Výsledky summitu NATO v Ankaře zklamaly, avšak nepřekvapily. Opět se potvrdilo, že aliance pokračuje v politice dalšího masivního navyšování výdajů na zbrojení, které nutně představuje slepou uličku.
Státy NATO vydaly v roce 2025 na obranu téměř desetinásobek toho, co Rusko. Přesto konflikt na Ukrajině stále pokračuje a Rusko bylo na summitu označeno jako jediná dlouhodobá bezpečnostní hrozba. Tento nepoměr jasně ukazuje, že další eskalace zbrojení postrádá smysl. Další růst vojenských rozpočtů přinese především obrovské zisky nadnárodním zbrojním koncernům. Zároveň omezí prostředky na zdravotnictví, školství, sociální služby a infrastrukturu v jednotlivých zemích. Navíc posílí vliv politiků preferujících vojenská řešení před diplomatickými.
Pouze prezident Trump skutečně usiluje o co nejrychlejší ukončení války na Ukrajině. Většina evropských lídrů – s výjimkou českého premiéra – hovoří stále jen o válce. Je velkou otázkou, zda strategie vojensky donutit Rusko k jednání má reálnou naději na úspěch. Eskalace konfliktu na ruské území, která způsobuje ruské ekonomice vážné problémy především v energetice, je vysoce riskantním krokem, který by mohl Rusko vyprovokovat k použití jaderných zbraní. První reakce z Ruska o tom sice nehovoří, ale tato strategie zjevně nemá žádný pozitivní vliv na ochotu Ruska jednat. Lze předpokládat, že ze strany prezidenta Trumpa jde především o posílení vyjednávací pozice a že útoky Ukrajinců podporované evropskými členy NATO mu nejsou po chuti.
Podobně lze hodnotit Trumpem vyhlášené ukončení příměří a vyjednávání s Íránem. Přestože íránské vedení představuje obtížného a nepředvídatelného partnera, je nezbytné využít všech diplomatických možností k ukončení konfliktu a nastolení mírové koexistence v tomto citlivém regionu. Nové válečné manévry by ohrozily jak bezpečnost Blízkého východu, tak světovou ekonomiku. Trump si toho je samozřejmě vědom a hledá nové cesty, jak přimět nevyzpytatelné a nejednotné Íránce k dohodě, která jim nedovolí ohrožovat nejen své sousedy, ale celý svět tím, že by se nakonec dopracovali k jaderným zbraním. Už samotná existence takové možnosti představuje hrozbu.
Vláda Andreje Babiše se rozhodla nepřispívat na další vojenskou pomoc Ukrajině ve výši 70 miliard eur ročně, na níž se shodli evropští členové NATO; podotýkám, že bez Spojených států, jejichž administrativa tuto pomoc zastavila. Je přitom zřejmé, že další vyzbrojování korupčního a dnes již pochybně legitimního režimu v Kyjevě pouze prodlužuje konflikt a vede k dalším tisícům zbytečných obětí na životech. Většina obyčejných Ukrajinců si podle průzkumů přeje okamžité ukončení války, i za cenu ztráty části území. Ukrajinského prezidenta a řadu evropských politiků však osud běžných lidí příliš nezajímá a prosazují především vlastní parciální zájmy.
Skutečné řešení současných konfliktů neleží v dalším zbrojení, ale v odvaze k diplomatickým jednáním a hledání kompromisů – i když nejsou ideální. Pouze tak lze zabránit dalším zbytečným lidským obětem. Jak na závěr summitu připomněl Andrej Babiš, všichni mluvili o válce, nikdo o míru. Tedy kromě něj a Donalda Trumpa. Možná právě proto ta Trumpem nabídnutá ruka.
