Vladimír Špidla svou nekritickou podporou evropské integrace připravil Českou republiku o strategické petrochemické podniky. Jeho nový vstup do politiky je důkazem jeho neschopnosti kritické sebereflexe.
Bývalý premiér a později i evropský komisař Vladimír Špidla 1. května oznámil záměr založit proevropskou politickou stranu Nová sociální demokracie (NSD). Otázka je, zda je vhodné, aby právě on znovu vstupoval do čela politického projektu, který má kromě jiného ambici ovlivňovat strategické směřování České republiky.
Nejde o to, jestli má právo vstoupit do politiky, protože to má každý občan. Jedná se o to, zda je možné oddělit Špidlovy současné politické ambice od jeho rozhodnutí, která v minulosti zásadně ovlivnila českou energetickou bezpečnost.
Demokracie nikomu nebrání, kromě zákona, aby vstoupil do politiky. Přesto existuje stud a svědomí. Právě tyto dvě schopnosti určují, zda člověk dokáže kriticky reflektovat svou minulost, než začne o usilovat o důvěru veřejnosti.
Skandální privatizace s fatálními důsledky
Jedním z nejvýraznějších momentů Špidlovy politické kariéry byla privatizace petrochemického holdingu Unipetrol, zahrnující rafinérie v Kralupech a Litvínově, společnost Benzina, Chemopetrol, Spolanu, Lovochemii a další strategické podniky. Šlo o infrastrukturu zásadní pro energetickou bezpečnost státu. Průběh privatizace byl od počátku provázen nestandardními kroky a stal se příkladem propojení politiky a byznysu, včetně opakovaných podezření z korupce.
V roce 2001 vláda Miloše Zemana vybrala jako vítěze společnost Agrofert, která nabídla přibližně 11 miliard korun. V té době stál v čele prezidia Fondu národního majetku Jiří Mertlík. Po podpisu smlouvy však Agrofert požadoval změnu podmínek s ohledem na skutečný stav Unipetrolu, což FNM odmítl. Agrofert následně od smlouvy odstoupil a privatizace se musela opakovat.
V dalším kole v roce 2004 za vlády Vladimíra Špidly podala nejvyšší nabídku maďarská skupina MOL, přes 15 miliard korun. V této fázi již prezidium FNM vedl Jiří Rusnok. MOL však nedokázal splnit požadované garance a vláda jej vyřadila. Nakonec Špidlův koaliční kabinet ČSSD, KDÚ–ČSL a US–DEU v roce 2005 vybral polský státní podnik PKN Orlen, který nabídl jen 13 miliard korun.
Evropská unie na prvním místě
Zásadní je, že Vladimír Špidla tehdy byl důrazným zastáncem myšlenky vytvoření velkého středoevropského petrochemického podniku, který by spojoval regionální petrochemické kapacity. Tento projekt měl neformální ale výraznou podporu Evropské unie a byl prezentován jako součást hlubší evropské integrace i posilování regionální spolupráce.
V praxi to znamenalo, že Špidla a jeho vláda dávali přednost evropskému projektu před domácím řešením, a tedy i před možností, aby klíčový podnik zůstal v českých rukou.
Důsledky tohoto rozhodnutí jsou patrné dodnes. Česká republika ztratila kontrolu nad rafinériemi a petrochemickým sektorem, což má dlouhodobý dopad na energetickou bezpečnost, stabilitu dodávek i hospodářskou suverenitu.
O investicích, modernizaci a krizových kapacitách rozhoduje zahraniční státní podnik, a zisky z rafinérií odcházejí mimo Českou republiku. Privatizace Unipetrolu tak nebyla jen ekonomickým rozhodnutím. Byla to volba, která měla geopolitické a energetické důsledky, jež pociťujeme dodnes.
Čtěte také:
František Ringo Čech uvalil na USA cla a Donald Trump se prohne
Donald Trump by měl naplnit odkaz Václava Havla a rozpustit NATO
Gulyho realita: Vidle Donalda Trumpa
