Německo slaví osvobození od nacistického režimu, který samo vybudovalo

Politici pronesou ledascos a němečtí nejsou výjimkou. Přesto mě rozesmálo, když Berlín vzkázal Moskvě, že spolková delegace nepřijede na oslavy konce druhé světové války, která v Evropě skončila 8. května 1945 bezpodmínečnou kapitulací. Na sociálních sítích pak kdosi reagoval, že Němci by se v Moskvě stejně nudili, protože pochod zajatců není v programu…

Docela legrační příběh o tom, kterak Němci odmítli účast na akci, na kterou je nikdo nazval, měl pokračování. Diplomatická neobratnost totiž poskytla Kremlu vhodnou záminku připomenout, že v Rusku po zásazích ruských granátů hoří znovu německé tanky, plus dovětek, že se Německo z historie nepoučilo.

Co se historie týče, zatímco existuje řada definicí ruské duše, na otázku, zdali zda li existuje duše německá, se snaží odpovědět kniha Die Deutsche Seele, ale nemám čas ani energii číst 600 stran pojmů v učebnici o německé kultuře. Možná proto nevím, jaká byla a je motivace hostitelů zvát na akce spojené s oslavami konce druhé světové války představitele země, která rozpoutala největší světový konflikt v dějinách lidstva s desítkami miliónů obětí, přičemž původním plánem tehdejších vládců Německa bylo vyhlazení jednoho národa. A stejně tak nechápu, proč Německo pozvánky na počest oslav největší národní potupy, přijímá a dumám nad tím, zdali se jedná o sebemrskačství nebo masochismus.   

Osvobození, nikoli porážka

Alespoň s částečným vysvětlením přišla stanice Deutsche Welle. Podle jejího průzkumu 77 procent oslovených Němců považuje konec války a bezpodmínečnou kapitulaci Německa nikoli za porážku, ale za osvobození od nacismu. Němci tedy slaví osvobození Sovětským svazem a spojenci od režimu, který sami nastolili a po většinu jeho éry silně podporovali. Zajímavá teorie, která by ovšem stála za úvahu v případě, kdyby Německo nějak přispělo k porážce nacismu, tak, jako to učinili s výjimkou Japonska všechny spojenecké režimy. Ostatně, tělo Hitlerova největšího spojence Benita Mussoliniho dokonce skončilo po popravě partyzány z brigády Luigi Clerici Garibaldi na nosnících rozbombardované čerpací stanice v Miláně pověšené hlavou dolů. Nic takového v Německu Hitlerovi, pomineme li několik zpackaných atentátů, ani s přibývajícím časem nehrozilo. Naopak, Němci bojovali za svého vůdce, tedy také za nacismus, od kterého byli dle Deutsche Welle osvobozeni, do trpkého konce. A co se vypořádaní osvobozeného Německa s pozůstatky nacismu týče, snad najdeme řadu případů, kdy demokratický stát sáhl do kádrových rezerv Adolfa Hitlera. Například führerův nacistický generál Richard Gehlen se stal prvním předsedou německé Spolkové zpravodajské služby, zatímco bývalý náčelník Hitlerova generálního štábu Adolf Heusinger působil v letech 1957 – 1961 jako vrchní velitel Bundeswehru a poté byl dokonce tři roky předsedou vojenského výboru NATO.

Oběť jako oběť

O tom, že Němci neměli až na čestné výjimky s režimem Adolfa Hitlera problém, vypovídají čísla. Podle textu Euromedia Group z roku 2005 s názvem: Němci proti Hitlerovi, opozice v třetí říši 1933 – 1945, nelze totiž německý odboj charakterizovat jako jednotné či široce spolupracující hnutí, protože se jednalo o roztříštěné spektrum odpůrců. Odboj nebyl zvlášť úspěšný a s výjimkou několika dílčích případů neměl masový charakter. Ostatně, v roce 1945, kdy ve vítězství Německa nad civilizovaným světem věřil snad jenom pomatený Hitler, měla NSDAP 8,5 miliónu členů.  

Také čtěte

Komentář

Novotný se vylíhl ze shnilého vejce politického marketingu

Petr Žantovský·17. 5. 2024

Kromě toho mi bylo vysvětleno, že Německo oslavuje v Berlíně 8. května konec druhé světové války také jako památku obětí německého odboje a druhé světové války. Zajímavé a v rozporu se zdravým rozumem, protože podle veřejně dostupných zdrojů bylo během druhé světové války svými krajany oddanými Adolfu Hitlerovi popraveno 77 tisíc příslušníků odboje a o život přišlo 1 840 000 civilních obětí. Vedle nich ovšem do kategorie „obětí“ spadá cca 4. 2 miliónů německých vojáků padlých na různých frontách, včetně příslušníků mezinárodně uznaných zločineckých jednotek Waffen SS.

Kdo nepamatuje minulost…

Vzhledem k 80. výročí konce druhé světové války je vzhledem k současné situaci nutno vzpomenout na červenec 1933, kdy Říšský sněm přijal zákon o politických stranách, podle kterého byly všechny strany zakázány. Po necelých 92 letech prohlásila německá kontrarozvědku Alternativu pro Německo (AfD), podle výsledků posledních demokratických voleb druhou nejsilnější stranu, která je od 9. dubna poprvé v historii nejpopulárnější stranou v zemi, za pravicově extrémistickou, která koná kroky namířené proti svobodnému a demokratickému uspořádání země. Proto je podle vyjádření předsedy znovu vládní SPD Klingbeila pro Bild AfD útokem na zemi a nová německá vláda proto zváží její zákaz.

Americký viceprezident J. D. Vance v této souvislosti hovořil o snaze „obnovit Berlínskou zeď,“ podle ministra zahraničí USA Marka Rubia, sledování opozice tajnou službou představuje „tyranii v přestrojení.“ V této souvislosti se mi vybavuje citát, jehož autorem je španělsko-americký filozof George Santayana: Kdo si nepamatuje minulost, je odsouzen k jejímu opakování.

Čtěte také:
Bitva o Německo za kulisami Bundestagu
Mutti Merkelová opět na scéně
Německo je říše ze špatného vtipu