Presidenti z Kocourkova

Oč vlastně kráčí? Na scéně polepené portréty někdejších prezidentů – od Masaryka po Husáka a mnohé další – vám pětice aktérů vcelku bez obalu předkládá, v čem to dneska žijete. Ryzí český Kocourkov: jeden zasloužilý politický čachrář a bafuňář, který to celé řídí z pozadí, namyšlený a namachrovaný loutkový premiér, blond blbka, která díky jistým přednostem pokročila z parlamentní uklízečky přes jistý typ nábytku po – řekněme – vlivnou důvěrnici, nepříjemná stárnoucí matrona s velkými, ale nepodloženými ambicemi až po premiérova řidiče, jedinou jakžtakž normální postavu. Ti ostatní se topí ve frázích autorem dobře odposlouchaných z politického reálu. Říkají toho mnoho, ale vlastně nic. Pointa je v tom, že tahle squadra azzura musí rozhodnout, koho vybere za kandidáta na příští prezidentskou volbu. Nebudu vyzrazovat děj, běžte se podívat sami, není to zabitý čas.

Ono totiž o děj vlastně ani nejde. Nemáme tu co do činění s tradičním aristotelsky rozvrženým dramatem, nýbrž je to perzifláž, která má ukázat na skutečné vztahy postav skrze jejich jen nepatrnou hyperbolizaci. Ani o ty postavy zde vůbec nejde, nýbrž o zájmy za postavami a událostmi, a to se autorovi vydařilo nadmíru. Samozřejmě je nutné brát hru Presidenti jako jistou nadsázku, ale její grunt je přesný. Poskytuje prostor k zamyšlení, proč to celé dopouštíme!

Martin Simandl sám (ročník 1963) je zajímavou směskou profesí a zkušeností. Jako bubeník hrál rock i pop, byl producent, také moderoval v Radiu Beat. Dlouhá léta jej můžeme vídat v českých filmech a seriálech, od generačně zaměřeného filmu Revival (kdosi to srovnal se slavným snímkem Still Crazy o znovuzrození dávno neexistující kapely) až po Ordinaci v růžové zahradě, Ulici a další televizní seriály. A teď nám Simandl předvádí čistokrevnou (a až takříkajíc na krev hnanou) politickou satiru. Není to ale nic nečekaného. Kdo sledoval průběžně vývoj jeho názorů na věci veřejné, ví, že nevystupuje konformně.

Položili jsme mu proto několik otázek nejen k uváděným Presidentům.

Jako příslušníka tzv. kulturní fronty a aktéra rozmanitých produkcí, výše uvedených, co vás napadalo při psaní Presidentů? Nebál jste se, že otevřenost a ryzí ironie, kterými postihujete naši politickou scénu, vás zaženou do ofsajdu mimo mainstream? Mnohým vašim kolegům už se to přihodilo: hubatost, respektive pravda se tu nevyplácí…
Při psaní hry Presidenti jsem se nad tímhle takhle nezamýšlel. Domnívám se, že hra je nadčasová a postavy v ní nejsou až tak konkrétní, aby se určitá skupina lidí mohla urazit. Za postavy si může každý divák dosadit svoje oblíbence i neoblíbence. Pokud se ale někoho dotknu, nevadí mi to, zjevně potrefená husa bez schopnosti vnímat ironii. Ona totiž politika takhle vypadá, i když se to ve hře objevuje s určitou nadsázkou. Pokud to někdo není schopen přijmout, je to OK. Počítal jsem, že Presidenti nebude hra pro masy. Předpokládá totiž všeobecný rozhled. Ovšem má-li někdo pocit, že se názory, které mu nevyhovují, musí zakázat, autora dehonestovat a vyřadit ze společnosti, vypovídá to především o něm. Vím, že některým kolegům a přátelům se to stalo. To je problém dnešní doby, která nesnese různorodost názorů. A paradoxem je, že největší problém s pluralitou názorů mají často ti, kteří se zaštiťují Václavem Havlem. Přitom on tvrdil, že pluralita názorů je zdravá věc a posouvá společnost. V tomto s ním souhlasím. Pokud se budou autoři bát, co na to společnost, hlídat se, aby se náhodou neotřeli o nějaké marginální skupiny lidí křičících ve veřejném prostoru svoje nesmysly, těžko vzniknou dobrá díla. Dnešní doba také moc nepřeje zajímavým a, řekněme, originálním dílům. Televizní společnosti je ani moc nevyhledávají, ony tzv. poptávají, což znamená, že chtějí scénář na jejich určité zadání. Třeba u televizní tvorby si myslím, že většinový divák si chce spíš odpočinout, pobavit se, ne řešit třeba sociální témata. Zajímavé je, jak vysokou sledovanost si udržují staré seriály typu Nemocnice na kraji města atd. Čím to je? Jednoduchá odpověď: jsou dobře napsány a dobře zahrány.

K otázce už jen dodám, že daleko větší odvahu než já svým napsáním projevila ředitelka Strašnického divadla Ála Šebková, pro kterou to byla sázka na neznámo. A přece jen trochu choulostivé téma. Za to jí patří velký dík. Stejně tak musím zmínit i herce, kteří do toho šli, a já jim tímto také děkuji. Míša Dolinová, Šárka Vaňková, Zdeněk Žák, Petr Vondráček a Radomír Švec odvedli a stále odvádějí skvělou práci. Míša teď alternuje s Hankou Sršňovou, která je v postavě Líby také skvělá. Zmínit musím i režiséra Josefa Herverta a autora hudby Varhana Orchestroviče Bauera. Bez nich by to prostě nešlo.

Proč myslíte, že u nás máme v posledních letech tak málo politické satiry? Vzpomenu si třeba na víc než 20 let starou hru Ivy Klestilové Standa má problém (o Stanislavu Grossovi) a pár podobných, které ale zapadly do nepaměti. Je to tím, že se naši autoři bojí?
Politická satira je zvláštní tvar humoru. Podle mě dnes ani neexistuje. Poslední, kdo ji dělal, a dělal ji skvěle, byl Miloslav Šimek. To mělo úroveň. Šimek byl vtipný, pohotový, protože to byl velmi inteligentní muž. A s Bubílkovou se skvěle doplňovali. Inteligence se nám tak nějak vytratila. A nejen z humoru. Mně připadá velmi primitivní dělat si legraci třeba z Babiše kvůli jeho češtině. Občas se podívám na nějaké stand-up komiky, tam se jakože aktuální témata doby dost často objevují, ovšem na úrovni fekálního humoru. Takže to během chvíle přepnu. Jestli se autoři bojí, nedovedu posoudit. Dost možná ano. Přinejmenším si někteří z nich nechtějí komplikovat život.

Nebo je problém v publiku, které už není tak bezprostředně zpolitizované, jako bylo třeba publikum Osvobozeného divadla za první republiky nebo alternativních scén z normalizace, například Husa na provázku? Když se může skoro všechno říkat v médiích, byť alternativních, není třeba na to chodit do divadla? Jakou s tím máte zkušenost z Presidentů?
Politika je dneska všude. Je neuvěřitelné, kam všude ji dokážou lidé nacpat. Že se probírá v hospodě, dovedu pochopit, ale když to někteří mají nastavené tak, že už „jedou“ jenom model Antibabiš a druhá část Antifiala, pochybuji o jejich duševním zdraví. To si já chci uchovat co nejdéle. Ale zpět k otázce. Dneska se k politice vyjadřuje kdekdo. Dokonce má díky sítím pocit, že ona jediná pravda je ta jeho. Část z této skupiny lidí má dokonce odvahu mentorovat ty, kteří jsou inteligenčně na úplně jiném levelu nebo mají výrazně větší zkušenosti s daným tématem. Pak je tu část lidí, kteří s někým, kdo dokáže zformulovat dobře nějakou myšlenku, souhlasí a často pak píšou na sítě: „Děkuji vám, řekl jste to za mě. Přesně takhle to cítím.“ Ne každý má schopnost pregnantní formulace. Řekl bych, že tohle se mi u Presidentů povedlo. Ve scénáři jsem popsal lidské vlastnosti, kladné i záporné, a zákulisí politiky. Lidé tak nějak tuší, že takhle to asi v politice je. Jsem rád, když se diváci smějí určitým situacím, ale ještě raději jsem, když si část z nich uvědomí, že smát se postavám na jevišti je sice fajn, ale že „tohle“ si vlastně volí jako své politické zástupce. Že blbci nejsou ti politici, nýbrž oni sami.

Dostal jste na Presidenty nějakou negativní reakci z politických kruhů, které si tu nabíráte na vidle, nebo se vás snaží takzvaně vymlčet?
Na premiéru Presidentů 9. března 2023 byli pozváni všichni žijící prezidenti ČR a také všichni, kdo v roce 2023 kandidovali. Dorazili jen pánové Babiš a Diviš. S prezidentem Klausem jsem na podzim toho roku mluvil v Olomouci na výstavě obrazů Davida Saudka v Ateliéru Kateřiny Dostálové, bývalé poslankyně ODS. Mimochodem, stojí za návštěvu, protože Kateřina se výstavám věnuje s láskou a znalostí. Prezidenta Klause jsem už několikrát zval, ale pokaždé mu do toho něco vlezlo. Vždycky mi ale od něj přišla omluva. Doufám, že mu to časem vyjde. Nikdo z ostatních kandidátů nedorazil. A z politiků, kteří na Presidenty dorazili, bych jmenoval Zuzanu Majerovou, Petra Macinku, vím, že dorazila větší skupina Svobodných. Ze známých lidí bych jmenoval třeba Vadima Petrova, režiséra Jiřího Svobodu, režisérku Irenu Pavláskovou, Václava Klause mladšího, Ladislava Jakla, právničku Kláru Samkovou, zpěváka Bohouše Josefa, zpěvačky Báru Basikovou a Michaelu Linkovou, bývalou političku ODS Alenu Páralovou a tak dál. Jejich reakce byly pozitivní, což mě velmi potěšilo. O nějaké kritice či negativní reakci ze strany politiků nevím. A upřímně, je mi dost jedno, co si o hře myslí. Je ale fakt, že nám mainstreamová média příliš vstříc nevycházejí. Zdá se mi, že se bojí. Zbytečně. Ta hra má přesah, je nadčasová. Platit bude pořád, ať bude vládnout ten, či onen.

Předpokládám, že Presidenti byli výkopem do další tvorby podobným směrem. Nabízela by se třeba jakási geopolitická fraška v hlavní roli s papaláši Evropské unie. To vás naláká?
Několik lidí mě vyzvalo, abych napsal pokračování. Nechci. Témata sice leží na zemi, stačilo by je jen zvednout, ale já už jsem jinde. Ne snad že bych se od politiky úplně distancoval, ale nedává mi to smysl. Aktuálně hrají ve Strašnickém divadle moji druhou hru s názvem Na každého se jednou usměje, v hlavních rolích s Veronikou Jeníkovou a Zdeňkem Žákem, ve které je také politika v menším rozsahu zastoupena. Jak mi řekla Míša Dolinová po premiéře této hry: „Martine, pěkný, autor se prostě nezapře!“ Já to tak mám, že pořád šiju do politiků a jejich debilních nápadů.

Mám napsány ještě další dvě hry. Jedna je čistá komedie, i v ní si dělám legraci z mladých aktivistů, kteří se tak rádi lepí k silnicím, aby spasili Matičku Zemi. Jmenuje se Dědeček umřel včas a určitě dojde brzy k uvedení. Další hrou je Profesionál, což tedy není komedie ani trochu. Spíš taková obžaloba systému. Jen dva herci v baru. Mimochodem, v půlce března jsem hru poslal Marku Vašutovi a on se mi hned druhý den ozval s tím, že je to „kláda“ a on už se nechce učit tolik textu, ovšem sdělil mi, že to je to nejlepší, co za posledních pět let ze scénářů četl. To mě sice potěšilo, ale tuhle roli zatím tedy obsazenou nemám. Byl by v roli barmana skvělý.

Do toho máme rozdělaný jeden hudební projekt s Varhanem Orchestrovičem Bauerem, ke kterému jsem napsal scénář. Doufám, že se nám ho podaří dokončit. A další scénář musím letos napsat pro jiné pražské divadlo, ale raději nebudu víc prozrazovat. Nechci to zakřiknout. Tedy na Presidenty 2 se nechystám. Považuji téma za uzavřené. A určitě nechci psát nic o Evropské unii. I když je fakt, že tam se ty jejich debility válejí v takových vrstvách, že by se daly přehazovat uhelkama.

Věříte, že se po nástupu Donalda Trumpa, který začal promptně likvidovat hory nesmyslů typu diverzity, inkluze, kvót podle pohlaví, gender, začne trochu posouvat směrem k rozumu i Evropa, či dokonce naše země? Podle současných vrchnostů tomu zatím nic nenapovídá…
Byl bych rád, kdyby to dorazilo i do Evropy. Zatím to ale nevypadá. Evropská unie je silně levicově progresivistická. Když tak sleduji prohlášení evropských politiků, nedomnívám se, že to s touhle squadrou půjde. Přece si nevylejou vaničku i s dítětem. A o našich politicích snad ani nejde mluvit normálně. Já jsem konzervativně pravicový člověk, vidím svět optikou Reagana a Thatcherové. Tudíž je mi Trumpova snaha vrátit USA z vyšinutých kolejí do normálního stavu sympatická. Já bych se rád dožil, abychom se zbavili všech těch nesmyslů typu inkluze, která ubližuje ve finále jak chytrým, tak hloupým dětem, aby byl zcela zrušen Green Deal, protože to naprosto zdevastuje ekonomiku Evropy, abychom měli zase pohlaví ženské a mužské, protože nedostatek jiných pohlaví našim předkům nikdy nechyběl, takže je to tak správně.

Stejně tak bych se rád dožil stavu, kdy měřítkem úspěšnosti v podnikání nebude čerpání dotací, nýbrž životaschopnost projektu. Dotace jsou šílené zlo. Oni si nás jimi kupují. A někteří podnikatelé tuhle hru s EU už dávno hrají. Nevím, jak takovou ekonomickou zvrácenost ukončit. Zřejmě to musí úplně krachnout a začne se znovu výměnným obchodem. A ideální pro překrytí vlastních problémů je vždycky válka. Což je to nejhorší řešení ze všech nejhorších řešení, ale historie ukazuje, že by to nebylo nic nového pod sluncem.

Zatím nevidím v EU ani u nás politika, který by se o změnu dle Trumpa pokusil. Lépe řečeno: oni jsou, ale nevládnou. Vždyť je vidět, jak politici z Bruselu kolem sebe kopou. Trump už je také skoro nepřítel. A co se asi tak dá změnit s lidmi, jako jsou von der Leyenová, Nerudová, Zdechovský? Nic! Takže neočekávám, že by se něco překotně v nejbližších dvou třech letech změnilo.

Navíc demokracie dostává v EU čím dál tím víc na prdel. Volby se ruší, pokud to nedopadne podle přání Bruselu, kandidáti se vyřazují, protože nevyhovují zadání, a poměrně velkému procentu lidí to vůbec nevadí. Ještě mají pocit, že se tím demokracie ochránila. No, neochránila, zase jí tím ubylo. Jak to tak sleduji, lidé vesměs vnímají politiku podle modelu Sparta versus Slavia. Jde čistě o fandovství, žádné racio. A pokud má někdo jiný názor, je okamžitě rozcupován. Často už ani nikdo neposlouchá, co člověk říká či na co se ptá. Přitom kladení otázek je to nejdůležitější k pochopení problému a postojů kohokoliv. Ale svět už nechce otázky, mohly by být nepříjemné. Pokud je však přesto někdo položí, udělají z něj hajzla. Nešlape ve formaci, bacha na něj! Jenže svět není černobílý a politika už vůbec ne.

Zkraje jsem zmiňoval vaši muzikantskou tvář. Četl jsem, že chystáte velké věci s Bohoušem Josefem, kdysi lídrem kapely Burma Jones. Můžete být konkrétní?
S Bohoušem a kytaristou Standou Jelínkem (ex Čok, Střihavka, Sahara Hedl, Jesus Christ Superstar, Petr Spálený atd.) pracujeme na sólové desce. Standa píše muziku, já texty a Bohouš zpívá. Bohouš je zdatný skladatel i textař, přesto nebude na svojí sólovce autorsky zastoupen, aby se deska odlišila od tvorby jeho mateřské kapely. Pak dává smysl dělat sólovou desku. Nejhorší je, když zpěvák dělá sólovku a ta je k nerozeznání od kapely, ve které pěje. Zatím máme hotových pět skladeb, máme už i duet, který s Bohoušem nazpívala naše kamarádka Athina Langoska, známá muzikálová hvězda. Pracujeme sice pomalu, ale jistě. Jsme všichni šedesátníci, něco už jsme prožili, takže se nehádáme a těšíme se, až se u natáčení zase sejdeme. S Bohoušem jsme se stali opravdovými přáteli, stýkáme se i mimo práci, zajdeme na pivo, naše manželky se už také znají. Rozumíme si i ve věci světonázoru. S Bohoušem máme ještě jeden projekt, a tím je muzikál. Téma ale prozrazovat nebudu. Zatím to vázne u mě, protože ten první výkop musím udělat já. A protože jsme s námětem navštívili režiséra a scenáristu Zdeňka Zelenku, budeme na to tři. Bohouš se Zdeňkem Zelenkou napsali před časem takový komorní muzikál Fantom v naši kuchyni, do kterého jsem přispěl několika texty. Pevně doufám, že se nám všechny projekty podaří zrealizovat. Někdy to trvá déle, než by člověk chtěl, ale všechno má svůj čas. A to se netýká jen hudebních či divadelních projektů. Týká se to i politiky. Už se třeba zdá, že to je beznadějné, a ejhle, on se objeví na poslední chvíli někdo, kdo za tu záchrannou brzdu zatáhne. V to musíme věřit.

Čtěte také:
Pohlreich: Žijeme v době prudkého zlomu
Věra Adámková: Zdraví je apolitické
Tlustý: Žijeme v období západního socialismu