Harries, „pokud bude Rusko nadále ponižováno, stane se nebezpečným jako zraněné zvíře.“ Za takových okolností dojde k růstu „extrémních šovinistických prvků k využívání frustrace, zášti a poraněné hrdosti…což může mít nepříjemné důsledky jak pro vnitropolitické, tak mezinárodní dění.“  

Provokace medvěda

Owen Harries, konzervativní akademik působící na univerzitách Sydnev a Nowém Walesu, úspěšný diplomat a expert na studenou válku dále uvedl: „Rozšiřování NATO porušuje moudrou zásadu Winstona Churchilla: Vítězství, šlechetnost. Churchill nebyl žádný slaboch, ale věděl, že je hloupé vyválet poraženého nepřítele v blátě.“  A expremiéři Austrálie Malcolm Fraser a Paul Ketting, varovali, že posun směrem k ruským hranicím vyprovokuje medvěda. V roce 1997 Paul Ketting na jedné přednášce uvedl: „Přesunout evropský demarkační bod k samotným hranicím bývalého SSSR je chyba, která může vést ke stejně chybným strategickým kalkulacím, které na začátku století zabránily Německu zaujmout své místo v mezinárodním systému.“

Rusko nepředstavuje hrozbu

Text Australského institutu pro mezinárodní záležitosti rovněž poukazuje na změnu aktuálního klimatu. Pokud respektované osobnosti jako například John Mersheimer či Jeffrey Sachs konstatovaly podíl NATO z podílu na ukrajinské krizi, staly se terčem nebývalé kritiky. Přes vysokou sledovanost na sociálních sítích se osobám rozporujícím správnost rozšiřování NATO směrem na východ, nedostává prostor v mainstreamových médiích. A přitom pouze navazují na takřka tři desítky let stará vyjádření Kennana či Harriese.

Ačkoliv Západ hovoří o tom, že Rusko je ze své podstaty nenapravitelně expanzivní země, realita je taková, že ruské armádě chybí vojenská síla k dobytí Ukrajiny, natož nových členských zemí NATO, pohrobků Varšavské smlouvy, konstatuje dále Australský web. Rusko válčící na Donbase proto nepředstavuje pro Evropu žádnou hrozbu, Putin také nikdy neprojevil touhu po tom, aby se celá Ukrajina stala součástí Ruska, a nemá ambice obnovit ruské impérium.

Stačilo naslouchat

Navíc, jak kritici rozšiřování NATO varovali v 90. letech, Rusko díky zlepšující se ekonomické situaci, pramenící především z prodeje ropy a zemního plynu, ukázalo, že je v jeho schopnost reagovat v okamžiku, kdy se NATO přiblíží k jeho hranicím. Důkazem je dění v Gruzii (2008), na Krymu (2014) a na Ukrajině 2022.

Text končí konstatováním, že čelíme vyhlídce na zamrzlý konflikt, Rusko zatím anektuje další ukrajinské území a Ukrajina se tak zůstane „rozbitým“ státem. Jedná se o velkou tragédii, které se přitom dalo předejít. Stačilo před třiceti lety naslouchat moudrým hlasům…

Ctiovanou analýzu v angličtině naletnete ZDE.

Čtěte také:
Vance v Mnichově varoval, že USA nepodpoří další puče ústavních soudů. Slyšel to Baxa?
Šéf mnichovské konference se po výprasku od Vanceho rozplakal. Sebelítost místo sebereflexe
Amerika nabírá dech, Evropa hýká

Líbí se vám článek?

Redaktor
Deník TO členství
Pořiďte si členství a získejte řadu skvělých výhod!
Zde se můžete zaregistrovat >