Česká ženo, osvoboď se. Vytrhnout ženy z rodin zkoušeli už komunisté

Žádná jiná generace českých žen prý dosud neměla s tímto marxistickým ismem tak silné ztotožnění. Nepřekvapuje mě to. Výsledek je vzhledem k vytrvalé genderové indoktrinaci mladých žen očekávatelný. Na jejich názory mají větší vliv progresivní média a influenceři než vzory otců, matek a prarodičů. Přitom starší generace mají s politicky řízeným procesem ženské emancipace svou negativní zkušenost, kterou by bylo dobré si připomenout. Hledání souvislostí v minulosti je určitě jeden z možných způsobů, jak se poučit. Než se tyto dívky rozhodnou stát se loutkami pokrokářů a napomáhat zničení zásadního ostrůvku svobody – rodiny, prosím ať si tedy nejdřív uvědomí následující historické události:

Žena? Na pole a do továren!

Politický program ženské emancipace u nás prosazoval již komunistický režim, jenž k nám myšlenky o tzv. „osvobození“ ženy z útlaku buržoazní rodiny importoval ze SSSR v roce 1948. Naplnění této nebezpečné doktríny probíhalo plným zapojením žen do pracovního procesu. Podle Marxe a Engelse se totiž žena měla vlastní mzdou „osvobodit“ od tzv. reproduktivní práce (tj. péče o domácnost a děti), jež ji prý uvěznila v zákoutí rodiny a bránila jejímu budovatelskému nadšení. Marxismus ženy manipuloval, aby svou pozici ve vztahu s mužem vnímaly jako vztah „otrokyně otroka“ a aby raději jako proletářky bojovaly za zničení kapitalismu. 

Marxisté se tímto snažili nabourat dělbu práce v rodině a tím ji rozpustit jako autonomní hospodářskou jednotku. Mezigeneračně se zde předával nejen kapitál, ale i znalosti, zkušenosti, hodnoty, proto dalším důvodem jejich nenávisti vůči rodině byla její tvrdošíjná rezistence vůči levicovým revolucím usilujícím o vytvoření nového společenského řádu. Cílem českých soudruhů proto bylo soukromou sféru rodiny ovládnout, marginalizovat a vypuzování žen z rodiny využít pro vykořenění naší společnosti. Uvědomovali si, že žena je základním nosným pilířem rodiny a že jejím odstraněním z domácnosti bude tato pevná jednotka zranitelnější. 

Když se k nám v půlce minulého století tato ideologie dostala, byla již po zkušenostech ze SSSR zrevidovaná. Byla výrazně méně radikální. Bolševici původně chtěli, podle učení Marxe a Engelse, rodinu zničit, nikoli ji ovládnout. V porevolučních letech bylo „osvobození“ žen od tzv. rodinných „stereotypů“ revolucionáři řešeno jejich vyvázáním z rodiny skrze usnadnění rozvodů a legalizací potratů, aby se mohly více věnovat pracovnímu životu na úkor mateřství. To bude o pár desítek let později komunisty povoleno i u nás, bolševická radikálnost (což není příliš veřejně známé) během té doby spočívala hlavně v úsilí zničit monogamii skrze tzv. volnou lásku. Marxističtí intelektuálové partnerskou výlučnost, jež byla do té doby hájena křesťanskou vírou, totiž vnímali jako formu soukromého vlastnictví.

Stalin a rodina

Marxistická avantgarda razila tzv. teorii sklenice vody, nabádající ukojit sexuální chtíč tak rychle jako žízeň vodou. Mezi vojáky Rudé armády a komsomolskou mládeží se sexuální revoluce kázající nezřízený pohlavní styk stala populární. Historické zdroje například uvádějí, že po ovládnutí města Jekatěrinburgu bolševiky dostali zasloužilí rudoarmějci a státní funkcionáři za odměnu možnost „socializovat“ vybrané dívky ve věku 16–25 let se slovy „na koho soudruh ukáže“. Mimo jiné ve 20. letech minulého století údajně docházelo i k úředním změnám pohlaví a stejnopohlavním svazkům. 

Mravní úpadek pohoršoval nejen starší komunisty, ale i ženy, které poprvé naplno ucítily důsledky marxistické „emancipace“. Ty, které odmítly pohlavní styk, byly hanlivě považovány za maloburžoazní. Život jim komplikovala také snadnost rozvodů, jež muže vyvázala z otcovských povinností. Ukončení manželství mohlo proběhnout jen poštovní korespondencí. Výsledkem byla naprostá dehonestace žen, musely samy čelit poválečné chudobě a příšerným podmínkám.

To vše se odrazilo v poklesu porodnosti. Stalin na demografický problém reagoval revizí této společensky destruktivní politiky. Výrazně zpřísnil rozvody a potraty, podporoval vícečlenné rodiny atd. Rodina se tak znovu dostala do centra pozornosti. Sověti totiž zjistili, že vytváření kultu svobodné ženy budovatelky, jež je smilstvem „osvobozena“ od tradičních partnerských vztahů, je sice pro ně ideologicky žádoucí, nesmí se ale zapomínat, že i komunistická společnost musí být reprodukována. Ženskou „otázku“ mělo vyřešit zrušení soukromého vlastnictví, čímž se významně oslabí autonomie rodiny. Totalitní stát se snažil redukovat její působnost pouze na reprodukční část. Ženy měly být jen budovatelky a rodičky, režim „matkou“. Tato puritánštější verze marxistické politiky byla vyvezena do naší země. Znamenala, oproti původním úvahám marxismu, zachování rodiny. 

Rozvody, potraty, krátká mateřská

Režim se v Československu ihned začal snažit u žen probouzet zalíbení v budovatelském pracovním životě. Pracovní mobilizace byla komunistickou propagandou představena jako cesta k nabytí rovnosti. Důvody byly utilitární, neboť plánované hospodářství naléhavě potřebovalo pracovní sílu. Započala masová výstavba jeslí a školek a stále více žen své děti do těchto zařízení vodilo. Jak bylo avizováno výše, něco z prvních let bolševické éry k nám přece jen prosáklo, jako třeba bylo usnadnění rozvázání manželství. Chruščov také v roce 1956 opět povolil ženám potraty, zejména kvůli rostoucímu počtu nelegálních interrupcí v poválečné době. 

Mateřské dovolené byly velmi krátké. Sloužily jen pro rekonvalescenci rodičky, aby mohla co nejdříve opět nastoupit do pracovního procesu, a děti se dávaly do státních zařízení. Vědci pod vlivem propagandy (stejně manipulovatelní jako pokrokářští akademici dnes) tvrdili, že profesionální pedagogové jsou lepší vychovatelé než matka, neboť ta prý není odborně erudovaná ve věci výchovy. Tvrdili dokonce, že sušené mléko je dětem prospěšnější než to mateřské. Dětský kolektiv pod odborným vedením měl být základem zdravé výchovy komunistické mládeže. 

Lépe na tom nebyli ani muži. Přepolitizovaná veřejná sféra zaměstnání, politiky a občanského života byla místem společenského a ekonomického úpadku. Režim vertikální strukturu společnosti zploštil nivelizací platů. Měnová reforma v roce 1953 (mimochodem podobně jako dnešní inflace) zlikvidovala rodinné úspory a vedla k nutnosti zavést model rodiny s výdělečně činnými oběma manžely. Otec tak přestal být tím živitelem rodiny, jakým býval. Obecně se dá říci, že ono mrzačení ekonomiky, vyvlastňování apod. zasáhlo muže v  jádru jejich identity.

Celý text najdete v zářijovém čísle měsíčníku TO, které je právě v prodeji.