Když se podíváme na postupy zahraničního vystupování českého státu posledních let, dominuje jim bohorovná nepružnost, zaťatá ideologičnost a diplomacie jako nástroj především vnitropolitického marketingu. Tolik škodlivých ideologických předsudků spojených s devotností nehodnou nezávislé země, kolik se jich jen projevilo za stávajícího vedení resortu zahraničí, jsme snad od roku 1989 ještě neviděli.
A to je co říct! Zlí jazykové ostatně špitají, že sám o sobě poněkud nedůstojně působící „nestraník“ Lipavský – jenž přitom obdržel tolik preferenčních hlasů (konkrétně 62 728!) – zastával svou funkci ministra spíše titulárně. Na základě frází předžvýkaných byrokratickým aparátem, přičemž skutečnou politiku formovali jiní. Zejména představitel dříve nebývalé vládní pozice, nikým nevolený poradce pro národní bezpečnost Tomáš Pojar, po jehož určující ideové profilaci nebo klíčových kontaktech netřeba dlouze pátrat.
Nezlomnou konstantou se tak stal dvojí, polarizující metr pseudomorálky takzvané „hodnotové diplomacie“ a s tím související nevšedně stupňovaná potřeba přísně výběrového, nestrategického pokřikování na daleko mocnější státy – velmoce, pro něž v reálu zvýšený hlas středně velké země EU dohromady nic neznamená. Což je ve výsledku postup nejenom mimořádně trapný, ale mnohdy dokonce sebepoškozující (například omezující investiční příležitosti).
Jde o nemístnou bezkoncepčnost, rigidně se odvolávající na povahou zcela jiná 90. léta, kdy havlovská zahraniční politika ráda spojovala příjemné s užitečným. Připadala si jako světový „morální hlas“, jestliže například s velmi efektní rezonancí osočovala nebo jinak poškozovala státy nepohodlné USA, hlavnímu vítězi studené války. Klasickým příkladem se stala Kuba, s níž jsme ještě krátce předtím i v rámci socialistického bloku představovali „přátele mezi přáteli“…
Za Fialovy až sektářsky uvažující vlády jsme nesmyslně, nejspíše v souladu s přáními některých bruselských kruhů, přispívali také k co největšímu (roz)drolení Visegrádu. Tradičního spojení zemí střední Evropy (mimochodem prapůvodně spojených proti ruským zájmům v regionu), přirozených partnerů, kteří mají mnohdy odlišné geopolitické zájmy než západnější aktéři Evropské unie. Od nichž pravidelně přicházejí ozvěny přehlíživých, arogantních výroků o „nových členských zemích“, případně – pod záminkou protahované ukrajinské války – vyvíjený nátlak na opouštění dalších atributů státoprávní suverenity. Jinou věcí pak je, že obnova V4, již v reakci na české volby zmínil slovenský prezident Peter Pellegrini, není už ve své výchozí podobě realistickým projektem…
Hodnotové nepohodlí
Hodně aspektů mezinárodních vztahů se dravě, dynamicky mění. Především se řada z nich kvapem přesouvá k multipolárnímu pojetí, ačkoliv mnoho zdejších politiků, diplomatů nebo mediokratů (a nejen jich) odmítá vzít toto „hodnotové nepohodlí“ na vědomí. Nejde však o nic nového. Enfant terrible zdejší teorie i praxe mezinárodní politiky, profesor Petr Drulák, měl se snahou o modernější, pragmatické pojetí zahraniční služby potíže již před nějakými deseti lety, když v Černínském paláci zastával náměstkovskou pozici. Načež byl po své kritice zastydlého havlismu Lubomírem Zaorálkem odsunut na velvyslanecký post do Paříže…
Shrňme si to. Silná neochota k věcné reflexi razantních mocenských a ekonomických procesů ve světě se v ČR projevuje právě zejména skrze zmíněné přežívání nostalgických atlantistických klišé z éry „amerického míru“. Tehdy byl ale Washington skutečně do značné míry určujícím měřítkem geopolitiky, dalo se seriózně hovořit o kolektivním Západu a nadějí plná Evropa náležela mezi priority USA.
Ovšem kdeže loňské sněhy jsou! Tudíž přetrvávající česká pozice není bohužel ničím jiným než (služebnou) vírou ve stereotyp. Ve svět, který už dávno neexistuje. A dnes v řadě částí Evropské unie nesnášený Trump naprosto neznamená žádnou neurvalou izolacionistickou anomálii. Pouze svérázný budíček navazující na daleko diplomatičtějšího, ovšem podobně smýšlejícího Obamu. Slyšíme hlásku, že král je nahý. Je nejvyšší čas střihnout mu na skutečné šaty…
Čtěte také:
Selhání zdravého rozumu aneb 100 důvodů, proč odmítat nápravu poměrů
Volební střípky a postřehy
Vládu levice střídá vláda levice
