Menu
Přihlásit se

Komentář.

Veřejnost má právo na informace, ne na cenzuru nebo oficiální lži

Bezmála tisícovka studentů žurnalistiky a komunikačních studií podepsala otevřený dopis, určený českým redakcím a novinářům. Ve světle čtvrteční tragédie v něm apelují na všechna média, aby dodržovala etický kodex a o události neinformovala nad rámec oficiálních sdělení a ověřených zdrojů.

Pavel Cimbál Pavel Cimbál
Publikováno 23/12/2023
Doba čtení 3 min.
Policista hlídkuje u nám. Jana Palacha, kde se v budově Filozofické fakulty střílelo. Zdroj: Profimedia

Tragická čtvrteční událost přiblížila naši doposud klidnou, českou kotlinu opět o něco blíže západnímu světu. Útoků tohoto typu zažily třeba jen Spojené státy samotné několik desítek, ale u nás jde o zcela novou, smutnou a nečekanou premiéru. Bohužel, podobnou premiérou jsou i reakce některých médií, politiků a novinářů, volajících po striktním informačním embargu.

Tyto požadavky zazněly prakticky okamžitě, jakmile se objevily první zprávy o střelbě. Následovala sílící kritika zveřejňovaných informací a otevřený dopis studentů žurnalistiky již vyzval k mlčení zcela otevřeně. V textu zmiňuje výzvu ministra Víta Rakušana a odsuzuje dosavadní zpravodajství většiny českých médií. Vadilo zejména zveřejnění jména a podoby střelce, sdílení videí ze zásahu, popisy průběhu celé tragédie nebo informace o možných motivech pachatele. Celé znění dopisu si můžete přečíst zde.

Uklidněte se a neptejte se

Je to vlastně nepsaný standard, typický pro západní média. V případě jakéhokoli krveprolití, zasahujícího do života nevinných civilistů, přestávají občany adekvátně informovat. Veřejnost se má pouze uklidnit, neptat se a věřit, že vše bude v pořádku. Povoleno má postovat kočičky a čekat na oficiální vyjádření, ale nic víc.

Je to zvláštní paradox. Západní politici na jednu stranu prohlašují, že podobné události k životu ve velkoměstě patří, ale na stranu druhou se o nich musí mlčet. Ještě v době útoku na pařížský humoristický týdeník byli všichni Charlie a volali po svobodě slova. Z útoku v Bataclanu se už dostala na veřejnost pouze jediná rozmazaná fotografie, ukazující děsivý rozměr celé tragédie, a z útoku v Nice žádná. Cenzura zde byla stoprocentní.

Společnost tak má odsoudit krveprolití, které nesmí vidět a o kterém se nesmí už ani psát. Stalo se, semkněte se, vezměte na vědomí a rychle zapomeňte.

Je zde i problém dvojího metru, který je pro média západních liberálních demokracii typický. Po odhalení Jaromíra Baldy nikdo neříkal, ať se o něm nepíše. Dokonce vyšlo speciální číslo Respektu, s podtitulem Jak se zrodil terorista, ačkoli šlo o zcela amatérské jednání pomateného důchodce. Nijak jej nebagatelizuji, místem Baldova činu sám projíždím dvakrát do týdne, ale naříznutému stromu na trati mezi Mladou Boleslaví a Bakovem padla za oběť pouze kapotáž motorového vozu. Nikomu z cestujících se nic nestalo. Znali jsme jeho jméno, podobu, věk, koníčky, názory i motiv. A hlavně stranickou příslušnost. Ještě dnes jsou média schopna týdny pitvat události, mající rozměr vesnické fackovačky, pokud jim hrají ideologicky do karet. Ale náhle má být ticho. Stala se nejhrůznější masová vražda v dějinách země, a média mají mlčet.

Zdroj: respekt.mgwdata.net

Mlčením se ještě nikdy nic nevyřešilo

Média, která dobrovolně rezignují na popis reality, vytváří realitu virtuální. Události, které by normálně vedly k reformám a nutným společenským změnám, přetaví v emotivní infotainment o ničem, aniž by se vůbec dotkla podstaty věci. A tento standard nyní vnucují ostatním a peskují je, že se jím neřídí. Prakticky veškeré relevantní informace o události přišly z jiných, než oficiálních či mainstreamových zdrojů. Smutná vizitka.

Studenti si asi neuvědomili, že občany zajímá, k čemu vlastně došlo. Nečekají na vyjádření politiků nebo mediální narativy, plné emocí a korigovaných informací. Zapomínají také na jednoduchý fakt, že pouze informovaný občan může jednat racionálně a rozhodovat se adekvátně situaci. A pokud je potřeba nějaký problém řešit nebo zamezit jeho opakování, je nutné o něm nejprve otevřeně mluvit. A to opravdu nelze, pokud budou informace z pochybných důvodů tajeny, tutlány a zastírány.

Ohled k pozůstalým je pochopitelný, ale jsem přesvědčen, že i oni si přejí, aby se o věci nemlčelo a informovaná společnost byla schopná podobným událostem v budoucnu lépe předcházet a čelit. Mlčením se ještě nikdy nic nevyřešilo ani nenapravilo. Existuje zde zkrátka vyšší, celospolečenský zájem na objektivním zpravodajství. Nabízí se otázka, koho má tato mediální omerta vlastně chránit a před čím…

Nějaké odpovědi mne už napadají…

Čtěte také:  

Prvosledové hlídky potřebují lepší výzbroj, říká mezinárodní instruktor speciálních policejních sil

Expertiza prokázala shodu zbraně z Klánovic se zbraní z domu střelce z univerzity. „Chybělo pár dní,“ říká šéf mordparty

Video z útoku šíleného střelce zachycuje bezmoc a hrdinství policistů pod ochozy fakulty

Masakr v Praze rozpoutal dosud bezúhonný premiant. Hrůzný čin plánoval

Komentáře (10)

    1. Autor článku má pravdu. Obdobná cenzura, jakou požadují studenti, tu byla už za komunismu. Tehdy se také nesmělo o hromadných vraždách psát. Socialistická společnost měla budovat komunismus, spět k zářným zítřkům a být sluníčková. Vzpomínám si, že když jsem nastoupil v Kolíně, byla zrovna vyvražděna rodina náměstka tamní nemocnice. V Rudém právu ani jinde v novinách o tom nebyla ani čárka.

  1. Navíc to mlčení „ex-post“ je nesmyslné, plné jméno i fotografie se objevily hned na počátku a přes Google a titulní stránky zahraničních novin je možné je snadno najít i teď. A jestliže se běžně píše plným jménem o střelcích v Uh. Brodě a Klánovickém lese před několika lety, je nepochopitelné to tajit dnes.

    Docela by mě zajímalo, jak si novináři „poradí“ s informací, že při mši v katedrále sv. Víta měl svou svíčku vedle všech obětí i pachatel hrůzných činů.

    1. Snad si poradí. I pachatel byl člověk, který možná strašně lidsky selhal, ale člověk. Nevíme, co se mu hnalo hlavou, když se střílel? Možná i prosba o odpuštění… to se nikdy nedozvíme. A nyní je těžké pro nás myšlenka na na odpuštění. Ale co když byl strašně nemocný…a nikdo si nevšiml? Těch co když je moc… a tak svíčku i růži ano.

      1. Snad se přes snahu vše „vymlčet“ dozvíme něco víc.
        Mně je ale také divné, že se mezi oběťmi velmi často vůbec nezmiňuje jeho otec a nikdo s ním nesoucítí. Přitom Davida vychoval, podporoval na studiích, jistě se radoval z jeho úspěchů a nakonec jím byl zavražděn.

  2. Vždy je dobré pravdivě informovat. Domněnky pak jen vytváří obludný kruh nesmyslů, které to ještě víc zhoršují. Informovat a okomentovat hrůzný čin tak, aby bylo jasné, že s ním nesouhlasíme. Odsoudit ho. Ale hledat pokud možno co nejobjektivnější pravdu. Protože pokud se snažíme pochopit a nejen odsoudit, pak můžeme hledat i cestu ze zla ven. Bez racionálního rozboru situace ze všech stran bychom hned neměli soudit nikoho. Ale ptát se, mít názory, kritizovat a chválit máme právo. A k tomu potřebujeme svobodu a pokud možno co nejméně manipulace. Mě strašně vylekal Rakušan jak chválil policii a akce ještě neskončila a on nic moc nevěděl. A vylekala mě policie jak křičeli na auta ( nemohli je slyšet) a byli nervózní a křičeli na zavřené děti v místnostech. Jak chaoticky a nervózně působili. Hlasité jednání se velmi liší od křiku. Já mám tisíce otázek a chci, aby se novináři ptali. Strach mladých lidí slyšet pravdu chápu, strach lidí hledat v agresorovi člověka také chápu…Ale pokud chceme pochopit i tak hrůzný čin, musíme si klást otázky… Pak možná přijdeme i na cestu jak z toho trochu ven. Že by to mělo být eticky.. to ANO. Nyní poprvé se to učíme všichni.

  3. Nedostatečná informovanost vede k vytváření konspiračních teorií, což je prokazatelný fakt. Ty pak napáchají mnohem víc škody než zveřejněná pravda. Mlčenlivost českých medií bude trapná v kontextu s dostupností plnohodnotných informací zahraničních zdrojů.

Napsat komentář