Je eutanazie „moderní“ a „humanistický“ přístup sebeurčení člověka nad svým vlastním osudem? Málokdo, kdo se osobně setkal s člověkem, který je nevyléčitelně nemocný nebo v závěrečné fázi života, by si přál, aby takový člověk trpěl. Ospravedlňuje tento jistě velmi lidský postoj k legalizaci eutanazie? V mnoha státech je již tento způsob legální a aplikovaný. Není to však další Overtonovo okno, které by mohlo být (nebo už dokonce je) otevřené bezmála dokořán sociálnímu inženýrství kultu smrti?
Kde jsou první kořeny, které ospravedlnily pozdější širší aplikaci?
Jeden z prvních kořenů neúmyslné degradace lidské bytosti na základě teorie a „zbožštění“ materialismu a vědy vysledujeme v Darwinově teorii vývoje druhů, která se stala „biblí“ pro biology, lékaře, a hlavně pro přístup k člověku jako nástupci lidoopů. Je to nástup přístupu, kdy člověk začal být zbavován své výjimečnosti a unikátnosti jako bytost duchovní podstaty a začal být vnímán jako „kus hovězího“. I když už dnes mnoho vědců potvrzuje v Darwinově teorii nemalé trhliny, je stále většinově „konsensuálními vědci“ považována za nedotknutelnou.
Carl Gustav Jung sice velmi přispěl k tomu, že se díky jeho zkoumání k lidským traumatům začalo přistupovat jinak – z pohledu příčin duševních poruch, které se pokoušel zmírňovat a léčit pomocí psychoanalýzy. Avšak Jungova teorie, že „člověk je bytost hluboce zakořeněná ve zvířecí přirozenosti s přidanou hodnotou vědomí a inteligence, v němž zvířecí instinkty tvoří základ, na kterém je postavena vyšší mentální činnost“, je jedním z prvních de facto tvrdého materializování člověka, který je připraven o svou duchovní podstatu. Zkratka by mohla znít, že „člověk je inteligentnější zvíře“, což je koneckonců obsaženo právě i v Darwinově teorii vývoje druhů. A to já považuji za jeden z prvních prvků jisté formy dehumanizace ponížením člověka jako duchovní bytosti do říše zvířat, kdy se duchovní podstata člověka redukuje na zvířecí pudy.
A odtud dle mého soudu začíná sešup. Jungovu teorii o „inteligentnějším zvířeti“ jako první využil (či zneužil) Otto von Bismarck k ospravedlnění masového zabíjení nejen vlastních vojáků, ale i nepřátel ve svých válečných výpadech kvůli sjednocení a rozšíření Německa. Protože je přeci snazší zabíjet „zvíře“ jako na lovu. Sice můžete namítnout, že války a zabíjení se děly i předtím, a také hrůznými způsoby. Nicméně za pozornost stojí, že velmi často se dříve vítězní válečníci chovali s jistou úctou a uznáním k vlastním obětem, ale i k zabitým nepřátelům, které obřadným způsobem pohřbívali a obřadným způsobem vyprovázeli duše zabitých. Neplatí to samozřejmě univerzálně.
Pak tedy vlastně není s podivem, že se němečtí nacisté přihlásili k odkazu Otto von Bismarcka, dokonce po něm pojmenovaly tehdy jeden z největších a nejmodernějších křižníků své doby. Fascinoval je svou politikou „krví a železem“, kterou prosazoval ve svém expanzivním úsilí o sjednocení Německa a jeho rozšíření při vytváření „lebensraum“ pro německý národ.
Základy, na nichž němečtí nacisté budovali třetí říši
Jakmile se v Německu chopili moci nacisté, začali nejprve tajně, a pak zcela otevřeně v průmyslovém měřítku „čistit rasu“.
První ospravedlnění jejich postoje můžeme sledovat právě v odkazu Otto von Bismarcka a v teorii Carla Gustava Junga, že „člověk je jen inteligentnější zvíře“, a tak je snazší a odůvodnitelnější jej zabíjet.
Další teorií, kterou si němečtí nacisté osvojili pro odůvodnění nejen Norimberských rasových zákonů, ale právě pro „legalizaci“ průmyslu masového vraždění, je teorie eugeniky.
Autorem (zakladatelem) eugeniky je britský učenec Sir Francis Galton, shodou okolností bratranec Charlese Darwina. Ten poprvé použil termín „eugenika“ (z řeckého eugenes – dobře rozený, dobrého původu) v roce 1883 ve své knize Inquiries into Human Faculty and Its Development. Eugeniku definoval jako studium činitelů pod společenskou kontrolou, které mohou vylepšit nebo zhoršit rasové (genetické) kvality budoucích generací, a to jak fyzicky, tak duševně. Galton byl ovlivněn Darwinovou teorií přirozeného výběru a snažil se ji aplikovat na lidskou společnost. Věřil, že lidstvo by mohlo být vylepšeno selektivním šlechtěním podobně, jako se šlechtí zvířata. Mimochodem, všimněte si, že myšlenkovým otcem eugeniky byl Brit, dalšími zastánci či myšlenkovými následovníky se v minulosti stali Němci a možná (ne)překvapivě i Američané. Odtud už vedla zkratka pro kodifikaci Norimberských rasových zákonů.
Použití eugeniky a rasových Norimberských zákonů ve vylepšování rasy známe z programů Lebensborn, kde docházelo k programovému šlechtění množením fyzicky zdravých jedinců árijské (nad)rasy. Ale také v nejdříve utajeném programu Akce T4.
Akce T4 byl tajný německý nacistický program systematického vyvražďování tělesně a duševně postižených lidí, seniorů a dlouhodobě nemocných v Německu a na okupovaných územích mezi lety 1939-1945. Nacisté považovali postižené lidi za „balastní existence“ a „nepotřebné jedlíky“, kteří jsou na obtíž národnímu společenství, a nutili pod pohrůžkou německé občany, aby vydali „do péče státu“ své „untermensch“ děti k utracení.
Zpočátku se používaly injekce a vyhladovění, trávení obětí v korbách nákladních aut, kam byly sváděny výfukové plyny.
V úterý 20. ledna 1942 na konferenci v zámečku na břehu jezera Wannsee poblíž Berlína došlo k setkání vysokých představitelů nacistického Německa. Jediným bodem jednání byl návrh a koordinace chladnokrevného konečného řešení židovské otázky (a ostatních „untermensch“), tedy postup při likvidaci Židů v Evropě. Tam vznikly plány a jejich následná realizace pro průmyslové masové vraždění v plynových komorách maskovaných jako sprchy, a s následnou kremací.
Pokud jste jako memento někdy někdo navštívil tyto továrny na smrt, věřím, že jste to už nikdy z hlavy nedostal.
Německý nacistický odkaz v novém (pseudo)humánním kabátku
Eutanazie se objevila v antice jako koncept „dobré smrti“ (euthanasia). Ale spíše ve smyslu filozofického smíření se se smrtí nebo dobrovolného odchodu (stoikové), nikoliv jako veřejné téma pro legislativu.
Na konci 19. století se začala objevovat debata o eutanazii v USA a Británii. V roce 1870 navrhl Samuel Williams použití anestetik k záměrnému ukončení života trpících pacientů. Na počátku 20. století tato debata zintensivněla a rozšířila se mimo lékařskou obec i mezi právníky a sociální vědce. V roce 1935 vzniklo organizované hnutí za legalizaci eutanazie v Anglii založením Voluntary Euthanasia Legalisation Society. Podobné organizace vznikly v USA (1938).
Po zkušenostech s německými nacisty, kteří ukázali, jak se dá koncept „dobré smrti“ metodou Overtonových oken totálně zvrátit v absolutní apokalypsu, utrpení a způsob masového vyvražďování „untermensch“ a názorových odpůrců, po druhé světové válce víceméně umlkly jakékoliv snahy vracet se k této dehumanizované myšlence a možnosti její legalizace. Troufám si tvrdit, že tento příklad zcela jasně a bez jakýchkoliv pochyb ukázal, jak se dá „páchání dobra“ mistrně zneužít.
Ke konci 70. let 20. století se s rozvojem nových lékařských technologií a podpůrné léčby, které umožňovaly uměle prodlužovat život, vrací téma eutanazie zpět do veřejného (odborného) života. V 90. letech 20. století se debata stala mainstreamovou, což vedlo k první legalizaci asistované sebevraždy v Oregonu (USA) v roce 1997. Následovaly Nizozemsko (2001) a Belgie (2002). Dnes se stává v několika zemích legální eutanazie jako dobrovolná asistovaná sebevražda, kdy smrtící látku připravuje lékař, ale do těla si jí vpouští pacient sám, a pak také dobrovolná asistovaná smrt, při které je smrtící látka po souhlasu pacienta vpravena do těla lékařem.
Země s legální aktivní eutanazií (asistovaná smrt i asistovaná sebevražda):
- Nizozemsko (legalizována v roce 2001)
- Belgie (legalizována v roce 2002; od roku 2014 je možná i pro děti bez věkového omezení)
- Lucembursko (legalizována v roce 2009)
- Španělsko (legalizována v červnu 2021)
- Kanada (program MAID – Medical Assistance in Dying – funguje od roku 2016 a postupně se rozšiřuje)
- Kolumbie (eutanazie je zde legální na základě rozhodnutí ústavního soudu)
- Nový Zéland (legalizována na základě referenda, zákon v účinnosti od listopadu 2021)
- Ekvádor (dekriminalizována v roce 2024)
Země umožňující pouze asistovanou sebevraždu, přímé usmrcení lékařem je zde trestné:
- Švýcarsko (asistovaná sebevražda je legální již od roku 1942; země je známá „sebevražednou turistikou“ – např. organizace Dignitas)
- Rakousko (legalizována od ledna 2022 pro nevyléčitelně nemocné)
- Německo (na základě rozhodnutí ústavního soudu z roku 2020 je asistovaná sebevražda legální jako součást práva na sebeurčení)
- Itálie (rozsudek ústavního soudu z roku 2019 umožnil asistovanou sebevraždu za specifických podmínek, ačkoliv legislativa je stále předmětem debat)
- USA – vybrané státy (eutanazie je zakázána v celých USA, ale asistovaná sebevražda je legální v 10 státech a D.C. – např. v Oregonu, Washingtonu, Kalifornii, Coloradu a od roku 2025 nově v Delaware)
- Austrálie (všechny australské státy již přijaly zákony o asistovaném úmrtí)
A jak je to v České republice?
Kolem roku 2007 a 2008 se ve vládě Petra Nečase takovým jedním z prvních „ozvučovatelů“ a „propagátorů“ legalizace eutanazie (respektive asistované sebevraždy) stal poslanec Boris Šťastný (exODS, dnes za Motoristy sobě). Aktivně začal iniciovat diskuzi o eutanazii a představil záměr vytvořit zákon, který by umožnil smrtelně nemocným lidem ukončit život s pomocí lékaře. V červenci 2007 prezentoval návrh, podle kterého by eutanazii hradily zdravotní pojišťovny. V březnu 2008 nadále prosazoval právo na důstojnou smrt a diskutoval o povinnosti zdravotnických zařízení respektovat písemné přání pacienta (dříve vyslovená přání). Možným paradoxem může být, že Šťastný prosazoval a prosadil absolutní protikuřácký zákon do prostředí, ve kterém už existovala regulace a povinnost oddělených prostor a odvětrávaných prostor v restauračních a podobných zařízení. Bojovník za život a za smrt…
STAN si před posledními volbami dal do programu legalizaci eutanazie a jejich hlavní propagátorkou se stala poslankyně Šebelová, známá svými tanečními kreacemi a velrybími koupelemi v zimním období.
V současné době přišel opětovný návrh zákona od senátorky za ANO Procházkové, jenže zabalený tak, že se musíte zamyslet nad slovy návrhu, protože je to Overtonovo okno prostě záměrně zamlžené: „…neadekvátnost další léčby by měl lékař probrat s ošetřujícím týmem, pacientem, případně jeho zástupcem. Vznikly by i etické komise, které budou součástí rozhodování péče na konci života v případě, kdy se pacient a lékař nedomluví. Musí být individuální léčebný plán, a pokud nebude pacient sám souhlasit s tím, co říká lékař, anebo naopak lékař nebude souhlasit s tím, co si pacient přeje, tak to přejde etické komisi.“ Pokud dobře čtete, tak ten návrh obsahuje jednu nehoráznost – a to, že rozhodnutí o vykonání asistované (sebe)vraždy by vydala jakási etická komise, pokud by pacient nedal souhlas, nebo případně nesouhlasil s jejím doporučením ošetřujícím lékařem.
Ne, nevnucujte mi, že to tam není. Já to tam prostě vidím, resp. se to dá velmi dobře předvídat, kam až by to mohlo dojít s historickými i současnými zkušenostmi ze zemí, kde je tento paragraf Akce T4 2.0 již kodifikovaný.
Statistiky a vývoj zneužití pseudohumánního liberálně progresivistického zákona Akce T4 2.0
V Holandsku můžete sledovat nárůst počtu případů eutanazie. Každý rok nějakých tisíc lidí navíc, dneska už eutanazie tvoří téměř 6 % všech úmrtí. V roce 2024 bylo takových případů skoro 10 tisíc. V Nizozemsku zákon dříve stanovil možnosti eutanazie nevyléčitelně nemocných dětí do jejich prvních narozenin a dětí starších 12 let, a v roce 2023 to rozšířili na asistované sebevraždy na děti od jednoho roku do 12 let. Dost by mě zajímalo, jak s takovou sebevraždou dá informovaný souhlas dítě 1,5 roku staré.
V Belgii je to 3,6 % všech úmrtí. V Kanadě je nahlášeno 15 500 případů, což je 4,7 % všech úmrtí.
Na začátku aplikace legální eutanazie se bavíme o lidech, kteří nepředstavitelně trpí v nějakém terminálním stádiu nemoci, a pak se najednou ten zákon ve všech zemích rozšiřuje. Například na psychické utrpení, na ztrátu smyslu života, dokonce na únavu ze života, a někde se ukazuje, že se tím vlastně řeší třeba i sociální potíže a samota.
Kanada otevřela cestu pro případy, kde se volba asistovaného umírání prolíná s neřešenými sociálními problémy, jako je chudoba, bezdomovectví, nemožnost dobrat se odborné péče. A alarmujícím příkladem je třeba Christine Gauthierová, paralympionička a válečná veteránka, která dosvědčila, že jí zaměstnanec organizace Veterans Afford Canada nabídl eutanazii jako řešení v situaci, kdy požádala o instalaci plošiny pro invalidní vozík ve svém domě.
A teď si k tomu připočtěme ještě mediální masáž, ve které jsou staří spoluobčané dehonestováni tím, že berou příležitosti mladým, že jsou přítěží pro sociální a zdravotní systém, ačkoliv do něj celý život daněmi, sociálním a zdravotním výpalným (pojištěním) přispívali, nebo že zabírají místa pro bydlení mladým. Šermuje se tady sebráním volebního práva důchodcům, aby nesměli ovlivňovat směřování státu svými zpátečnickými postoji. A třeba si také vzpomínám, jak vnoučata v Německu zpívala svým prarodičům tklivou sborovou skladbu „dědeček a babička ujídají chlebíčka“.
Závěrem…
Místo toho, abychom se postarali o důstojné dožití v paliativních zařízeních těm, kteří dalším generacím vybudovali prostředí pro další budoucnost a o které se nemůže starat rodina (nebo je jejich stav natolik vážný, že není v její moci se o staříky postarat doma), budeme řešit, jak je můžeme zabít. Legálně.
Místo toho, abychom intenzivně řešili, proč je u dětí takový nárůst depresí a těžkých úzkostných stavů, tak přemýšlíme o tom, jak jim usnadnit odchod ze života. Legálně.
A navíc, tyto zákony „kultu smrti“ dnes navrhují ti, kteří jsou zdraví pro ty, kteří se již nemohou bránit. A zvrácené na tom také je, že se ohánějí průzkumy, které říkají, že většinová společnost by s těmito zákony souhlasila. Ale kdo jsou respondenti těchto průzkumů? Jistě ne ti, kterých by se pak (ne)asistované (sebe)vraždy týkaly.
Společenské klima a společnost, kde se vůbec připouští debata na toto dehumanizované téma, ačkoliv minulost i současnost ukazují, jak je to zneužitelné, je společnost, která si přestala vážit hodnotu života, hodnotu člověka, hodnotu sdílení zkušeností a moudra.
A to je opravdu zvrácené…
Čtěte také:
Důchodci nemůžou za vaše „podělaný“ životy
Eutanazie se tentokrát plíží přes ANO. Konzervativní zákonodárci, buďte pozorní!
Ukončení života? Návrh na zavedení eutanazie je v Senátu
