Říká se, že naděje umírá poslední. V české politice je to ale najisto jinak. Jako poslední vždycky umírá sebevědomá víra vysloužilých kádrů, že bez nich by slunce ráno ani nevyšlo a nebesa se zhroutila. Asi nejvýrazněji se to týká zkrachovalého předsedy strany a vlády Fialy, jehož dnes vlastní straníci okřikují, ať už je proboha se svou směšnou sebechválou zticha.
Ovšem netýká se to zdaleka jen (rádoby)pravicové ODS. Často se lze setkat třeba s internetovými diskuzemi, kde se lidé ze Sobotkovy osudové, úpadkové éry ČSSD navzájem přesvědčují, jací oni bývali pašáci. A že by se měli triumfálně vrátit na politické jeviště, ať má zase levice u nás nějaký smysl.
Většinou jsou to jen pověstné zkazky starých zbrojnošů, až jakási duševní onanie, zkrátka tlachy bez činů. Ovšem Vladimír Špidla, to je jiná klasa. Čestná výjimka. Jako románová kolie Lassie se neochvějně vrací po stopě. Tedy si to alespoň myslí. U jedince, jenž ve všech vysokých funkcích dokázal asketicky – oddělován od reality nějakou hodně ambiciózní poradkyní – ignorovat nepříjemnou skutečnost, to ani nemůže být jinak.
Dva funebráci
Přesto pohled na duo Špidla a Dienstbier, jak s kamennými tvářemi sami sebe prezentují coby autentické sociální demokraty a odsuzují zrádce svých velikých ideí, působí krajně výstředně. Je to jako sledovat dva funebráky, kteří nemohou být bez práce a založili si soukromý hřbitov.
S ideologickou precizností v roli vlivných poradců pomohli spustit kdysi respektovanou ČSSD tak hluboko do hrobu, že ji dnes ani sami nemůžou najít. Nevyhrabali by ji ani ti nejtvrdohlavější – skutečně takový typ existuje – popelnicoví archeologové. A právě tihle dva mistři partajní kremace uskutečněné posunem do liberálního středu, kde bylo přeplněno, si zrovna řekli, jaká by byla škoda nezkusit věc znovu. Nejspíše to zase nesmyslně začnou, obrazně řečeno, ve středu Zelené louky. Má to hloubku: kdo jiný ví o opakování (koaličních) chyb více než oni?
Osobně znát expremiéra Vladimíra Špidlu je zážitek, co v člověku zanechává hlubokou estetickou stopu. Podobně jako mráz na okenní tabuli: je fascinující, co vše dokáže příroda stvořit, ale zároveň z toho tak trochu přebíhá po těle zimnice. Jeho comeback žel připomíná onen zlými jazyky vyprávěný, až surreálný výjev: Špidla sice už nebyl předsedou vlády, nicméně přesto dál zkoušel pravidelně klusat kolem Kramářovy vily.
Nekonečná smyčka
Jako by nevnímal běh času. Jeho vnitřní chronometr se zřejmě zasekl v nekonečné smyčce. Přitom již tolikrát zdůraznil, že náleží politické minulosti. Naposledy dokonce v rozhovoru prohlásil: „Není naše představa, že sáhneme do šatníku a vytáhneme obnošené věci.“ Přesto ze skříně evidentně vytáhl ty samé sportovní tepláky, oprášil naftalín a vyráží zase k běhu do vrchu. A aby mu při tom nebylo smutno, vzal si sparingpartnera. Dalšího zasloužilého hrobaře sociální demokracie – někdejšího „dědičného senátora” Jiřího Dienstbiera. Jsou prostě jako dva vytrvalostní běžci, kteří sice uhánějí opačným směrem, než je cíl, jenže o to zarputileji a morálněji se tváří.
Dvojice „Špidl-bier“
Dvojice „Špidl-bier“, nejspíše opilá sama sebou, věří, že z trosek a popela vykutá něco životaschopného. Znovu zažehnou plamen stejného sociáldemokratického hnutí v úplně jiných sociálních podmínkách. Možná sázejí na to, že volič má na jejich netalentovanost paměť jepice. Předvádějí tudíž styl, jenž fakt není stylem Abebe Bikily, který běžel olympijský maraton se zlomenou nártní kůstkou. Je podobný svou urputností, ale naprosto lhostejný k faktu, že stadion se už dávno útrpně směje na celé kolo.
Víra v sebe sama je zdravá věc, potřeba odmítání miliardářů v politice jakbysmet. Obojí je zvláště snadné, máme-li finanční polštář bruselského důchodu. Jenže taková sebedůvěra nesmí odrážet legendárně absurdní výrok, že „zdroje jsou“. Rozhodně totiž chybí a chybět bude zdroj nejdůležitější – voliči.
Nezáměrní komici Pat a Patochon 2 se prostě odmítají smířit s tím, že už dávno patří do muzea kuriozit, nikoliv na startovní čáru. Naše země skutečně potřebuje obnovení životaschopné levice, o tom žádná, ovšem takhle se jedině dál prohlubuje fragmentace sil na levici. Pokračování nastoleného trendu.
Čtěte také:
Totální výbuch ve Sněmovně: zástupci zelené politiky nevydrželi tlak a utekli
Petr Pelz: Chcete mír v Evropě? Pořiďte si pořádnou smlouvu s Ruskem
ČT: Konec „dojné krávy“. Sjednocená kulturní fronta v panice
