Naše země čelí pandemii politického terorismu: Pokus o vniknutí zfanatizovaného davu do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Dlažební kostky v rukou. Mediální manipulace. Slovní i fyzické napadání vládních poslanců. Zveřejnění jejich telefonních čísel. Zveřejnění telefonního čísla předsedy vlády, který následně obdržel 6700 zpráv a desítky telefonátů včetně výhrůžek smrtí. Rozesílání výhružných mailů vládním politikům. Vyhrožování jejich rodinám. Ne, nepřeháním; přesně tohle je politický teror!
To vše pod taktovkou nátlakového zločineckého spolku Milion chvilek (pro demagogii) a často i na výzvy opozičních politiků. A proč to všechno? Zatímco demokraticky zvolená vláda naplňuje své předvolební sliby včetně změny financování veřejnoprávních médií, opoziční politici, kteří sněmovní volby prohráli, si za pomoci naprosté demagogie a politického teroru chtějí vynutit změnu politického kurzu. Neváhají k tomu používat zcela vylhané argumenty a hnát své nemyslící příznivce do ulic.
Hlavní záminka pro rozpoutání politického teroru? Financování České televize a Českého rozhlasu. Změna, které by si, kdyby proběhla v klidu, nikdo ani nevšiml. Namísto placení z levé kapsy v podobě tzv. koncesionářských poplatků se média mají platit z pravé kapsy přímo ze státního rozpočtu. V obou případech o tom rozhodují úplně stejní politici a v obou případech je stejně snadné/těžké to prohlasovat.
S trochou nadsázky lze onu změnu přirovnat k rozdílu mezi hotovostním a bezhotovostním placením. V obou případech zaplatíme stejně, ale bezhotovostní platba umožňuje větší kontrolu. V případě občanů je taková absolutní kontrola spíše nežádoucí (pomyslnému Velkému Bratrovi totiž opravdu není nic do toho, co si kupujeme či s kým a kam chodíme do hospody), u veřejnoprávních institucí je možnost zvýšené kontroly a zjednodušení a zlevnění celého systému naopak velmi žádoucí.
Systém poplatků je zastaralý
Opakuji snad už posté: Svět elektronických médií se v posledních desetiletích dramaticky změnil. Jak co do technologií, tak co do množství programů. Způsob financování ČT a ČRo je však stejný jako v první polovině 20. století. Televizní a rozhlasové poplatky jsou neefektivní, iracionální a asociální, neboť v toku času se pozvolna přeměnily na podivnou degresivní „daň z domácnosti“, efektivita jejich výběru je problematická a v poměru ke svému příjmu paradoxně nejvíce platí ti nejchudší. Systém je prostě zastaralý.
Samotné vymáhání poplatků od neplatičů stojí ročně stovky milionů korun a jeho následkem jsou rovněž desetitisíce exekucí. Také tohle zastaralý systém generuje. Zároveň ovšem platí, že pro hrstku vyvolených je to výborný kšeft. Ostatně Facebookem nedávno proletěla informace, že na vymáhání poplatků se podílí advokátní kancelář, v níž má podíl manžel europoslankyně za STAN Nerudové.
Neprůhledné hospodaření je rovněž výhodné pro všechny umělce a další zájmové skupiny přisáté na veřejnoprávní cecík, takže možné kontroly ze strany Nejvyššího kontrolního úřadu (NKÚ), coby vedlejšího efektu změny financování, se bojí jak čert kříže. Za tím účelem neváhají v divadlech i jinde vyhlašovat stávkovou pohotovost a vyhrožovat skutečnou stávkou. Střet zájmů jak vyšitý!
Dav je nejhloupější ze všech živlů
Rozpoutávat kvůli banalitě, jakou je změna financování ČT a ČRo, politický teror, lhát o zestátnění veřejnoprávních médií, ba dokonce o ohrožení demokracie a volat na pomoc nemyslící dav je fatální zločin. Tenhle hřích už z opozičních politiků nikdo nesejme.
Karel Čapek kdysi napsal: „Děsím se davu, je nejkrutější a nejhloupější ze všech přírodních živlů.“ Ještě šířeji stejnou myšlenku ve své knize Psychologie davu rozvedl francouzský sociolog, lékař a psycholog Gustave Le Bon: „Zatímco jednotlivec dokáže uvažovat a cítit, v hromadě se odpovědnost rozplývá a zůstává jen pudovost.“
Jakmile se jedinec stane součástí masy (davu), dochází u něj ke ztrátě individuální sebekontroly, kritického myšlení a osobní odpovědnosti. Jeho vědomá osobnost se rozplývá v tzv. „kolektivní duši davu“, kde hlavní roli přebírá sugesce, iracionální emoce a primitivní pudy. Le Bon sice své věty napsal na konci 19. století, ale vypadá to, jako by je psal o Milionu chvilek, politicích opozičních politických stran, hercích Národního divadla a dalších scén, zpovykaných biskupech, rektorech i studentech a jednom každém člověku ze zmanipulovaného nemyslícího davu z českých a moravských náměstí.
Jedno je jisté a říká se tomu kouzlo nechtěného. Česká televize a Český rozhlas coby subjekty i objekty současného dění tuhle pandemii politického teroru nemohou přežít. Rozpoutané zlo se dříve či později jako bumerang vrátí. Boží mlýny totiž melou. Někdy pomalu, ale melou. A bude to jen dobře.
