Zatopit doly v zemi, která má pod sebou miliardy tun uhlí, je rozhodnutí srovnatelné s německým „vypínáním“ jaderných elektráren. Ideologické gesto s dlouhodobými důsledky pro bezpečnost a ceny energie.
Když horníci na konci ledna vyvezli z hloubky 1 300 metrů poslední vozík uhlí z OKD, nebyla to jen symbolická tečka za provozem jednoho podniku. Byl to symbolický konec téměř 250 let trvající éry, která formovala průmyslový charakter této země. Dnes jsme svědky nejen ukončení těžby, ale i plánů na zasypání jam a zatopení celého revíru. Tento krok je veřejnosti předkládán jako ekologická nutnost, jako logické vyústění „modernizace“ energetiky.
Ve skutečnosti však znamená něco zcela jiného. Zatopení dolů není ekologický akt. Je to strategická chyba, ztráta surovinové, energetické a průmyslové suverenity. Protože nejde jen o to, že se dnes uhlí netěží. Pokud však šachty zasypeme a necháme zaplavit, definitivně se vzdáme možnosti jej těžit kdykoliv v budoucnu. A to už není běžné ekonomické rozhodnutí. To je nevratný zásah do základních zdrojů státu. Otázka proto zní: Opravdu si může průmyslová země dovolit definitivně odepsat miliardy tun vlastního nerostného bohatství?
Mýtus „vyčerpaného uhlí“, zásoby tu stále jsou
Odpůrci uhelné energetiky často vytváří dojem, že těžba končí proto, že uhlí už prostě došlo. Tento obraz je však zavádějící. V ostravsko-karvinské části hornoslezské pánve se nachází přibližně 10 miliard tun geologických zásob černého uhlí. Z toho zhruba dvě miliardy tun jsou podle současných podmínek ekonomicky vytěžitelné. Rozhodně to nejsou zanedbatelná čísla. Nejde o zbytky, které by nestály za pozornost. Jde o objem, který by dokázal po desetiletí zásobovat klíčová průmyslová odvětví.
Argument, že „těžba se nevyplácí“, je třeba zasadit do historického kontextu. Po roce 1989 prošly ostravské doly opakovanými cykly, obdobími vysokých cen a zisků, střídajícími se s propady a ztrátami. Je to přirozená vlastnost komoditních trhů. V letech vysokých cen doly vydělávaly miliardy, v obdobích poklesu se dostávaly do červených čísel. Nikdy však nešlo o definitivní „konec uhlí“, pouze o výkyvy. Dnes se ale cyklický pokles cen vydává za strukturální nevyhnutelnost. Místo aby stát udržel infrastrukturu a vyčkal dalšího cenového obratu, rozhoduje se šachty zasypat. To je zásadní, ba dokonce fatální rozdíl.
Nejde o to, zda je těžba maximálně výnosná právě teď, ale o zachování možnosti těžit zítra. Protože ceny energií, surovin i geopolitické podmínky se mění. To, co je dnes ztrátové, může být za deset let strategickým aktivem. Pokud však doly zatopíme, žádná budoucí vláda už tuto možnost mít nebude.
Emisní povolenky jako hlavní příčina umělého útlumu
Klíčovou roli v současném útlumu nehraje vyčerpání zásob ani technologická nemožnost těžby. Hlavní příčinou je dramatický nárůst ceny emisních povolenek v systému ETS-1. Zatímco kolem roku 2020 se cena povolenek pohybovala mezi 20 až 30 eury za tunu CO₂, v roce 2023 dosáhla až 100 eur a dnes se drží kolem 80 eur. Tento nárůst zásadně změnil ekonomiku výroby elektřiny a tepla z uhlí. Typickým příkladem je uzavření 800MW elektrárny Dětmarovice, která spalovala černé uhlí. Nejednalo se o technickou zastaralost nebo nedostatek paliva, ale o to, že výroba se při současné ceně povolenek přestala vyplácet. Důsledky jsou širší. Vyšší náklady na energii snižují konkurenceschopnost hutí, strojírenství, chemického průmyslu. Výroba železa a oceli se přesouvá mimo Evropu, nikoliv proto, že by byla technologicky nemožná, ale proto, že je politicky zatížena náklady, které konkurence v jiných regionech nenese.
To, co dnes sledujeme, tedy není „selhání uhlí“ jako suroviny. Je to politicky zdražená energie, která mění ekonomickou realitu rozhodnutím od zeleného stolu. Pokud by cena povolenek byla zastropována na úrovni 25 až 30 eur za tunu, ekonomika výroby by vypadala jinak. Diskuze by nebyla o zatopení dolů, ale o modernizaci a racionálním využívání domácích zdrojů do doby, než budou plně k dispozici nové stabilní kapacity, například jaderné. Současná situace tedy nevypovídá o nevyhnutelnosti konce uhlí. Je to o prioritách politických rozhodnutí. A právě proto je zatopení dolů tak zásadní otázkou.
Nejde o přirozený vývoj trhu, nýbrž o vědomé vzdání se strategické rezervy státu.
Nepřítel v ekoaktivistickém přístupu
Podstatná část tlaku na rychlé uzavření a likvidaci dolů vychází z ideologického přesvědčení, že dekarbonizace musí být okamžitá a bezvýhradná. Bez ohledu na technickou, ekonomickou či sociální realitu. Tento přístup často ignoruje limity současných technologií. Vodíková výroba železa je zatím výrazně dražší a energeticky náročnější. Obnovitelné zdroje bez dostatečné akumulace nedokážou zajistit stabilitu sítě. Přesto se politická rozhodnutí činí, jako by tyto bariéry neexistovaly. Dalším paradoxem je přesouvání výroby mimo Evropu. Pokud se výroba oceli nebo energeticky náročných produktů přesune do zemí s nižšími ekologickými standardy, globální emise neklesnou, pouze se změní jejich geografické umístění. Evropa si může statisticky „zlepšit“ bilanci, ale svět jako celek na tom zůstane stejně (nebo hůře).
Zelený úděl návratu do středověku je často veden v morální rovině. Apeluje na odpovědnost vůči planetě. Méně se však mluví o odpovědnosti vůči zaměstnancům, regionům a průmyslové základně země. Sociální a bezpečnostní dopady jsou redukovány na vedlejší efekt, který se „nějak vyřeší“. Takový přístup je problematický. Politika nemá být soutěží v symbolických gestech, ale hledáním vyvážených řešení. Zelená politika, pokud není spojena s realistickou průmyslovou strategií, často emise neřeší, jen přesouvá výrobu jinam. A spolu s ní i pracovní místa, know-how a ekonomickou sílu. Otázkou proto není, zda chránit životní prostředí, ale zda to dělat způsobem, který neoslabí vlastní zemi více než samotný problém, který má řešit.
Co by měl stát udělat?
Situace není bezvýchodná. Rozhodnutí o likvidaci dolů není přírodní zákon, ale akt politického rozhodnutí. Co bylo politicky rozhodnuto, může být vzato zpět, nebo přehodnoceno. Prvním krokem by mělo být zastavení likvidace jam a zachování systematického čerpání důlních vod. Udržení současného stavu znamená zachování budoucí možnosti, ať už pro těžbu uhlí, využití plynu, nebo jiné formy energetického využití podzemí. Jakmile budou jámy zasypány a revír zaplaven, návrat nebude prakticky možný.
Druhým krokem je přehodnocení převodů dobývacích prostorů a majetkových vztahů v oblasti ložisek. Stát by měl mít pod kontrolou strategické suroviny, zejména pokud jde o ložiska s potenciálem energetického a průmyslového významu. Je legitimní otevřít právní a ekonomickou debatu o tom, zda současné nastavení odpovídá dlouhodobým zájmům republiky.
A konečně, nelze obejít otázku emisních povolenek. Česká republika by měla v rámci Evropské unie usilovat o revizi systému ETS-1, případně o zastropování cen povolenek na úrovni, která neznemožní základní průmyslovou výrobu. Energetická transformace nemůže být postavena na likvidaci domácího průmyslu. Žádný z těchto kroků neznamená návrat do 19. století. Znamenají pouze to, že si stát ponechá strategické možnosti, místo aby je sám sobě uzavřel.
Otázka národní odpovědnosti
Uhlí není jen surovina. Je to součást identity regionu, který na něm vyrostl. Zároveň se jedná o jeden ze základů ekonomické páteře státu, který se po generace opíral o průmysl, techniku a výrobu. Rozhodnutí, která činíme dnes, mají nevratný charakter. Zavřený provoz lze znovu otevřít. Utěženou sloj lze znovu dobývat. Ale zatopený revír, zasypané jámy a rozebraná infrastruktura znamenají definitivní konec jedné možnosti. Politická reprezentace by si měla uvědomit, že zde nejde o krátkodobé plnění klimatických závazků, ani o mediální obraz „zelené transformace“. Jde o to, zda si Česká republika ponechá nástroje pro vlastní energetickou a průmyslovou stabilitu.
Pragmatismus neznamená popírat environmentální problémy. Znamená řešit je způsobem, který nezničí to, co drží ekonomiku pohromadě. Ideologie, ať už jakákoliv, by neměla převážit nad odpovědností vůči budoucnosti. Zatopené doly už nikdy znovu neotevřeme. A právě proto je třeba se ptát, zda máme právo takové rozhodnutí učinit bez širší a hlubší debaty. Nerostné bohatství se nevrací. Kdo ho dobrovolně zatopí, ten ho svým dětem už nepředá.
Čtěte také:
Ekonomický přehled týdne: Těžba černého uhlí definitivně ukončena
Opravdu se v EU kvůli klimatu musíme rychle zbavit uhlí?
Green Death: Po nás potopa…
