Městu, co nikdy nespí, Mamdani se vymstí

Ve volebním utkání o post starosty nejdůležitější americké metropole zvítězil člověk, který Ameriku otevřeně nenávidí. Levicoví Newyorčané zřejmě pocítili nutkání razantně si zaprotestovat proti aktuálnímu pánovi Bílého domu, takže ve volbách přimkli k radikálovi. Rozhodující část většiny pak dodali imigranti. Nakolik může působením Zohrana Mamdaniho New York utrpět?

Vzhledem k tomu, co nový „major“ New York City zosobňuje, lze předjímat, že město může utrpět hodně. Hrozí, že ti, „co to všechno platí“, zatlačeni do kouta přemrštěnými daněmi a byrokratickou šikanou, zlomí nad New Yorkem hůl a odstěhují se i s majetkem (a případnými investicemi a daněmi) do jiného koutu Spojených států, kde se netrestá úspěch a neburcuje třídní nenávist. Tím se sice částečně splní Mamdaniho proklamovaný sen o „neexistenci miliardářů“, ale ekonomiku metropole to rozvrátí a Newyorčany (frustrované objektivní všeobecnou drahotou) tento případný exodus plátců velmi štědrých daní uvrhne do drahoty, kterou ještě nezažili.

A není to pouze o ekonomice. Pakliže by Mamdani důsledně naplnil a zrealizoval své představy o fungování světa, respektive města, zákonitě by následoval raketový vzestup kriminality, rozmach pobytu různých ilegálů, pré by měli obchodníci s drogami a kdejakým svinstvem… Strašení a katastrofické scénáře? Ale vůbec ne. Tohle je jen zdrženlivý náčrt, skromná sumarizace logických vyústění Mamdaniho nápadů, které sám roky hrdě a beze studu propaguje. Nápadů, které jsou pro člověka, který není ultralevicovým radikálem, jak vytažené z nějaké dystopické fikce.

Rozdrásaná ekonomika à la Venezuela a zločin v rozpuku nejsou jedinými meči, které odteď visí nad městem Američany nazývaným „Big Apple“. Z genofondu zvoleného starosty můžeme vyčíst rovněž valné sympatie k politickému násilí. Ne nadarmo vzešel z radikální organizace Amerických demokratických socialistů, která se vytrvale pokouší intoxikovat kdysi kennedyovskou Demokratickou stranu zhoubou marxismu a progresivismu.

Jeho radikální a nesmiřitelný přístup potvrdil i jeho dosti nestandardní povolební projev – plný revanšismu, triumfalismu a téměř až revolučních floskulí. Od Mamdaniho se navzdory jeho širokému bollywoodskému úsměvu nedá čekat nic jiného než agresivita a ideologický fanatismus. Nepůjde o žádného „starostu vás všech“ a pravdou je, že si na to ani nehraje.

Tou hlavní skupinou, která se ocitla v posledních měsících na mušce ustavičného demonstrování a nepřátelských postojů Mamdaniho a jeho soudruhů, jsou nepřekvapivě Židé – respektive ti američtí Židé, kteří se za své židovství odmítají veřejně stydět, kteří nejsou socialisté a kteří Mamdanimu nepřispěli na kampaň. Právě obraz newyorské ulice s výrazně zvýšenou frekvencí bití a doslovného plivání na Židy není ve městě Zohrana Mamdaniho ničím zas tak nepředstavitelným.

Opět jde pouze o stručnou reflexi Mamdaniho dlouholetých projevů na toto téma. V jeho těsném okolí se zdržují mnohem méně latentní antisemité, než jakým je on sám. Nikdy pořádně neodsoudil sedmý říjen a poměrně nepokrytě sympatizuje spíše se stranou islamistických zakuklenců, kteří tehdy v Izraeli povraždili na 1 200 lidí. Je přívržencem tzv. „globalizátorů intifády“. A tak dále a tak dále.

Zatkne Mamdani izraelského premiéra?

Takový machr, aby přiznaně a transparentně kandidoval se svým antisemitismem, však tento kampalský rodák není. Jde raději cestou hnědé nenávisti kryté módním pojmem „antisionismus“. O fantasmagorických snech zvoleného starosty vypovídá i to, že mezi své stěžejní sliby zařadil zatčení izraelského premiéra, pakliže by navštívil New York City (byť na to nemá pravomoci).

A tím se dostáváme k Mamdaniho programovým top prioritám a slibům, které mu podle všeho vyhrály volby, a k tomu vůbec nejklíčovějšímu: pravděpodobně jen málo z nich reálně splní. Jeho program nemá cenu detailně rozebírat. Jedná se o jakousi směs neufinancovatelného populismu (tučné sociální dávky, síť radnicí zřizovaných večerek s jednotnými cenami, zmražené nájmy a podobné absurdity) a levičáckého doktrinářství obohaceného velmi radikálně pojatou woke složkou (antibělošský rasismus, gender agenda, zelená agenda…).

Nejvýstižnější definicí politiky této osoby je ale opravdu ta esenciální nenávist k Americe a ke všemu, co je s ní spojené – kapitalismus, důraz na malý stát, liberalismus v pravém smyslu slova, étos svobody, patriotismus, ty nejzákladnější hodnoty židovsko-křesťanského světa, úcta k vědě apod. Mamdani zkrátka kandidoval proti západní civilizaci. A zvítězil. Jediné, co mu na ní konvenuje, jsou různé „bacily“, které na ní teprve relativně nedávno ulpěly.

Zajímavý je taktéž profil Mamdaniho voličů, respektive nevoličů. Ze všech možných i nemožných sociálních skupin, jejichž volební preference se důkladně zkoumaly, byl Mamdanimu naměřen nejhorší výsledek u republikánských žen. Vcelku logicky. Jde o skupinu, kterou asi nejintenzivněji straší představa průměrné večerní newyorské ulice po Mamdaniho „reformách“ a pár letech úřadování. Hůř si vedl také u rozených Newyorčanů, bělochů, lidí starších 45 let, křesťanů (jak katolíků, tak protestantů), židů, rodičů s dětmi pod 18 let…

Mohutnou podporu naopak obdržel od lidí, kteří jsou přesvědčeni o tezi, že „růst daní zlepší ekonomiku města“. Dále od mladých žen (věkového rozmezí 18-29 let), mladých černochů a Latinoameričanů, přistěhovalců, kteří pobývají v New Yorku pouze jednotky let, anebo třeba od zástupců kolonek „žádné“ a „jiné náboženství“ (zahrnujících ateisty a všechno kromě zmíněných křesťanů a židů).

Co vyvolá Mamdaniho starostování v jeho voličích? Těžko říct. Zato víme, jak jej vidí vybraní čeští progresivističtí politici. Pirátská europoslankyně Gregorová k jeho volebnímu úspěchu píše následující: „Jeho vítězství obnovuje naději, že i outsider bez velkých peněz může porazit oligarchii.“ Nutno podotknout, že na kampaň měl Mamdani v přiznané oficiální sekci 17 milionů dolarů a podporoval ho například Soros. Ministr vnitra v demisi Rakušan měl také potřebu se vyjádřit a zveřejnil jakousi gratulaci, jež končí zvoláním: „Jen tak se dá bojovat s populismem.“ Mamdani je přitom doslova esencí populismu!

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený Vít Rakušan • Starostové (@vitrakusan)

Nesouhlas z vlastních řad

K newyorským voličům se však přece jenom pár větičkami vraťme – na jejich názorech totiž na rozdíl od Rakušana s Gregorovou záleží. Jejich velká očekávání může technicky vzato Mamdaniho úřadování pouze zklamat. Radikálnější složku může ještě více zradikalizovat a může do ní zasít úplný nihilismus. Umírnění mohou (v lepším případě) přestat blbnout a zase si začít vážit kapitalismu a takových „detailů“, jako jsou svoboda, odpovědnost nebo třeba bezpečnost v ulicích.

Zastavení blbnutí se však většinou nesnese samo od sebe z nebes. Musí jej podnítit nějaký silný impuls, šoková terapie – v tomto případě studená sprcha sovětské výroby… A nic z toho zjevně neproběhne – protože jsou Spojené státy vyspělou demokracií s dělbou moci, kde funguje elementární princip brzd a protivah. Naneštěstí pro Mamdaniho – nebude žádným absolutním vládcem, což mu plnění jeho radikálně levicového a woke programu značně ztíží.

Stojí proti němu většina jeho vlastní strany, jejíž špičky ho narovinu odmítly podpořit. Zdaleka ne všichni demokratičtí zastupitelé v „Town Hall“ jsou naladěni na stejně extrémní notu jako on. A pak problém největší: na penězích mu sedí stát New York, jehož demokratická guvernérka již dává najevo, že se na Mamdaniho ztřeštěných nápadech nehodlá podílet. Vrcholem téhle pyramidy moci je pak federální prezident, s jehož nápomocností Mamdani nemůže vůbec počítat (Trump mu naopak zhruba obden hrozí vyhoštěním ze Spojených států…). Byť se spekuluje, jestli v Bílém domě kvůli Mamdaniho vítězství, které je navenek prezentováno jako katastrofa, nepanuje náhodou spíše jízlivá radost, poněvadž vykreslení celé Demokratické strany jako nějaké komunistické teroristické organizace před klíčovými „midterms“ volbami by se republikánům nepochybně velmi zamlouvalo. A muslimský radikálně levicový starosta New York City tomuto obrázku výrazným dílem přispívá.

Vedle faktické nesplnitelnosti velké části Mamdaniho programu a protireakce v podobě hypotetických bonusových bodů pro republikány či umírněné demokraty mohou na starou dobrou Ameriku působit uklidňujícím dojmem ještě další dvě pozitivní skutečnosti. Prvně, navzdory Mamdaniho jasnému vítězství jeho „klika“ v rámci Demokratické strany mimo New York příliš neuspěla. Pár aktuálních příkladů: Guvernérské volby v New Jersey a Virginii vyhrály docela umírněné demokratky a kandidát na starostu Minneapolis a vítěz demokratických primárek Omar Fateh, který vedl kampaň v somálštině a s vlajkou padlého státu Afrického rohu v ruce, prohrál s o něco umírněnějším kandidátem a nynějším starostou města Jacobem Freyem, kterého se strana pokusila v primárkách vyšachovat ve prospěch muslimského socialisty.

A konečně ta druhá konejšivá okolnost, s níž začali operovat někteří rozjásaní progresivisté, načež byli vyvedeni z neznalosti: Zohran Mamdani coby ugandský rodák, dle litery Ústavy Spojených států amerických, rozhodně jednou nemůže usednout v Oválné pracovně.

Čtěte také:
Trump zachraňuje vyvražďované africké křesťany
Vážně se Demokraté ani trochu nepoučili?
Liberalismus: Smrtelná dávka dobra