Na úvod, v žádném případě by nemělo být naší ambicí jakkoli zasahovat do suverénní politiky Slovenska, nedej bože Slováky o něčem poučovat a kárat je. Nebudeme hodnotit ani prvních 365 dnů vládnutí nebo to, jaké sliby vláda vedená Ficovým Smerem splnila, zatím nesplnila nebo už stihla porušit. To je všechno věcí Slováků. Oni si zvolili svou cestu. A co provedla Fialova vláda počátkem března, když zrušila tradiční společná zasedání české a slovenské vlády, je aktivistická a infantilní nerozvážnost. Dlouhodobé pevné partnerství nesmyslně a zbytečně naleptává jedna konkrétní škodlivá vládní garnitura, která bude navíc již brzy pravděpodobně smetena z pozice kormidelníka státu.
Něco jiného než povýšený paternalismus české vlády, její nevyžádané poradenské služby a strojená gesta opovržení je ale zájem nebo jakýsi náhled českého občana za hranice. Ten je naopak žádoucí, protože ač sami sebe považujeme za staršího bratra, v jednom aspektu jsme tím benjamínkem my. V politickém vývoji, na časové ose, jsme o pár let „pozadu“ za Slováky. Jsme těmi, jejichž politická šachovnice do jisté míry napodobuje politickou šachovnici slovenskou. Ne naopak. České osvojování minimálně hrubých kontur slovenského politického scénáře probíhá už řadu let a vůbec nic nenasvědčuje tomu, že by jej měly zvrátit volby do Sněmovny na podzim příštího roku.
Parametr intenzity
Tato teorie (nebo podle mého spíše praxe) vychází z toho, že osoba Roberta Fica snese srovnání s osobou Andreje Babiše. Pracujme s verzí, že to lze. Potom jediný podstatný rozdíl mezi českou a slovenskou politickou scénou tkví v něčem, co můžeme nazvat „parametrem intenzity“. Čeho? Všeho. Figury kmitající po politické šachovnici v Česku mají na Slovensku povětšinou svá radikálnější, a hlavně hrubší alter ega. Ať už srovnáváme dva zmíněné lídry, úroveň „progresivnosti“ probruselské části politického spektra, tvrdost klasické „staré“ levice, míru „extremismu“, popřípadě extremismu na národoveckém okraji, ale i množství a kvalitu politického bizáru. Tohle všechno je na Slovensku jakoby vyhrocenější.
Navíc se dnes politika u sousedů točí kolem stejného schématu jako u nás. Babiš, nebo Antibabiš. Fico, nebo Antifico. Jde bohužel o naprostou destrukci klasického pojetí politiky. Politika dělána na tomto půdorysu nepřeje rozvoji, modernizaci, prosperitě, důrazu na podstatné ekonomické otázky a reálné politické střety o reálných tématech a v neposlední řadě nepřeje plnění slibů a politického programu…
Ty podobnosti politických kolbišť dvou národů, stejně jako „pro- nebo anti- politika“, která nikam nevede, by byly na nějakou širší analýzu a samostatný komentář. Vraťme se tedy raději k té „intenzitě politiky“. Už jsme si nastínili, že subjekty v Čechách považované za extrémní a antisystémové by patrně na Slovensku náležely k mainstreamu. Naše „extremisty“, „populisty“ a různé další zdroje „ohrožení demokracie“ mají Slováci za ořezávátka.
Rozdíl mezi vládami
Typickým příkladem je téma přístupu vlád k veřejnoprávním médiím. Zatímco údajný autoritář Babiš za svého premiérování lechtal systém nožem po kůži, Fico do něj řeže s rázem zkušeného řezníka. Asi si vzpomenete na letní „boje o RTVS“ a čistky ministryně kultury Martiny Šimkovičové, které byla pro její politická rozhodnutí přidělena posílená ochranka… Ministryni kultury? Naprosto nenormální! V jakémkoli jiném státě by drtivá většina lidí svého ministra kultury nepoznala venku na ulici.
Jedna část Slovenska je toho názoru, že se Šimkovičová nechová demokraticky a národní kulturu poškozuje. Druhá míní, že pouze využívá svých pravomocí a principu hierarchie moci a odpovědnosti ve státě. A že na rozdíl od mnohých dalších plní sliby. Další věcí jsou daně. Ficova vláda se vzhledem ke zjevné každoroční „sekeře“ ve státním rozpočtu uchýlila k zákusu do kyselého jablka zvyšování daní. A pád volebních preferencí na sebe nenechal dlouho čekat.
Opět: Nic z toho nehodnotím, jen prezentuji onu slovenskou tvrdost a prudernost, v nichž může Čech spatřovat jistou disproporci, když souběžně s tím pozoruje naši vládu, která bezmála tři roky působí, že vůbec netuší, co vlastně dělá.
Ještě více než poněkud radikálnější slovenská legislativa však kontrastuje poněkud radikálnější slovenská politická kultura. Zde připusťme hodnoticí prvek a negativní emoční znaménko. Chování a rétorika slovenských politiků, kteří jsou momentálně na scéně, jsou, mírně řečeno, nenásledováníhodné. V Česku politikům vyčítáme, že se po vypnutí kamer ještě ve studiu strana nestrana, opozice neopozice vzájemně plácají po ramenou (samozřejmě s četnými výjimkami). Nevěříme jim. A máme k tomu dobré důvody. Není to ale přece jen o něco méně nezdravé prostředí, než mají na Slovensku, kde je cítit z každé veřejné komunikace mezi vládou a opozicí – často dokonce čistě mezistranicky – autentická kondenzovaná nenávist?
„Suka“ Plaváková
Zase malý příklad: Slovenským veřejným prostorem zahýbala kauza střetu dvou světů. Předseda Slovenské národní strany (SNS) a zároveň místopředseda Národní rady Andrej Danko vykázal ze sálu tohoto zákonodárného sboru opoziční poslankyni za Progresivní Slovensko Luciu Plavákovou. Proč? Protože na plénu „propagovala duhy a firmy“, když neuposlechla vedení Národní rady a neodstranila při řečnění ze svého laptopu nějaké nálepky (největší pozornost vzbudil symbol duhového srdce, které prý poslankyně dostala od své malé dcery jako dárek). Na následném brífinku poslanec Dankovy strany Rudolf Huliak označil Plavákovou za „suku“ (čubku/mrchu). Výrok podpíral názory Plavákové na interrupce. Ta dříve prohlásila: „Plod právně není osobou. Není subjektem práva. A proto plod nemá právo na život.“
To je sice nelidský, zlovolný a odporný výrok hodný snad jen technokraticky a odlidštěně uvažující progresivistky par excellence, ale nezavdává žádný důvod dotyčnou označovat za „suku“, následně to ještě opakovat, provokovat a gradovat své odpudivé chování vůči ženám, a především se za to neomluvit. Tohle se prostě nedělá.
Navíc proti potratům a kultu smrti, který je podporuje a téměř vzývá, přece lze při zapojení mozku a elementární úctě k lidskému životu vyprodukovat pár set parádních argumentů. „Suka“ není argument! To zaprvé. Zadruhé, politik má být přece vždy hlavně pragmatický. Má být skvělým počtářem (hlasů) a prognostikem (aby věděl, čím si pomůže k příštímu zvolení a čím nikoliv). Napadnout vulgárně ženu a místo omluvy se jí vysmát asi nebude nejstrategičtějším politickým počinem. Tyhle věci sebepravověrnějšího ideového souputníka prostě odrazují.
Anebo jde třeba z Huliakovy strany o promyšlený krok, což tedy ale značí dosti špatné mínění o vlastních voličích, jejichž drtivou většinu patrně považuje za nevychované burany… Každopádně kromě nějakého možná trochu úchylného pocitu z vulgární facky ženské kolegyni tím vystoupením Huliak nic nezískal.
Nenávist je společenskou patologií
Kdo naopak rozhodně získal, je Plaváková a její progresivisté, v nichž Huliakovo chování – sotva spolkli hořkost – zažehlo zbrusu novou motivaci a samozřejmě i nevyřčenou radost, že mohou rozjet skvělou kampaň. Premiér Fico a prezident Pellegrini (který má s poslanci SNS dlouhodobě problematické vztahy a který se Plavákové zastal) musejí být z těchto agresivních, naprosto kontraproduktivních výbojů SNS (v současnosti dvou až tříprocentní strany) úplně nadšení…
Na kauze se samozřejmě nezapomněly zviditelnit i české progresivistky – od brněnské kliky lidovců přes „stanařky“ po předsedkyni poslanecké sněmovny. Za dramatické hudby, s úpornými výrazy, pod hashtagem „JeSuisLucia“ jako největší problém vyzdvihly to, že Plaváková mohla přijít o „část nebo celý jeden poslanecký plat“. Je vidět, co je nejvíc děsí…
Nerad bych ale, aby marginální slovenská stranička nebo nějací progresivisté zastínili hlavní pointu. Tou je jednoduchý fakt, že nenávist je společenskou patologií – byť je v dnešní době právě kvůli progresivistům už to samotné slovo „nenávist“ zprofanované, nadužívané a jeho význam výrazně zkomolený.
Společnost, kde nenávist přeteče pomyslný pohár přijatelnosti, je nemocná. Nenávistná společnost nefunguje. Jako by byla přilepená k podlaze a nemohla se pohybovat. Nenávistná společnost neprodukuje nic pozitivního. Kromě příslovečné „blbé nálady“, skutečného extremismu (nikoliv extremismu „čajíčkového“) a atmosféry, v níž již nejsou kompromis a podaná ruka cílem diskuse.
A také se v ní mimo jiné daří reakčnímu radikálnímu progresivismu, který svět a jednotlivé společnosti zásobuje chaosem, vulgárností, nevkusem, obscénností a téměř hmatatelnou degenerací, nabourává vztahy, ničí rodiny, oblbuje mysl a zatemňuje zdravý úsudek – plně v souladu s „protiextrémem nenávisti“. Jedno vyvolává druhé a nelze proti tomu bojovat ještě o řád vyhrocenějším způsobem. Porazme progresivismus kultivovaností, spořádaností a pravdou.
Čtěte také:
Když z tábora progresivistů tryská nenávist
Britský hoch trvá na tom, že pohlaví jsou dvě. Škola to řeší jako extremismus
Falešný pláč extrémních ideologických aktivistů
https://www.youtube.com/watch?v=yTa-3UiiBQs&t=1712s
Nevím, jak hodnotit tvora, který tvrdí, že lidský plod „právně není osobou. Není subjektem práva. A proto plod nemá právo na život,“ ačkoliv už staří Římané, na jejichž právu stojí i náš právní řád, věděli, že nasciturus, tedy plod, pokud se narodí živý, může dokonce dědit.
Už mě serou tyhle žvásty o tom, že „plod není člověk“, že „plod je součást těla matky, a ta má tak právo o něm rozhodovat“, nebo že existuje „právo na potrat“ (neexistuje). Všechny tyto a jim podobné bláboly mají zastřít jednu zcela jednoduchou věc: že tato společnost, která se dojímá nad lidskými právy kde koho a kde čeho, v době, kdy dostupná antikoncepce stojí pár korun a kdy lze nechtěné děcko ihned po porodu nabídnout k adopci nebo odložit do babyboxu jak ve středověku před bránu kláštera, toleruje zabíjení nenarozených děcek. Současně ta samá společnost upírá svým příslušníkům právo rozhodnout o dobrovolném odchodu ze života, ačkoliv toto právo lze bezpečně dovodit z práva na důstojný život (k němuž patří i právo na důstojný konec života), a ačkoliv o tom jsou tito lidé, často trpící, s to sami autonomně rozhodnout, zatímco nenarozenci o tom, jestli skončí roztrhaní a vyhození jako odpad, rozhodovat nemohou.
Proto si myslím, že označit tu slovenskou zákonodárkyni za suku je ještě kompliment.