Počátkem listopadu proběhnou ve Spojených státech midterms, ony ostře sledované „mezivolby“ roztínající vedví čtyřleté funkční období prezidenta. Ten většinou mívá po midterms o něco těžší politický život, poněvadž jsou obecně vnímány jako jakési „pololetní vysvědčení“, jehož prostřednictvím může popuzený volič prezidentovi udělit pěkný políček. To zpravidla znamená ztrátu většiny v Kongresu. Volí se celá dolní komora, část komory horní, plus guvernéři většiny států federace.
Současná vnitropolitická situace Spojených států je pikantní. Bílý dům obývá jeden z nejméně populárních, či dokonce přímo nejnenáviděnějších prezidentů v americké historii. Tedy alespoň dle průzkumů veřejného mínění, věříme-li jim (nic lepšího k dispozici ale nemáme). Rekordní důvěře se Donald Trump netěšil ani předtím, nicméně zlomový moment prezidentovy nepopularity představuje ne zrovna srozumitelně vysvětlená kampaň v Íránu, její okolnosti a důsledky. I přesto Trumpovi republikáni celé politické scéně na federální úrovni jednoznačně dominují.
Mají prezidenta a od něho odvozená vedení ministerstev, klíčových úřadů a tajných služeb. Drží si většinu jak ve Sněmovně reprezentantů, tak v Senátu. A k tomu mají (neoficiálně) pohodlnou většinu rovněž ve sboru soudců Nejvyššího soudu. Politická opozice se jeví, jako kdyby zatím byla tak zvláštně přibrzděná. Big Tech a šéfové mocných korporátních kolosů jdou prezidentovi, zdá se, na ruku – či mu přinejmenším ostentativně nehází klacky pod nohy, porovnáme-li situaci aktuální a situaci za prvního Trumpova prezidentství.
Tohle je ovšem mocenské rozpoložení, které v demokraciích zpravidla skoro až apeluje na voliče, aby monopol takto koncentrované moci alespoň trochu rozrušil či vyvážil. V kombinaci s Trumpovým znelíbením se nemalé části jeho vlastních voličů může tato přirozená demokratická potřeba lidu vyústit přímo k volebnímu výprasku dosud dominujících republikánů. Přesto přese všechno se může na finální podobě volebních výsledků nejvíce podepsat ještě jeden zásadní faktor – Demokratická strana. Takto to zní banálně, jde však o to, jakým způsobem k volebnímu klání demokraté přistoupí. Do mise vytrestání nesnášeného prezidenta mohou totiž vysílat rozličné potrefené marx-progresivisty brnkající na strunky antiamerikanismu, rasismu a islamistické agendy brutální nesnášenlivosti vůči „sionistům“. Anebo někoho normálního.
Obě velké politické strany, které střídavě definují směr celé federace, jsou totiž celkem na nože a čelí kardinálnímu dilematu: sporu mezi radikalismem a jistou uměřeností. Čelí polarizaci. Přihodilo se jim stejné neštěstí jako jejich voličům, občanům, normálním lidem. Zprvu spolu byly schopny obě entity spolupracovat – a dokonce se na mnohém shodnout (politické strany, přeneseně pak kupříkladu rodiny či nějaké kolektivy). Posléze se něco zvrtlo a mezi entitami se dramaticky rozevřely nůžky a ony již nebyly schopny spolupracovat, či se dokonce na něčem sebeelementárnějším shodnout. V dnešní, následné fázi stojí obě entity na totožných protilehlých pozicích, v zákopové válce, mezi nimi hluboká průrva – na tom se nic nezměnilo – s tím rozdílem, že se vnitřně drolí už i ony samy. K svárům, rozevírání nůžek a polarizaci dochází už i v nich samých.
USS se hlásí o slovo
Nutno dodat, že se jedná primárně o doménu demokratů, jejíž radikální progresivistická frakce, která si vcelku narovinu klade za cíl USS (Spojené státy socialistické), nabyla patrně pocitu nově narostlých křídel a naléhavě se hlásí o slovo. Na druhou stranu stále ještě existuje obrovské množství demokratů, jejichž srdce neplane pro zcestné ekonomické teorie a vlastně tak úplně nevěří, že se dá politika světové supervelmoci vystavět například na doktríně genderismu. Popřípadě jsou alespoň dostatečně lucidní na to, aby chápali, že většinu Američanů nezlákají třeba na navoněný antisemitismus, a že pokud chtějí ještě někdy uspět, možná není úplně nejlepší v náznacích veřejně vyjadřovat přesvědčení, že si ti hrozní Američané za to 11. září vlastně mohou sami a dobře jim tak! Jak aktuální téma pro newyorské demokraty, kterým ve Dvojčatech zahynuli blízcí a kteří nyní musí poslouchat při příležitosti jubilea 25 let od této tragické události svého naprosto děsivého starostu, jenž se přesně takovými typy extremistů obklopuje…
Republikánská strana je v tomto ohledu mnohem krotší a dlouhou dobu přinejmenším budila dojem ideologicky sjednoceného monolitu pod značkou MAGA. Nyní zde však probíhá evidentní boj o nástupnictví a budoucí směřování mezi dvěma skupinami: určitý úkrok zpět od Trumpa, spíše pragmatičtější postoje a zdání větší smířlivosti versus korekce MAGA zprava, o poznání ideologičtější postoje, méně přívětivá izolacionistická tvář. Pro zjednodušení lze rozpor personifikovat dvojicí Rubio versus Vance. Viceprezident i státní tajemník se pro nejvyšší, tedy prezidentskou metu vyloženě nabízejí – ač přirozeným korunním princem Trumpa a celého hnutí MAGA je určitě Vance. Do této přetahované o to, koho republikáni nominují svým příštím prezidentským kandidátem, ale ještě promluví tolik faktorů a událostí, že nemá smysl zatím dělat žádné závěry. Viceprezidenta sice tradičně nelze úplně zazdít, ovšem nikde není psáno, že to musí být zrovna on. O věcech budoucích však mohou napovědět mnohé právě midterms.
Výsledky těchto voleb stranám napoví, zdali se uchýlit spíše k mírnějším pragmatikům, anebo neodolat a sáhnout si pro radikála blíže u kraje. Obecně platí, že první z variant skýtá určitý potenciál oslovit taktéž některé voliče z druhého břehu (a s tím ruku v ruce zvýšit šanci na vítězství), speciálně za situace, kdy konkurenční strana nasadí do voleb právě radikála. Možné je zatím takřka všechno, pojďme si kreslit scénáře. Pokud by drtivě uspěli radikálové Demokratické strany (čemuž na některých místech zabránily už primárky), strana se může úplně zbláznit a nominovat do duelu o Bílý dům nějakého hyper-progresivního vzývače Marxe, který by však s vysokou pravděpodobností prohrál, a to i proti teoreticky ne zrovna oblíbenému reprezentantovi Trumpovy administrativy.
„Úplně se zbláznit“ se ale mohou pochopitelně také republikáni, kteří mohou nasadit proti nějakému umírněnému demokratovi pro změnu svého hard-linera, nějakého „nového Trumpa“ stojícího dosud mimo politiku, který celou administrativu původního Trumpa podrobí zdrcující kritice a naslibuje tentokrát už skutečnou revoluci. Člověka, vedle něhož budou i demokraté rázem působit dojmem „common sense party“ a zvítězí. A samozřejmě může dojít také k situaci, kdy se – v atmosféře všeobecné vytočenosti a frustrace, za totální společenské polarizace – proti sobě postaví ony oba extrémy – a to pak Bůh ochraňuj Ameriku (a svět).
Normálně se spolu bavit…
Stejně tak se proti sobě ale mohou postavit dva relativně uměření pragmatici, kteří nepovažují potenciální občanskou válku a vzájemnou nenávistí otrávenou společnost za národní zájem, a budou schopni hledat rozumná řešení a normálně se spolu bavit… Však vzpomeňme dva roky starý duel tehdejšího senátora za Ohio Vance a Bidenovy viceprezidentky Harrisové (s vědomím, že ta analogie příliš nesedí, protože oba byli co do radikalismu mocninou svých šéfů a očekával se naprostý nářez)… A světe, div se – Američané sledovali na televizních obrazovkách korektní a kultivovanou debatu, bez urážek, s konstruktivními argumenty (jak tomu rozhodně nebylo u Trumpa, jak tomu rozhodně nebylo u Bidena a později ani u prezidentské kandidátky Harrisové).
Na tomto místě není od věci pro úplnost jmenovat také pár demokratických jmen, jejichž nositelé by mohli aspirovat na budoucího prezidenta Spojených států. Zatímco u republikánů je stav poměrně čitelný (Vance, Rubio a méně pravděpodobně někdo třetí), u demokratů jde, minimálně do midterms, o čistou dohadovanou. Z těžko pochopitelných důvodů se mluví o již zmíněné K. Harrisové (jejíž minulá porážka jí ale výrazně podráží nohy), dále o P. Buttigiegovi (kterému příliš nepomáhá mj. angažmá v Bidenově administrativě) nebo o nejviditelnějším demokratickém guvernérovi G. Newsomovi (který je však, coby progresivistický guvernér Kalifornie, těžko snesitelným pro valnou část federace). Pak se mluví o celé paletě jmen výraznějších senátorů či guvernérů – problémem je ovšem skutečnost, že jde o stále ta stejná jména, která se neustále jen recyklují a jejich kvalita je diskutabilní. A potom jsou zde dvě jména, která z té řady – každé jiným způsobem – vyčnívají. Jedná se o dva mladé kongresmany Jona Ossoffa a Alexandriu Ocasio-Cortézovou, známou spíše jako AOC.
AOC je tragická figurka. Reprezentuje přesně ten radikální proud v Demokratické straně, který jsem v tomto textu několikrát zmínil a nemá smysl jej dále rozebírat – snad jen zdůrazním, že pro většinu Američanů je nepřijatelný a tato politička by měla kandidaturu velice těžkou, což si zřejmě, celá natěšená, uvědomuje a v poslední době trochu krotí svůj slovník (v této souvislosti se v poslední době mluví a píše o WOKE 2.0, které má být jakousi strategicky střídmější alternativou k předešlému progresivistickému šílenství). AOC v tom však není příliš přesvědčivá a její příslušnost k radikálům je nezpochybnitelná. Tvoří jejich pevné jádro.
Ossoff je opakem AOC. Je sice méně známý (a mimo hranice Spojených států takřka neznámý), přesto jej už nyní favorizují sázkařské kanceláře a političtí komentátoři si ho začínají konečně všímat. Má všechny klady; řadí se mezi ony smířlivější demokraty, přesto (nebo právě proto) je razantním kritikem současného prezidenta, výborně mluví, přesvědčivě vystupuje, dobře vypadá a je teprve třicátníkem, což je v americké politice, která v posledních deseti letech připomíná ze všeho nejvíce jakési „klání starců“, velká výhoda. Spojeným státům by mladý prezident velmi prospěl. Snad jedinou „nevýhodou“ Ossoffa vzhledem k nominaci je jeho židovský původ, který by mohl na jeho woke-extremistické spolustraníky působit jako hadr na býka. Budou-li demokrati rozumní, vyšlou do prezidentského souboje jeho.
