Menu
Přihlásit se

Komentář.

Netrestané hromadné vraždy

Ze všech živých tvorů mám nejraději dva obyvatele moří, jejichž inteligence je nám nejbližší. A supívám vztekem, když se dočítám o krutostech, jaké bychom si nedovolili ani ke slepici. Vlastně ty dva mám raději než lidi. (Teda, aby nedošlo k nedorozumění: miluji lidstvo, jenom lidi mě serou).

Benjamin Kuras Benjamin Kuras
Publikováno 16/04/2024
Doba čtení 3 min.
Chobotnice, Ilustrační foto, Zdroj: Shutterstock.com

Před pár lety jsem mediálně běsnil nad masakrem tisícovky na mělčinu zahnaných delfínů na Faerských ostrovech v severním Atlantiku. Zabíjených sekyrami, jen tak pro zábavu – delfíny snad ani Faeřané nejedí. (Jestli jedí, jsou to lidožrouti). Čekal jsem, kdy začne podobně běsnit nějaká ta zvířeckoprávní neziskovka v Bruselu, Evropská komise vydá zákaz a zařídí potrestání.

Jo tůhle. Někde někdo akorát ještě stačil napsat, že masakry delfínů jsou faerská národní tradice. Málem že ne pod ochranou UNESCA. Jen to prý obvykle nebývá tisíc, jen pár set, tohle holt se stalo omylem.

Delfín s delfínkou

Přitom delfín je téměř člověk. Chová k nám lidskou přízeň, jak dokumentují dějiny už od starého Řecka na příbězích o delfínech zachraňujících lidi před utonutím. Delfínův intelekt je téměř lidský, dokonce i se smyslem pro humor. Jak vypráví příběh o starém delfínovi, jak balí mladou delfínku: „Zvu tě holka na večeři. Koukej, jak jsem si ty človíčky vycvičil. Uděláš kotrmelec a oni ti hodí rybu.“

Podobně inteligentní – a možná dokonce inteligentnější, neboť má mozky (nebo cosi podobně fungujícího) v každém chapadle – je chobotnice. Ne ten obrovský kraken, jaký existuje jen ve Verneovkách. Taková ta obyčejná chobotnička velikosti do půl metru. Ta, co ji na dovolené v Itálii pracně gumově žvýkáte a předstíráte labužnický požitek. (Já ne, aby bylo jasno).

Takovou chobotničku si musí zamilovat každý, kdo jí někdy hleděl zblízka do oka a zahlídl v něm šibalský záblesk. Znal jsem v Londýně jednoho právníka, který jednu takovou choval ve velkém akváriu v čekárně, aby bavila čekající klienty. Jednou jsem se k akváriu přiblížil a hledím do toho jejího moudrého oka shora přes okraj akvária. Vzedmula se přátelsky k hladině, nabrala do huby vodu a chrstla mně ji do tváře. Pak na mě tím veselým okem kamarádsky pomrkávala, jak poskakovala smíchem nahoru dolů. No zkuste se z toho neradovat.

Chraňme chobotnice!

Každý ví, že chobotnicím se nejlíp daří v otevřeném moři, kdy můžou poletovat sem a tam a schovávat se v kamení. I to právníkovo akvárium bylo pro ni vězením. Ale aspoň se mohla bavit pliváním na lidi. A tyhlety veselé tvorečky teď Španělé v první chobotničí farmě na Kanárských ostrovech cpou od narození do rybích kádí, kde, jakmile jen trochu vyrostou, nebude k hnutí. Krmit je budou kdovíjakým sajrajtem, o nějž se budou muset prát. Aby rychleji rostli, budou na ně nepřetržitě svítit, třebaže oni jsou navyklí žít v přítmí mořského dna. Až po přibližně půldruhém roce takovéhoto degradujícího života vyrostou do komerční velikosti, zaživa je pomalu zmrazí do usmrcení, abyste vy je mohli žvýkat rádoby čerstvé. V první líhni jich má být milion produkující 3 tisíce tun oné populární žvýkaviny. Kšeft jak Brno. 

Jakási skupinka ochrany zvířátek se přece jen Bruselu ozvala. Dostala od Evropské komise takovouto odpověď: „Ochrana chobotnic není možná podle stávajících zákonů EU, neboť ty se vztahují jen na obratlovce.“ (Nejsou delfíni obratlovci, že se na ně taky vybodla?).

No a co, kurňa? Copak není možné vydat dodatek na ochranu chobotnic, když se tam denně vydávají dodatky na kdejakou hovadinu? Ono totiž pozor: Mezi těmi chapadly a centrálním mozkem proudí geniální paměť s totálním vybavováním. Na všechno, co se chobotnici kdy stalo. Navíc je možné, že mezi těmi vězněnými a těmi na svobodě běží předávání informací telepaticky. Jednou by nás za to všechny na mořských prázdninách mohli požrat krakeni. Nebo se na nás vrhne tucet chobotniček jako piraně. Podobně už se nám za delfíny začínají mstít kosatky napadající malé lodě.

A jestli se nepomstí samy, můžete vzít jed na to, že Tvůrce Života (říkejte mu, jak chcete), nám to jednou zatraceně dobře spočítá.

Komentáře (2)

  1. Akurát, že delfíni človeka nezachraňujú z nezištnej lásky, ale je to pud, uplatňujúci sa pri pôrode mláďaťa, kedy ho hneď treba dostať na hladinu, aby sa nadýchlo. Ale pravda je, že sú to inteligentné zvieratá a ich zabíjanie je barbarstvo najhoršieho druhu. A chobotnice – videl som oskarový film Moja priateľka chobotnica. Bez učenia od rodičov si dokázala dôvtipne poradiť so útočiacim žralokom. Najprv sa obalila kamienkami, aby ju nepohrýzol, a potom sa mu prichytila na chrbte, darmo zúril, nešla dole, až sa nakoniec priblížil aj s jazdcom k riasam, a šikulka mu zmizla medzi nimi. Fakt na zamyslenie, čo v tej makovici má :)). Určite viac ako celá slávna EK aj s parlamentom.

  2. To je jasná ukázka dvojího metru. To je keců o záchraně planety! Ve skutečnosti rozhodují mocenské hry a peníze. Nelze říci, že žijeme v demokracii, ne, žijeme v monetokracii. Zisk, peníze jsou na prvním místě. A spolu s nimi bývá spojen i vliv. Peníze, co nejvíce peněz samozřejmě jen pro ty vlivné, pro nás je naopak připraveno chudnutí. Nutnost chránit přírodu, chovat se ekologicky, s respektem k přírodě platí jen pro nás, obyčejné lidi.
    Není to jen o svévolném vyvražďování delfínů, chobotnic a následnému narušení rovnováhy v přírodě, kde má každý, i ten nejmenší živočich své místo. Jde také například o  masivní kácení deštných pralesů pro zisk. Nikdo neřekne ani slovo. Je jednoduší buzerovat stánkaře, že dává jednorázové plastové příbory, místo těch dřevěných než si posvítit na mocné, kteří skutečně narušují rovnováhu přírody. Určitě, až budou po skončení pozemského života stát před Božím soudem, za to nebudou pochváleni. To není jediný způsob, jak se jim to vymstí. Dojde totiž k narušení rovnováhy v přírodě, to se bohužel vymstí i nám, kteří nemáme možnost s tím něco udělat.

Napsat komentář