Zelený čtvrtek nám může otevřít oči

První den velikonočního Tridua, tedy velikonočního třídení, je Zelený čtvrtek. Je to den poslední večeře Páně a také předznamenání Jidášovy zrady a Ježíšovy smrti na kříži.

Docela zapeklitá situace začíná tím, že Ježíš myje nohy svým učedníkům. Je to opravdu velká služba, kterou si v kostele katolíci připomínají tím, že mužům-dobrovolníkům umývá nohy kněz. V dnešní době na takové služby nejsme moc zvyklí. Je to přece jenom dosti osobní, a kromě návštěvy pedikúry bychom asi takovou službu příliš neocenili. Jsme ale ve 33. roce a tato služba byla chápána jako zásadní projev úcty vůči tomu, komu byla prokázána.

Vrcholem Zeleného čtvrtku však bylo něco jiného. Ježíš jednak odhalil úmysly Jidáše, který ho v noci zradil, ale především ustanovil eucharistii, tedy svátost přijímání. „Toto je moje tělo, toto je moje krev…“ – tedy to je moje oběť za hříchy vás všech. A následovaly události v Getsemanské zahradě – přes Ježíšovy prosby, aby s ním učedníci zůstali při modlitbách vzhůru, všichni usnou, načež přichází Jidášova zrada.

Velká bolest přijata s pokorou

Umíme si vůbec představit takovou situaci? Myslím, že trochu ano. Kdo z nás nezažil v životě zradu a bolest, která z toho vzejde? Ježíš však přijímal vše bez silných emocí. No, můžeme si říci, že jako Boží syn věděl, jaký bude závěr, čímž to pro něho nebylo tak těžké. Nicméně zrada byla zradou a smrt na kříži nebyla filmová role.

A tak to máme i my ve svých životech. Kdy to, co se nám děje, není hra, ale skutečnost. Jak jsme schopni se s tím vyrovnat? Jak vnímáme, když nás někdo zradí? Pěstujeme si zlost, nebo umíme odpustit? A jsme schopni služby, která může být i nepříjemná, jako je mytí špinavých nohou? Žijeme spíše v době, kdy za normální považujeme nenávidět za špatný čin. Nenávist vidíme všude kolem sebe, a to i bez zrady. A stačí k ní i taková maličkost, jako je jiný názor, jiný zájem.

Můžeme to však mít jinak. Můžeme otevřít oči a vidět, že ani my sami nejsme bez chyby, že nám více než na druhých záleží na nás, že se mnohdy štítíme pomoci, protože to není podle našich představ. Můžeme vidět naši „bídu“, za kterou se Ježíš obětoval. Můžeme si říct, že brzy, už v sobotu, přijde naděje.

Čtěte také:
Soudy, odpuštění a smíření
Kmín a obyčejná člověčí opravdovost zvítězí
Výchova v tramvaji