Kdo neměl atomovky, padl. Irák, Libye, Jugoslávie. Kdo je získal, přežil. Severní Korea. Írán z tohoto precedentu vyvozuje vlastní závěr. Nejde o morální obhajobu režimu, ale o pochopení logiky moci. Jaderné zbraně jsou nástrojem přežití, nikoliv sebevražedné agrese. Pro Evropu tak může být větším rizikem preventivní válka než samotná existence íránského arzenálu hromadného ničení.
Český, ale i evropský veřejný prostor se zvláštním způsobem smířil s myšlenkou, že případné americko-izraelské údery proti Íránu jsou nejen pochopitelné, ale dokonce žádoucí. Přinejmenším latentní politická podpora této agrese je podle něj povinností, nepřímo připustil k aktuálním událostem europoslanec Alexandr Vondra.
Jen málokdo se však ptá na základní otázku: Je to skutečně evropský bezpečnostní zájem, nebo jen reflex geopolitické loajality? Podpora dalšího vojenského zásahu na Blízkém východě je často prezentována jako obrana mezinárodního řádu. Avšak Evropa by měla především zvažovat, zda tímto postojem neposiluje dynamiku, která sama přispěla k tomu, že se Írán o jadernou kapacitu vůbec snaží. Pokud se na situaci podíváme bez morálního patosu a prizmatem realistické bezpečnostní analýzy, vyvstává nepohodlný závěr.
Íránský jaderný program není výronem iracionální agresivity radikálního islamismu. Je logickou reakcí na tři dekády amerického intervencionismu po skončení studené války. V prostředí, kde byly režimy bez jaderného odstrašení opakovaně vojensky napadeny či svrženy, se jaderná zbraň jeví jako pojistka přežití. A pokud by Írán takovou kapacitou disponoval, její funkce by byla primárně odstrašující. Evropu by přímo neohrožovala; spíše by zvýšila náklady na jakýkoliv pokus o vojenské řešení „íránské otázky“.
Post-studenoválečný precedens: Kdo neměl atomovky, padl
Po roce 1991 se ustavil geopolitický vzorec, který nelze jen tak ignorovat. Vojenské intervence Západu (respektive USA) směřovaly výhradně proti státům, jež nedisponovaly jaderným arzenálem. Tento fakt není náhoda, ale strukturální realita mezinárodního systému.
Irák byl nejprve vojensky poražen v roce 1991 a následně v roce 2003 invazí, která vedla k pádu režimu a dlouhodobé destabilizaci země. Přestože byly zbraně hromadného ničení použity jako hlavní argument pro zásah, žádné se nenašly. Absence jaderné kapacity znamenala nulovou schopnost odstrašit intervenující koalici.
V roce 1999 čelila bombardování NATO také Jugoslávie. Ani zde neexistovala jaderná pojistka. Vojenská asymetrie byla absolutní a režim byl donucen ustoupit.
Osud Libye je ještě výmluvnější. Muammar Kaddáfí se vzdal programů vývoje zbraní hromadného ničení a otevřel zemi spolupráci se Západem. O několik let později přišla intervence v roce 2011 a kolaps režimu. Pro autoritářské elity po celém světě to byla tvrdá lekce: odzbrojení nemusí přinést bezpečí, může naopak odstranit poslední pojistku vlastní existence.
Také Sýrie, která nedisponovala jadernými kapacitami, se stala dějištěm přímých i nepřímých zásahů zahraničních mocností. Země byla devastována dlouholetou válkou, a jen díky podpoře jiných velmocí režim alespoň dočasně přežil.
Signál vyslaný světu byl jednoznačný – kdo nemá atomovou zbraň, může být napaden bez existenčního rizika pro útočníka. Vzniká tak bezpečnostní dilema. Kroky Západu, vnímané jako obrana hodnot či stability, jsou jinými režimy interpretovány jako důkaz, že jedinou skutečnou ochranou je jaderné odstrašení.
Kontrastní případ aneb Proč přežila Severní Korea…
Existuje však opačný příklad, který tento vzorec potvrzuje z druhé strany. Severní Korea je režim, jenž je dlouhodobě izolovaný, ekonomicky slabý a mezinárodně stigmatizovaný. Přesto přežil. Klíčový rozdíl spočívá v jaderné kapacitě.
Motivací severokorejského programu nebyla obava z Číny či Ruska, dvou velkých sousedů vlastnících jaderné zbraně. Hlavním strategickým referenčním bodem byly Spojené státy. Pchjongjang sledoval osud Iráku i Libye a vyvodil závěr, že bez jaderné zbraně je režim zranitelný, nebo dokonce v dlouhodobém výhledu odsouzený ke zkáze.
Pod vedením Kim Čong-una došlo k dokončení jaderného a balistického raketového programu. Režim tím dramaticky zvýšil náklady případné americké intervence. Zůstává pod sankcemi, a i přes výraznou spolupráci s Ruskem je stále izolovaný a ekonomicky omezený, avšak přežil. Nikdo dnes vážně neuvažuje o přímé invazi do Severní Koreje. Riziko eskalace do jaderného konfliktu je příliš vysoké. Odstrašení funguje.
Závěr je nepříjemný, ale analyticky konzistentní. Jaderné zbraně dramaticky zvyšují náklady na vojenský zásah. A právě tato logika vysvětluje, proč se některé státy snaží tuto pojistku získat. Nikoliv proto, aby ji použily v první vteřině, kdy tyto zbraně získají, ale aby ji nikdy použít nemusely.
Írán: Logika přežití, nikoliv expanze
Přenést výše popsaný vzorec na Írán neznamená jeho režim morálně legitimizovat. Znamená to pokusit se pochopit jeho chování v rámci stejné logiky, kterou používají všechny státy, tedy přežít v prostředí, které považují za nebezpečné pro vlastní existenci.
Bezpečnostní prostředí Íránu je dlouhodobě konfrontační. Země čelí rozsáhlým sankcím, ekonomické izolaci i opakovaným sabotážním operacím zaměřeným na její jadernou infrastrukturu a vojenské kapacity. Přímé i nepřímé střety s Izraelem probíhají již řadu let, a to prostřednictvím kyberútoků, úderů na íránské cíle v Sýrii či podpory regionálních proxy aktérů. K tomu je nutné připočíst dlouhodobou americkou vojenskou přítomnost v Perském zálivu, v Iráku i dalších částech regionu. Z íránské perspektivy jde o kruh vojenského tlaku.
V takovém prostředí je otázka jaderného programu méně otázkou ideologie – a více otázkou strategické racionality. Íránská doktrína je primárně regionální. Režim neusiluje o globální hegemonii, ani o systematickou vojenskou projekci moci mimo svůj bezprostřední prostor. Jeho hlavním cílem je přežití. To znamená přesně to, o co usiloval Irák, Libye i Sýrie, jen bez dostatečné pojistky.
Pro Teherán představuje jaderná kapacita především „pojištění proti Libyi“. Příběh Muammara Kaddáfího je v íránském strategickém myšlení varováním, nikoliv epizodou minulosti. Zbavit se odstrašujícího potenciálu a spolehnout se na mezinárodní garance se může ukázat jako fatální omyl.
Pokud by Írán jadernou kapacitou disponoval, pravděpodobnost přímého útoku by paradoxně klesla. Jakmile by se zvýšilo riziko eskalace do konfliktu s nepředvídatelnými důsledky, kalkulace útočníka by se zásadně změnila. Jaderné mocnosti jsou historicky mimořádně opatrné v situacích, kde hrozí přímý střet. Omezené „oťukávání“ Spojených států a Ruska v Sýrii ukázalo, že i hluboké geopolitické rozpory mají své limity, pokud na obou stranách stojí jaderné arzenály. Strach z nekontrolovatelné eskalace funguje jako brzda.
Kdy se skutečně používají jaderné zbraně?
Debata o Íránu často operuje s představou, že samotná existence jaderné zbraně automaticky znamená její použití. Historická zkušenost však ukazuje něco jiného. Od roku 1945 nebyly jaderné zbraně v bojové situaci nasazeny. Po druhé světové válce se staly primárně nástrojem odstrašení, nikoliv ofenzivní strategie. Jejich hodnota spočívá v tom, že mění kalkulaci protivníka, nikoliv v tom, že by měly být použity.
Nejvyšší riziko použití jaderných zbraní existuje při přímém střetu dvou jaderných velmocí, v němž by jedna strana mohla nabýt pocitu existenční hrozby. Naopak v konfliktech mezi jadernou a nejadernou zemí je pravděpodobnost jejich použití nízká, protože politické i strategické náklady by byly enormní. Stejně tak nejaderný stát vůči jaderné velmoci tuto možnost nemá.
Koncept vzájemně zaručeného zničení, známý jako Mutually Assured Destruction (MAD), vytvořil během studené války zvláštní typ stability. Spojené státy a Sovětský svaz vedly řadu nepřímých konfliktů, nikdy však proti sobě nevedly přímou válku. Strach z absolutní destrukce fungoval jako nejtvrdší nástroj zachování míru. Stabilita byla vykoupena permanentním napětím, ale byla to stabilita.
Z tohoto pohledu jsou jaderné zbraně paradoxem moderní bezpečnosti. Jsou extrémně destruktivní, a právě proto mimořádně účinné jako nástroj prevence velké války.
Evropská perspektiva: Racionální kalkulace rizik
Pro Evropu je klíčové oddělit emocionální solidaritu od strategického zájmu. Má Írán reálnou motivaci zaútočit na Evropu jadernou zbraní? Jaký by z toho měl strategický zisk? Odpověď je spíše záporná.
Íránská zahraniční politika je regionálně zaměřená a její konflikty se týkají především Blízkého východu. To, co může Evropu ohrozit mnohem bezprostředněji, je destabilizace regionu v důsledku preventivního útoku. Kolaps Íránu by znamenal bezpečnostní vakuum v zemi s téměř devadesáti miliony obyvatel. Následky by se přelily do podoby migračních tlaků, energetických otřesů a možné radikalizace tamní společnosti.
Zkušenosti z Iráku, Libye i Sýrie ukazují, že rozvrat státu má dlouhodobé a obtížně kontrolovatelné dopady, nejen na dotčené země, ale i na širší geografický prostor přesahující hranice jednoho kontinentu.
Čtěte také:
Izrael, Írán, Trump… a dvojí metr opět v akci!
Ekonomický přehled týdne: Útok na Írán ochromil dopravu a může zdražit ropu
Útok na Írán: Vítězství i katastrofa visí ve vzduchu
