Vymstí se konzervativcům „Trump Effect“?

A bylo vymalováno. Nejprve v Kanadě, a necelý týden poté také v Austrálii – nejenže vládní strany neprohrály, ony ještě posílily. U druhé jmenované země se jedná o Stranu práce pokračujícího premiéra Anthonyho Albaneseho. V případě severního souseda Spojených států pak jde o Liberální stranu – tu, kterou vedl dlouhá léta notoricky známý expremiér Justin Trudeau a která je „liberální“ pouze svým názvem…

To si žádá menší charakteristiku. Zatímco v Austrálii vládne tradiční a zcela otevřeně levicový subjekt, který sice po dobu své existence měnil elektorát (ve zkratce od dělnictva k progresivně uvažujícím vyšším vrstvám), avšak levicovým nesporně zůstává a řadu prvků klasické sociálnědemokratické strany si zachovává, v Kanadě tuto roli zastává „Liberální“ strana, přičemž se ale jedná o naprosto anti-liberální progresivistickou stranu radikálních levičáků. Kuriózní je, že historicky šlo o umírněnou středovou stranu klasických liberálů oslovující střední třídu.

Koho by napadlo, že když už je Trudeau pryč, má Liberální strana Kanady třeba nakročeno zpět ke svým původním hodnotám – ke klasickému liberalismu v pravém smyslu slova (apely na malý stát, důsledné volnomyšlenkářství, tolerance a respekt k jiným názorům…) – byl by na omylu. Například profesor Jordan Peterson (kanadský psycholog, význačný konzervativní intelektuál a de facto politická oběť perzekuovaná kanadským režimem „liberálního autoritářství“) tvrdí, že Trudeauův nástupce Mark Carney všechny stávající problémy země pouze prohloubí, a bude ještě o poznání horším premiérem.

O tom, jakým směrem se typický exponent současného západního progresivního liberalismu vydá, svědčí samotné výsledky voleb. Ty měla ještě podle docela nedávných průzkumů Liberální strana úplně projet, ale Carney se na poslední chvíli postaral o takový malý bleskový volební zázrak – zvítězil a jeho strana si ve výsledku, vzhledem k počtu získaných mandátů, dokonce přilepšila. Zajímavé je, že tito „liberálové“ neobelstili konzervativní a pravicové voliče, nýbrž podporovatele levicové Nové demokratické strany (NDP), která si tím přišla na nejhorší výsledek v dějinách. Strana přitom vznikla už na počátku 60. let a po dekády hrála v kanadské politice roli právě jakési progresivnější levicové alternativy ke dvěma hlavním politickým stranám. Nyní však trudeauovští a carneyovští „liberálové“ NDP téměř dokonale vyluxovali.

Tento fenomén trefně vystihl lídr kanadské Konzervativní strany Pierre Poilievre, jenž jako problém šéfa NDP označil fakt, že „Kanada už jednoho premiéra za NDP má“ – a to šéfa Liberální strany, která je k dnešku prý mnohem levicovější než stará NDP, přímo zrozená z podhoubí kanadské levicové intelektuální elity. Také dodal, že „radikálně levicová agenda je v Kanadě již ve svém plném rozsahu implementována“, a opět – mnohaletou vládou kanadských „liberálů“.

Není Liberální strana jako Liberální strana…

Pravdou je, že není přiléhavějšího příkladu toho pravého „progresivního ráje na zemi“, kterým je dnešní Kanada. Všichni si vybavíme brutální přístup kanadského „liberálního“ establishmentu ke svým vlastním občanům, kteří protestovali proti covidovým represím. Dále si v Kanadě šel nejeden rodič – jak se říká – „sednout“, když neakceptoval genderovou identitu, kterou si zvolilo jeho pubertální dítě. A v neposlední řadě má tento stát také svůj velmi ambiciózní „Green Deal“, jemuž jen říká trochu jinak (Net-Zero Emissions Accountability Act).

Aby to bylo ještě o něco složitější, také Austrálie má svou Liberální stranu, přičemž ta je přesným opakem Liberální strany kanadské. Reprezentuje onen starý dobrý klasický liberalismus – je stranou pro-volnotržní a jsou jí vlastní konzervativní hodnoty. Právě tato strana uzavřela koalici s australskými nacionalisty (kteří v tamních reáliích rovněž znamenají něco trochu jiného, než si představí průměrný Evropan), aby byla vůči vládním labouristům konkurenceschopná. Okno šancí měla dokořán otevřené a lídr této koalice Peter Dutton měl vítězství na dosah.

Po volbách ale přišla studená sprcha v podobě nesporné porážky a volebních ztrát oproti volbám minulým. Naopak levicový premiér si ještě polepšil, což mu zajistí na další roky velice pohodlnou většinu křesel. Navzdory tomu, že mapa prakticky celého kontinentu svítí jasně modrou barvou, hustě zalidněné oblasti, zejména na jihovýchodě země, rozhodly. Mluví se o velkém úspěchu Albaneseho, poněvadž vládne zemi, jež je typická velice silnou premiérskou diskontinuitou – jinými slovy, australský premiér, podobně třeba jako český premiér, opravdu málokdy obhájí.

Jak je naznačeno již v úvodu, těžko může být sporu o tom, co (respektive kdo) australské i kanadské pravici zhatil v cílové rovince volební vítězství. Do voleb se zřejmě propsalo to, čemu se v angličtině říká „Trump Effect“ či „Trump Factor“ – tedy fenomén, kdy strašení Trumpem a slibování ochrany před americkým imperialismem úplně zastíní všechny vládní omyly, selhání, skandály, všechny krize a nedůvěru voličů. Co že se Kanada „pyšní“ některými ekonomickými ukazateli natolik špatnými, že zaostává i za Evropskou unií (a to je opravdu co říct)…

Fiktivní nebezpečí údajně pramenící ze zvolení nového prezidenta Spojených států je přednější – v případě Kanady aspoň o něco málo pochopitelněji vzhledem k Trumpovým velkohubým výpadům. Právě tento faktor vedl k znovunabytí důvěry voličů a ke konsolidaci Carneyho i Albaneseho sil.

Z objektivního hlediska je přitom chování váhavého voliče k opozičním silám strašlivě nespravedlivé. Měl se ptát, co mají tyto strany s tím americkým arciďáblem vůbec společného? Určitě některé názory – kupříkladu v ekonomické oblasti, postoje k migraci, k některým bioetickým otázkám a podobně. Méně by se toho ale už našlo v zahraniční politice. A rozhodně tyto politické síly tupě nepapouškují Trumpovy názory, například na ono bájné připojování cizích území ke Spojeným státům americkým. Nejsou to žádná prodloužená chapadla Washingtonu. Ale byly tak zdařile vykresleny politickou konkurencí.

51. stát USA? Nejsem MAGA…

Lídr kanadských konzervativců Pierre Poilievre nezapomněl v jediném předvolebním projevu vyzdvihnout kanadskou suverenitu a vehementně odmítnout koncepci „51. státu USA“. Prohlásil k tomu mimo jiné: „Pan prezident (Trump) říká, že mě nemá rád. Nemyslí si, že jsem MAGA. A já nejsem. Má pravdu. Já mám na prvním místě Kanadu a bojuji za zájmy kanadského lidu. Pokud to štve zahraniční lídry včetně amerického prezidenta, jsem s tím v pohodě, protože moje práce je bojovat za tuto zemi.“

Ani volební lídr australské pravice Dutton rozhodně není žádným servilním, podbízejícím se obdivovatelem Trumpa, jehož slova jsou nakonec vše vypovídající. Zatímco o socialistickém premiérovi mluvil jako o svém „milém a respektujícím příteli“, k Duttonovi poznamenal, že nemá vůbec tušení, kdo „ten druhý člověk“ je. To asi zrovna nesvědčí o nějakém vroucím vztahu těchto dvou mužů. Navíc jakékoli oslabení suverenity Austrálie (ze strany Spojených států obzvlášť) není absolutně na stole. Jde nicméně o skvělý doklad toho, co s voliči dokáže udělat vyhrocená emocionální kampaň a politický marketing.

Kuriózní je rovněž fakt, že oba pánové ztratili ve svých vlastních obvodech mandát, což je v politickém překladu pravděpodobně jejich konečná. Obzvlášť špatně to musí nést neokoukaný politický talent a vynikající rétor Poilievre, jenž se už viděl v roli kanadského premiéra, a tímto způsobem také vystupoval. Všechno nasvědčovalo jeho ohromně silné povolební pozici a v zásadě vymazání zprofanovaných liberálů. Avšak politika je holt nevyzpytatelná.

Uvidíme, co všechno ještě Trumpův efekt natropí v dalších letech. Kanada a Austrálie nebyly prvními případy. Tou první vlaštovkou byly volby v Grónsku, kde se tento efekt projevil ještě důrazněji a celé tamní volby se točily kolem šéfa Bílého domu. Podobný trend vykazují také rumunské prezidentské volby, kde se neúspěšný pravicový kandidát označoval za „rumunského Trumpa“ (ale to je hodně specifický příběh, jehož tragická podstata leží jinde).

Abychom ovšem také zmínili jednu výjimku potvrzující pravidlo – hleďme na ostrovy, kde ve volbách drtivě zvítězil velký Trumpův obdivovatel a osobní přítel Nigel Farage. Otázka příčin této ambivalence zůstává otevřená. Zřejmé je pouze to, že Trumpův fenomenální úspěch automaticky negarantoval a negarantuje onu „globální konzervativní revoluci“, kterou mnozí předpovídali, ale paradoxně jí může docela účinně bránit, případně ji zpomalit a zmírnit její nástup.

Čtěte také:
Donald Trump je osamocený tanečník na mírovém parketu
Shrnujeme reakce českých politických hvězd na Trumpovo vítězství
Zplynujte Židy, skandovali lidé v Sydney