Připomínáme si výročí konce druhé světové války, u nějž zvláště ve střední Evropě dodnes panují určité rozpaky – pochybnosti, zda bychom měli její konec slavit spíše 8., nebo raději 9. května. Tak trochu tím válčíme na dvou frontách. Pořád jde samozřejmě o interpretaci odkazu vítězství protifašistické koalice. Jeho poselství je zjevně živoucí, byť pamětníky už těžko hledat i se svíčkou. Toť patrně důležitá složka daného problému…
Tehdy bylo jasné, že ideový profil osvoboditele země (především metropole) získá rozhodující vliv na celý budoucí chod a vývoj státu. Vše dopadlo, jak dopadlo. Tudíž dnes některým nezbývá než prostoduše agitovat, že o žádné osvobození nešlo, nebo slávu za něj přenést na zrádné vlasovce. Případně jsme absurdně přesvědčováni, že po bezpodmínečné kapitulaci nacistů existují už jedině permanentně se reflektující Němci, naši největší obchodní partneři, a těm proto nutno odpustit (vše). Zatímco nesrovnatelně mírnější zkušenost s „ruSSáky” z roku 1968 je nutno systematicky jitřit a občerstvovat. Užívat jako nástroj nepokryté rusofóbní agitace, jak je nám patrně nakázáno představiteli exemplárních demokracií.
Globální situace dnes bohužel nenabízí mnoho prostoru k mírovým oslavám. Právě naopak. Na planetě probíhá nejvíce ozbrojených střetů od roku 1945. Nenacházíme se v bodě běžné krize, za níž se dá – a vlastně musí – kvůli prodejnosti zpráv prohlašovat skoro cokoliv. Jsme svědky i aktéry ošidné transformace celého mezinárodního řádu. Pokud se proto pokoušíme o jakékoliv oslavy mírové stability, odehrává se to ve stínu (nadšeného) úpadku diplomatického dialogu či výnosného řinčení zbraní, do nichž se nepříjemně promítá právě mizející historická zkušenost s přímou velmocenskou konfrontací.
Asi nejvarovnějším signálem by nám měl být nárůst napětí a měření sil mezi jadernými aktéry, případně zneužívání údajného budování atomového arzenálu k nezákonným ozbrojeným agresím. Což samozřejmě povede k reálnému jadernému vyzbrojování dosud jaderně nevyzbrojených s naprostou jistotou. Mění se tedy dokonce i dříve až rituální rétorika nukleárního odstrašování. Hlavní pojistka před změnou studené války v její horkou, sebelikvidační variantu. Dnes se zjevně stává běžnou součástí politického marketingu. Takže dokonce i z relativně málo významného Polska slyšíme výkřiky o nutnosti prolomení smluvních úzů o nešíření prostředků hromadného ničení.
Mír nikdy nebyl a nikdy nebude samozřejmostí
V evropském kontextu vyvolává též značné kontroverze a historické reminiscence už naznačené, plánovité rozdmýchávání nelásky mezi národy. Ostatně v digitální éře podstatně snazší než kdykoliv předtím. Nesmíme zapomenout ani na radikální proměnu německé bezpečnostní doktríny – snahu Berlína opustit svou poválečnou koncepci vojenství a začít budovat nejmocnější konvenční armádu na kontinentu. Se zdůvodněním, že jde o nezbytnou reakci na vážnou metamorfózu reality, včetně odcházení Spojených států ze starého světadílu. Jenže právě při pohledu do dějin nelze ignorovat, za čí vlády a jak se naposledy projevila tahle ambice našich početných, vnitřní nestabilitou opět zmítaných západních sousedů.
Jestli si tedy dnes něco skutečně připomínat, pak nikoliv jen (sporné) datum v kalendáři, ale křehkost podmínek, které vůbec umožnily skončení tehdejší katastrofy. Mír nebyl samozřejmostí tehdy a není jí ani dnes. Poučení z minulosti je velmi vzácné koření. O to méně v době, kdy se dějinná paměť zplošťuje na slogany a bezpečnostní politika na nezodpovědný, útočný marketing. Falešné iluze a zjednodušené obrazy minulosti či dneška si prostě nemůžeme dovolit.
Čtěte také:
Když je černá prohlášena za bílou a bílá za černou
František Ringo Čech: Přijde válka… Ale dobro nakonec zvítězí!
Zapomněli jsme, co je to válka
