Střední Evropa po celá desetiletí žila v přesvědčení, že po pádu železné opony dosáhla trvalého bezpečí. Obklopena zdánlivě neotřesitelnými spojenci, sjednoceným trhem a zónou volného pohybu se mohla soustředit na vlastní ekonomickou konvergenci.
Dnes se však pohled za její hranice radikálně změnil. Od pyrenejských bulvárů přes pařížská předměstí, divoký Balkán, blízkovýchodní teokracie až po zdevastované stepi Donbasu se stahuje pomyslný kruh nestability, společenské polarizace a eroze dosavadního řádu.
Tento „ohnivý kruh“ netvoří pouze otevřené vojenské konflikty, ale především hluboká strukturální únava systémů, které byly navrženy pro zcela jinou éru – pro dobu demografického růstu, levných surovin a nezpochybnitelné dominance západního modelu.
Západní křídlo: Křehké koalice a identitární tenze
Západní polovina kontinentu čelí fenoménu, který lze popsat jako vyčerpání tradičního politického středu. Tam, kde dříve fungovalo stabilní střídání křesťanských a sociálních demokratů, dnes zejí hluboké příkopy.
Ve Španělsku vyústila snaha udržet se u moci za každou cenu v bezprecedentní polarizaci společnosti. Vláda socialistů závislá na hlasech katalánských a baskických separatistů prosadila kontroverzní zákon o amnestii za protiústavní referendum z roku 2017. Výsledkem jsou statisícové demonstrace v Madridu, obvinění z rozkladu právního státu a prohlubující se paralýza institucí, kterou ještě přiživují vyšetřování korupčních vazeb na nejvyšších místech.
Ještě hlubší trhliny vykazuje Francie. Politická mapa země se po předčasných volbách rozpadla na tři nesmiřitelné tábory, což vede k chronické vládní nestabilitě a permanentní hrozbě pádů kabinetů. Pod tímto povrchem však doutná mnohem nebezpečnější problém: krize republikánského asimilačního modelu a dogmatu sekularismu (laïcité).
S početnou, pětimilionovou muslimskou menšinou – největší v západní Evropě – se střetává tradiční univerzalistická představa státu, který neuznává partikulární náboženské identity. Sociální frustrace obyvatel předměstských aglomerací (banlieues), vysoká nezaměstnanost mladých a drogová kriminalita vytvářejí permanentní třaskavou směs. Krajní levice Jean-Luca Mélenchona otevřeně vsadila na mobilizaci menšinových voličů, zatímco národní pravice Marine Le Penové čerpá sílu z odporu venkova a maloměst vůči ztrátě kontroly nad velkými městy. Do francouzských ulic se navíc přímo přelévá napětí z Blízkého východu, což zásadně svazuje ruce i francouzské zahraniční politice.
Jižní oblouk: Selhání hranic a cynická reálpolitika
Jižní směr představuje pro evropský systém dlouhodobě největší administrativní a hodnotovou zkoušku. Azylový systém Evropské unie v praxi zkolaboval, což vedlo k faktické erozi jedné z největších vymožeností integrace – schengenského prostoru. Znovuzavedení stálých hraničních kontrol ze strany Německa, Rakouska i Francie ukázalo, že vnitropolitický tlak na bezpečnost a kontrolu migrace definitivně převážil nad unijním ideálem volného pohybu.
V této atmosféře vznikají provizorní řešení, jež odhalují rostoucí propast mezi deklarovanou „politikou hodnot“ a tvrdou nutností:
Balkánská laboratoř: Italsko-albánský model zřizování přijímacích a návratových center mimo území EU sice Madrid a západní levice kritizují, pro zbytek kontinentu se však stává studovaným vzorem. Samotná Albánie přitom prochází vlnou divokých pouličních nepokojů a házení zápalných lahví, při nichž opozice viní dlouholetého premiéra Ediho Ramu z autokracie a prolnutí státního aparátu se sítí organizovaného zločinu.
Transakční spojenectví z nouze: Tváří v tvář hrozbě dalších migračních vln evropská diplomacie tiše odhodila moralizování. Aby Berlín či Vídeň mohly deportovat pachatele závažné trestné činnosti, vedou přímé i nepřímé technické rozhovory s Tálibánem v Kábulu. Podobný obrat nastává vůči Sýrii – řada států v čele s Itálií a Rakouskem prosazuje obnovu vztahů s Damaškem, zatímco bezpečnostní složky udržují pragmatický kontakt se strukturami v provincii Idlíb. Důvod je ryze mechanický: zabránit tomu, aby se miliony lidí daly znovu do pohybu směrem k tureckým a řeckým hranicím.
Blízký východ: Autoritářská konsolidace pod pláštěm války
Na jihovýchodním perimetru se mezitím odehrává proces, který přímo ohrožuje bezpečnost evropského kontinentu. Íránský teokratický režim, který ještě nedávno čelil masovým občanským protestům hnutí Žena, život, svoboda, dokázal domácí disent brutálně udusit. Zásadní roli v tom paradoxně sehrála vnější vojenská eskalace a údery ze strany Izraele a USA.
Pro teheránské jestřáby z Revolučních gard (IRGC) představoval vnější útok dar z nebes:
Jakýkoliv vnitřní odpor, stávka či volání po občanských právech byly okamžitě překvalifikovány na „vlastizradu v čase existenčního ohrožení“ a práci pro cizí rozvědky, což režimu umožnilo spustit masové popravy a čistky bez obav z reakce nerozhodnuté části společnosti.
Psychologický reflex obrany vlasti paralyzoval pouliční protesty – obyvatelstvo ovládl strach z osudu rozvrácené Sýrie či Libye.
Teherán výměnou za diplomatické krytí definitivně zpečetil vojenské spojenectví s Moskvou. Dodávky tisíců dronů Šáhed, balistických raket a vojenských technologií propojily blízkovýchodní bojiště přímo s frontou na východě Evropy. Režim, který Evropu vydírá zadržováním rukojmích s evropskými pasy a organizováním atentátů na disidenty v západních metropolích, se stal klíčovým sponzorem války na evropském prahu.
Východní val: Zkouška existence a vyčerpání
Zatímco západní a jižní perimetr čelí erozi institucí, na východě se bojuje o holou fyzickou existenci státu. Ukrajina nese hlavní nápor opotřebovávací války, avšak i zde se pod pokličkou válečného stavu hromadí závažné politické tenze.
Odklad voleb, nezbytný z ústavního i bezpečnostního hlediska, vedl k bezprecedentní koncentraci moci v prezidentské kanceláři na Bankově ulici. To vyvolává dlouhodobé napětí mezi centrem a velkými samosprávami (v čele s Kyjevem), které nesouhlasí s odebíráním rozpočtových pravomocí. Společnost, systematicky decimovaná útoky na energetiku a infrastrukturu, naráží na limity lidských sil. Téma mobilizace se stalo nejcitlivější domácí otázkou, zatímco korupční skandály v odvodových komisích narušují důvěru mezi frontou a zázemím.
Závislost Kyjeva na západní pomoci je absolutní – z vlastních daní země financuje výhradně armádu, civilní chod státu a důchody visí na penězích z Evropy a USA. Jakákoliv politická paralýza v západních parlamentech znamená okamžitý deficit na frontové linii.
Středoevropská křižovatka
Střední Evropa se ocitá uprostřed tohoto kruhu nikoliv jako izolovaný divák, ale jako zranitelný prostor, do něhož všechny okolní krize přímo ústí. Hospodářsky závisí na zadrhávajícím se motoru německého průmyslu, logisticky tvoří týl bojující Ukrajiny a sociálně nese tíhu uprchlických vln i energetické transformace.
Představa, že se před těmito vnějšími otřesy lze schovat za národní hranice a čekat na návrat bezstarostných poměrů přelomu tisíciletí, je iluzí. Praskající instituce na Západě, pragmatický cynismus na jihu, upevněné diktatury na Blízkém východě i krvavá fronta na východě tvoří jediný provázaný celek. Schopnost středoevropských států udržet si vnitřní stabilitu, funkční infrastrukturu a střízlivý odstup od laciného populismu bude v následujících letech tím hlavním faktorem, který rozhodne o tom, zda tento ohnivý kruh zůstane za jejich hranicemi, nebo je pohltí.
