Česká spravedlnost na zakázku a úslužní novináři

Miloš Zeman ukončil právní spor s lékařkou a bývalou političkou Džamilou Stehlíkovou, která se v době jeho hospitalizace v zimě 2021 velice nevlídně a bez kontaktu s realitou vyjadřovala k jeho zdravotnímu stavu. Neměla legální přístup k jeho zdravotní dokumentaci, a přesto udílela „knížecí“ hodnocení jeho údajných diagnóz. Když se někdejší prezident, aspoň obrazně, postavil na nohy, Stehlíkovou zažaloval. Naše soudy však fungují obvykle dosti podle politického zadání, a tak nebylo divu, že Zemanovu žalobu v po sobě jdoucích instancích zamítly. Zeman na to zareagoval, řekl bych, chlapsky: zřekl se nároku na dovolání na Nejvyšší soud, protože, podle svých slov, nemíní poskytovat té paní další prostor k mediálnímu sebezviditelňování.

To je moudré rozhodnutí. V naší zemi, kde právo je jen cár papíru, se nelze v podobných případech dočkat nezaujatého rozsudku. Obvykle je přítomna nějaká politická motivace, nebo třeba jen obyčejná lidská sympatie či antipatie. I soudce je jen člověk, řeknete si. Ale není. Od toho je soudce, aby se od osobních afinit osvobodil a rozhodoval pouze podle práva. To se však stává málokdy, zejména když jde o kauzy spjaté s vrcholně viditelnými osobnostmi, jako je emeritní prezident.

Mám s tím bohužel osobní zkušenost. Byl jsem členem Rady pro rozhlasové a televizí vysílání, kterou zcela svévolně a protiprávně (jak poté rozhodl i soud) tehdejší premiér Vladimír Špidla na (rovněž nelegální) doporučení Poslanecké sněmovny v dubnu 2003 odvolal. Neprávnost toho kroku byla viditelná na kilometr, a přesto trvalo našim slavným soudům víc než dvacet let, než pochopily, že právo se dá ohýbat jen do času, a rozhodly v prospěch odvolaných členů. Dvacet let, to je třetina, pro někoho možná čtvrtina života. Za tu dobu ztratíte horu pracovních příležitostí, u některých kruhů kredit slušného člověka a profíka, a začínáte svůj pracovní život od začátku. Jenže starší a s menší vírou ve spravedlnost. Jak moc rozumím Miloši Zemanovi, že ve svých osmdesáti letech se nechce špinit s nějakou podivnou bytostí, která na jeho adresu v médiích naházela tolik hnoje. Jen by jí zvyšoval „akcie“, dával pocit důležitosti a slávy.

Mazaný Šarapatka

Trochu o něčem jiném jsou soudy se Zdeňkem Šarapatkou, bývalým poradcem Zemana z dob, kdy byl premiérem. Se Zdeňkem Šarapatkou mám taky trochu podobnou zkušenost. Kdesi jsem se vyjádřil podobně jako Zeman, totiž že musel své místo ve Strakovce opustit nedobrovolně v důsledku nějakého selhání či nesouladu. Šarapatka na mě poslal právníka a ten po mně chtěl 150 tisíc korun. Vyřešil jsem to tak, že jsem na stejné médium a na stejné místo napsal, že Šarapatka doložil papír, z něhož plyne, že odešel z Úřadu vlády dohodou. Co bylo příčinou a okolnostmi té dohody se tam samozřejmě nepsalo. Tuším jen, že za Úřad vlády ji podepsal Karel Březina. Šarapatkův advokát, ten, který teď honí Zemana, mi pak dal pokoj, a doufám, že u toho setrvá. Já totiž o jeho klientovi nemíním nic veřejně sdělovat, už proto, že ho znám, a to z opravdu rozmanitých situaci. Tak proč bych mu dělal píárko, že… Kdyby někoho opravdu zajímaly okolnosti té doby, měl by si primárně prostudovat tzv. kauzu Olovo, kterou v té době vydali v MF Dnes S. Slonková a J. Kubík. Tato kauza nepochybně poškodila Zemana, ač měla vypadat jako hanopis na tehdejší Zemanovu protivnici v ČSSD Petru Buzkovou. Bez pochopení „Olova“ nepochopíte Šarapatku a vše, co se kolem něj dělo, včetně jeho „udatných“ antizemanovských článků, které produkoval na různá mediální místa (třeba Lidové noviny, dnes Forum24), když byl členem Rady České televize. Tolik osobního tónu vůči Zemanovi byste těžko kde našli. Ale to jen na okraj.

K napsání tohoto sloupku mě vlastně motivovala jiná okolnost. Když o Zemanových soudech s výše uvedenými osobami referovaly nedávno Seznam Zprávy, zakončily svou úvahu s tím, že „soudy Zemanovu žalobu zamítly, mimo jiné s tím, že Zeman jako autor ostrých výroků mířících na jiné nemůže počítat se zastáním.“ Poslední citace byla zvýrazněna jako odkaz na nějaký jiný článek téhož webu. Když si jej však prokliknete, vyskočí na vás toto sdělení: „Chyba 404 – Jejda, tahle adresa neexistuje.“ To nelze chápat jinak, než že Seznam Zprávy už cenzurují samy sebe. Pustily do oběhu nějaký obsah, který se ve světle nové optiky jeví jako nežádoucí – a jejda, chyba 404! Zřejmě už jsou v tom médiu tak líní, že nechají nefunkční odkaz tam, kde byl, a dají tak nahlédnout do své redakční praxe.

Pokud totiž nějaký soud či soudce užil onu argumentaci ve stylu oko za oko, zub za zub, pak jsme na konci právního státu a nezbude, než se vrátit na stromy. Mnohým z nás by to svědčilo, některým možná i líbilo, ale proč jsme pak probůh tolik století budovali normální společenské instituce, procedury či rituály. Odpověď mě napadá, ale nepatří do sféry slov, považovaných za slušná.

Čtěte také:
Bolševici by se zaradovali. K podpisu prezidentovi míří zákon jak z 50. let
Bruselští úředníci mistrují Česko a vláda tomu nadšeně tleská
Demokracii chtějí někteří jen tehdy, když se jim to hodí, říká Daniela Kovářová