Vždycky jsem si vážil pana herce Ilji Prachaře a nemám důvod na tom vůbec nic měnit. Bohužel to tak nějak neplatí u jeho syna Davida – jak herecky, tak občansky (podobně jako v případě Jana Hrušínského i některých dalších, radši nejmenovaných). David Prachař se poslední dobou poněkud zviditelnil. Aktuálně a údajně (podle vox populi zase ve prospěch Petra Pavla z hradní posádky) kdesi prohlásil, že „možná by měli kluci chodit na nějaké pětiměsíční cvičení a naučit se zacházet se zbraní“ – což je už samo o sobě velice diskutabilní domněnka hned z několika důvodů (k tomu o několik řádek později).
Spíš jde o to, že ta teze opět vychází od herce. Přičemž veřejnost neví, zda byl vůbec na vojně a jakou má erudici v oblasti systémů, řízení, velení apod. – včetně praxe. Čili veřejnost neví, zda byl na vojně, zda nějaké jednotce velel, anebo zda byl tím tzv. „modrákem“ (z prominentních či zdravotních důvodů).
Umělecké prostředí včetně divadelního znám dlouhodobě důvěrně osobně – coby profík muzikant už od začátku 80. let, včetně 15 let hostování v tehdejším Divadle bratří Mrštíků v Brně až do roku 1995 (dnešní Městské divadlo Brno). Gentlemansky a rovně uvedu (i pro srovnání), že já osobně jsem k výkonu základní vojenské služby (ZVS) narukoval v červenci 1980 do uměleckého souboru na jeden rok jako četař absolvent (čili po předchozí dvouleté tzv. vojenské katedře v rámci univerzitního studia, kde jsem byl vycvičen pro funkci velitele čety, resp. roty motostřelců = „bigošů“ = kanónenfutr). Během té mé ZVS jsem byl z rozkazu tehdejšího ministra obrany povýšen velitelem ZVO (Západního vojenského okruhu), tehdejším gen. Veselým, do hodnosti podporučíka, s níž jsem byl i vyřazen do civilních záloh, a pak (coby pro armádu nevýznamný muzikant) jsem byl povýšen až do stávající hodnosti nadporučíka, ve které jsem byl už vyřazen z armádního stavu záloh pro přestárlost. Ale četě i rotě jsem během ZVS i různých cvičení velel, takže mám i své zkušenosti z osobní velitelské praxe
No a kromě nějakého toho uměleckého vzdělání a celoživotní praxe mám taky pár univerzitních zkoušek v oboru právo, ale taky např. v oborech teorie informace, teorie řízení a managementu, teorie systémů, základy kybernetiky apod. Vím, co se učilo a co se učí jak na konzervatoři, tak na JAMU/AMU apod. – čili tak nějak tuším, že herec David Prachař asi neabsolvoval všechny ty disciplíny, co já. Přičemž asi ani nemá ony zkušenosti z praxe v různých oborech (vč. řídících, ergo manažerských), které jsem i po roce 1990 až doposud vykonával v řadě řídících funkcí.
Generace „mamánků“ nás asi nevytrhne…
Kdyby totiž měl David Prachař ty komplexní zkušenosti, patrně by nemohl říct, že „možná by měli kluci chodit na nějaké pětiměsíční cvičení a naučit se zacházet se zbraní“… Proč? Tak předně a velmi stručně:
- Ten současný (tristní) stav Armády ČR včetně jejího velení asi jen těžko občany ubrání (údajně možná tři kraje po dobu tří měsíců – a kdo ví jestli…
- Jaká je příprava ve školství? Nejen k vlastenectví, ale i fyzická, technická a další odborná. Za nás byla např. branná výchova. Jenže my jsme děti 50. let, dneska tzv. „veteráni studené války“. Co by aktuálně v případě bojových situací zvládla generace „mamánků“ a jim podobných? Stačilo se podívat na ty píár fotečky Lipavského v blembáku a „balistice“…
- David Pachař a spol. zjevně neví, že nějaké to chození těch kluků na pětiměsíční cvičení a naučení se zacházet se zbraní by absolutně nemohlo stačit. Za nás byla vojna v základu dvouletá (pro tzv. „absíky“ jednoletá – ale až po předchozí dvouleté vojenské katedře v rámci VŠ studia), přičemž v prvním roce probíhal výcvik návyků a disciplíny, fyzické kondice, odolnosti atd., ale i základních dovedností u příslušné zbraně. A druhý rok se nesl ve znamení ověřování všech návyků ve všech bojových situacích v terénu, včetně ostrých střeleb v koordinaci na všech armádních stupních. Tehdejší ČSLA měla stabilně ve zbrani 300 tisíc mužů (dle oficiálních informací ze 70. a 80. let). Umí si to ta dnešní štábní generalita vůbec alespoň představit? Kdo z nich by tomu dokázal velet? Vždyť ani dnešní prezident Petr Pavel ve své době (zhruba polovina 80. let) nevelel většímu útvaru než rotě v Prostějově…
- Čili ta hrubě podstřelená Prachařova pětiměsíční „vojna“ nic neřeší a nic nevyřeší. Kdo by chtěl dneska obnovit ZVS, ten by musel vyjít ze základního formátu dvouleté ZVS podle schématu někdejší ČSLA s odpovídající aktualizací, ale předtím by musel s dostatečným předstihem vychovat budoucí vojenské ročníky už ve školství (a to už od základní školy), až po složky toho, co byl za našich časů kupř. SVAZARM – tedy funkční a v praxi prospěšné instituce. Ta provázaná systemizace je bezpodmínečně nutná.
- David Prachař (a spol.) asi nemá tušení, že dneska – a právě v situaci, kterou po sobě zanechala zejména Fialova vládní koalice, nebude mít nikdo z mladých zájem o tu eventuálně obnovenou ZVS, aby se pak nechal poslat coby kanonenfutr kamsi na ukrajinskou, íránskou, izraelskou aj. frontu za kdovíjaké zájmy kdovíkoho (ala Josef Švejk „za císaře pána a jeho rodinu“). Cui bono?
Čtěte také:
O samozvaných spasitelích z uměleckého ghetta
Povinná vojna je zpátky ve hře. Další stres pro naši traumatizovanou mládež
Zbraň jako symbol: Svoboda, nebo hrozba?
