COP28 je přehlídkou závazků. Uvědomělých a nereálných

Do roku 2030 ztrojnásobíme instalovaný výkon obnovitelných zdrojů! Ztrojnásobme do roku 2050 světové kapacity jaderných zdrojů! K tomu si představte mumraj 70 tisíc lidí, což je množství, které tak asi z třetiny zaplní Václavské náměstí v Praze. Komu je pětačtyřicet a víc, tak má intenzivní pocit déjà vu. Tedy situace již jednou prožité. No, kdyby jednou… Právě takhle přece vypadalo zpravodajství ze sjezdů kdysi všemocné Komunistické strany Československa.

Teď se na nás to samé valí z Dubaje. Ropného a turistického emirátu, jehož „uhlíková stopa“ za poslední roky letí strmě vzhůru. Aby ne, když se tam staví pekelným tempem a všechny stavby jsou navíc vybavené klimatizací. Mimochodem, tenhle emirát se pyšní zasklenou sjezdovkou se skutečným sněhem. Kolik oxidu uhličitého jde do atmosféry jen kvůli chlazení této do nebe volající pitomosti, zatím ještě žádný aktivista nespočítal. 

Vtírá se tedy otázka, proč se každoroční klimatický sjezd koná právě uprostřed pouště? O to spíš, že loni byl sjezd v egyptském Šarm aš-Šajchu, jenž nabízí návštěvníkům velmi podobný klimatický zážitek. Možná proto, že když máte ve stínu 50 stupňů, daleko snadněji podlehnete tvrzení, že planeta opravdu hoří.

Ale ne, tak to nebude, protože se klimatický sjezd konal zatím v oblasti vedra jen devětkrát. Spíš je třeba se ptát, proč se koná tam, kde si s nějakými emisemi CO₂ nikdo neláme hlavu. Ale máme na starosti důležitější věci.

Třikrát víc, ale jen občas

Jaké jsou tedy konkrétní výstupy konference a nakolik jsou reálné? Nejkonkrétnější, co zatím na COP28 zaznělo, je požadavek na ztrojnásobení výkonu obnovitelných zdrojů energie do roku 2030. K jeho splnění se zavázalo 117 vlád. Bohužel, tyto zdroje jsou nejen obnovitelnými, ale také jen občasnými zdroji energie. Čili jejich ztrojnásobení sice o něco sníží emise oxidu uhličitého z pálení uhlí a plynu, ale zároveň znamená nutnost mít za tyto zdroje připravenou náhradu, která naskočí v noci, při oblačnosti či malém větru a bezvětří. A to jsou primárně uhelné a plynové zdroje. Tím se nikdo z účastníků nezabývá.

Kromě toho, je vůbec možné takový požadavek splnit? Kdo v průběhu sedmi let všechny ty fotovoltaické panely a větrné elektrárny vyrobí? Valná většina těchto zařízení se vyrábí v Číně, tedy v zemi, která své emise dlouhodobě zvyšuje. Pokud má být přitom pravda, že za „klima“ může lidmi produkovaný oxid uhličitý, musí jeho emise totiž snížit především Čína, která jich vypouští přes 30 procent…

Jádro? A kdo to vyrobí?

Podobné je to s požadavkem na ztrojnásobení objemu jaderné energie do roku 2050. Tuto deklaraci podepsalo 21 států, včetně Česka. Podle World Nuclear Association je na světě v provozu 436 reaktorů (instalovaný výkon 391 699 MW), staví se jich 59 a plánuje se postavení dalších 111 (včetně Dukovan). Kromě toho se podle stejného zdroje ve světě vedou úvahy o vybudování ještě 321 reaktorů s celkovým výkonem 355 000 megawatt (včetně dostavby dvou bloků Temelína).

V prostoru EU se jaderná elektrárna staví zhruba 15 let, ve světě osm až deset. Stavět je přitom na světě zvládají firmy pouze ze šesti států světa: USA, Ruska, Číny, Jižní Koreje, Francie a Japonska. S nevelkým zjednodušením lze říct, že je na světě šest stavitelů jádra. Agilní jsou v tomto směru i Kanaďané, takže, dejme tomu, sedm. Kde vezme sedm výrobců do roku 2050 kapacity na ztrojnásobení světového instalovaného výkonu jaderných elektráren?

Politici přitom musí vědět, že výrobní kapacity jsou pro jejich deklarované cíle nedostatečné. V kontextu s tím už je pak docela jedno, že na COP28 probíhá informační guláš, ve kterém se míchají výzvy k dekarbonizaci (ale slovo Čína v nich nenajdete), výzvy ke spravedlnosti, výzvy k omezení dopadu klimatických změn na ženy a dívky a tak všelijak podobně. S realistickým hledáním řešení nemá COP28, bohužel, nic společného.

Kdyby měl, tak by se rozpustil před svým začátkem. A ušetřené peníze by věnoval na vývoj energeticky nenáročných chladicích zařízení. Jejich provoz totiž, podle jedné ze zpráv COP28, může za sedm procent světových emisí oxidu uhličitého. Při současném trendu se má navíc do roku 2050 ztrojnásobit.

Přitom sedm procent globálních emisí CO₂, za které může chlazení, je jen o trochu méně, než jsou emise celé EU. Což je kontext, který unijní politici, včetně českých, systematicky ignorují.

Možná proto na konference COP jezdí.