Už jen pár desítek hodin nás dělí od okamžiku, kdy se budou po moravské metropoli Brně promenovat zástupy účastníků sjezdu Sudetoněmeckého landsmanšaftu. Budou se usmívat, rozdávat radost, mluvit o smíření, prostě idylka.
Nikoli nepodobná té, kterou vložil do svého filmu Cabaret v roce 1972 režisér Bob Fosse. Pokud jste viděli, vzpomenete, pokud ne, silně doporučuji. Středem té scény je usměvavý blond hošík, taková karikatura Mirka Dušína, který zpívá sladkou písničku o krásách země. Postupně mu však velmi tuhne ta usměvavá tvář, kamera se vzdaluje, vidíme už nejen tvář, ale celého chlapce.
Je v uniformě Hitlerjugend a zvedá pravici k nacistickému pozdravu. A za ryčného sboru přítomných Germánů dozpívává v pochodovém rytmu závěr refrénu: „Tomorrow belongs to me“ (Zítřek patří mě, míněno nám). Co nám patří? Ty lesy, řeky, stráně? Ba ne, celý svět. To je náš Heimat. To je náš Lebensraum. Pusťte si tu scénu, dřív než vás poučí páter Halík či dávný komunista Pithart, jak je správné objímat se s těmi, jejichž předkové cosi způsobili.
A třeba právě v Brně. Získal jsem od slovutné brněnské spisovatelky a vysokoškolské pedagožky Jiřiny Salaquardové velmi obšírný výčet toho, co se za Protektorátu v Brně a jeho okolí dělo. Drobný výsek vám teď předkládám. Myslím, že mnozí z nás tato čísla a fakta spatří poprvé. Jejich strohost je však výmluvná a drtivá.
Kounicovy koleje
Dějištěm hrůzných událostí byly brněnské Kounicovy koleje (německy Justizvollzugsanstalt Brünn). Původně to byly studentské koleje Masarykovy univerzity. Po okupaci byly převzaty gestapem. Staly se věznicí, mučírnou a popravištěm pro celou Moravu. Popravy zde probíhaly od roku 1939 až do roku 1945, tedy mnohem déle než heydrichiáda.
Popravy byly veřejné, což byl zásadní rozdíl oproti Kobylisům či Pardubicím. Popravovalo se na dvoře kolejí, u zdi, za přítomnosti civilistů, často za přítomnosti německých žen, někdy i s dětmi. Popravy se konaly v podvečer, často kolem 18. hodiny.
Průběh vypadal takto: vězni byli přivedeni na dvůr, museli si kleknout nebo stát čelem ke zdi, popravčí četa (Wehrmacht nebo Ordnungspolizei) střílela zblízka, těla byla odnášena do márnice v přízemí. Popravy byly slyšet v okolních ulicích. Jak píše dr. Salaquardová, veřejné popravy byly součástí zastrašování českého obyvatelstva a zároveň spektakulárním rituálem soudržnosti německé komunity.
Historička Milena Flodrová popsala (spolu s jinými), že na popravy chodily německé ženy „jako do kina“, braly s sebou děti, kupovaly si lístky a atmosféra byla normalizovaná.
Jako příklad jedné z poprav můžeme uvést třeba 21. listopad 1941, kdy byly popraveny dvě desítky lidí, mezi nimi studenti, dělníci, učitelé, ženy i muži. Byli tedy popraveni zástupci různých sociálních vrstev; příklad také ukazuje onu zmíněnou brněnskou specifiku – veřejnost, diváky, komentáře.
Za co ti lidé byli popraveni? Za šíření protiněmeckých letáků, za účast ve studentské skupině, za skrývání příbuzného, který se vyhýbal totálnímu nasazení, za poslech zahraničního rozhlasu, za poskytnutí noclehu muži, který byl později označen za odbojáře.
V Brně se popravovalo ovšem až do posledních válečných dnů. Je popsán příběh rodiny Prudilových, jimž nacisté zastřelili před očima desetiletého syna, a pak popravili i rodiče.
Jsou doložena svědectví přeživších, dokazující, že při popravách v Kounicových kolejích bylo možné slyšet stížnost žen z publika, že popravených „bylo dnes nějak málo“ – „Was? Heute nur drei?“
Ženy i děti
Kromě popraviště v Kounicových kolejích nacisté vraždili na mnoha dalších místech v okolí Brna, například 2. května 1945 v Ořechově – 23 obětí včetně žen a dětí. Nebo 3. až 5. května 1945 – Rosice, Tetčice, Omice, Střelice. Při ústupu zde Němci popravovali zajaté partyzány, stříleli civilisty, zapalovali domy. Počty obětí se liší, ale jde o desítky lidí.
Nebo už předtím Prlov (Valašsko) – 23. dubna 1945. Němci zde zavraždili 23 civilistů, spálili 6 domů, oběťmi byly i ženy a děti. Nebo Ploština – 19. dubna 1945. Jednotky SS a gestapa upálily 24 lidí, většinou civilistů, některé zaživa. A dále Vařákovy Paseky – 2. května 1945. Němci tu zavraždili 15 lidí, vesnici vypálili, oběťmi byli i starci a ženy. Nebo Zákřov – 20. dubna 1945. Němci odvlekli 19 mužů, mučili je a upálili v seníku. Takových tragédií tam tehdy byly desítky.
A nezapomeňme ještě jednu vskutku nechvalitebnou kapitolu, a to židovské transporty. První transport brněnských Židů se konal už 16. listopadu 1941. Mířil do Minsku a bylo v něm cca tisíc lidí. Téměř nikdo nepřežil. Další dva masové transporty mířily do Terezína. V každém z nich opět kolem 1000 osob.
Následující popis se opírá o paměti přeživších z jiných transportů: vagóny byly přeplněné (80 až 100 lidí). Okna zadrátovaná, dveře zavřené zevnitř i zvenku, žádné záchody (jen kbelík), lidé stáli nebo seděli na zemi, děti plakaly, starší lidé omdlévali, voda byla jen v jedné konvi, jídlo žádné. Po příjezdu do Minsku byli lidé odvedeni do ghetta. Většina byla zavražděna v následujících týdnech v masových jámách v Maly Trostinec. Chcete čísla? Nuže z Brna bylo deportováno 10 080 Židů, přežilo 841 osob.
Stačí vám těchto pár příkladů k tomu, abyste si udělali představu, co páchali „drazí krajané“ ve městě, kde se teď bude hodovat? A je vám jasné, proč je důležité nezapomínat?
Čtěte také:
Arcibiskup promluvil o sv. Vojtěchovi. A tím narazil na bolest dnešní EU
Pražské arcibiskupství bude z gruntu nové
Mistr a Markétka aneb Velký filmový zážitek
