Vladimíra Ludková: Chci hájit konzervativní a neprogresivní pohled na svět

Co vás motivovalo vyzvat pirátského senátora na souboj, a v čem si myslíte, že by vaše účinkování na pozici senátorky bylo podle vás prospěšnější?
Péče o duševní zdraví dětí a péče o seniory jsou mojí náplní vlastně celý profesní život. Když to řeknu úplně jednoduše, mojí prací je setkávání se s lidi, kteří se dostali do problémů a často naráží na fakt, že systém není nastavený tak, aby se pomoci alespoň dočkali, ideálně aby se jí dočkali jednoduše a rychle. A tenhle pohled člověka z praxe podle mě zákonodárcům často chybí, tam si dovolím tvrdit, že by moje účinkování v Senátu bylo prospěšné.

Z toho, co říkáte by se mohlo zdát, že tam přicházíte pouze jako reprezentant sociální a zdravotní politiky. Není to málo?
Samozřejmě, že jako každý vnímám i vybočení společenské diskuse směrem k tématům, která zaplňují veřejný prostor křikem a odvádějí zájem od opravdu vážných témat. S trochou nadsázky můžeme říct, že by se mohlo zdát, že celou společnost trápí záchody pro třetí až padesátesedmé pohlaví, ale skutečnost je naprosto jiná, nebo přinejmenším já to tak nevidím.

Dobře, pokud zůstaneme u zmíněného příkladu, tak se musím zeptat: čím to podle vás je, že ten dojem vzniká? Co je příčinou toho, že se tady hádáme o WC pro nebinární osoby, zatímco jiné problémy nám přitom podle vás utíkají? Které to jsou?
Když půjdeme k jádru potíží, tak se dostaneme například k šílenému systému dotací, který jako rakovina prorostl celým naším současným světem. A je jasné, že takhle to nejde do nekonečna. My všichni si musíme říct, co se platit ze společných peněz musí, co je nutné pro chod státu, a společnosti jako celku. A co si prostě na sebe musí vydělat samo. Když to strašně zrychlím a zjednoduším, tak asi se shodneme, že si musíme z veřejných peněz platit třeba Integrovaný záchranný systém, že musíme mít platby na veřejné zdravotnictví, protože čistě z lidského důvodu je naší povinností se postarat o seniory, slabé a nemohoucí.
Pokud ale chce někdo kázat o tom jak je skvělé, když společnost a naše ekonomika nebude růst a v tu samou dobu si hrábne pro dotace v celkové výši 47 milionů, tak je něco strašně špatně.
To je podobně hloupé, a vlastně nemorální, jako bychom z veřejného zdravotního pojištění platili modelce botoxové injekce proti vráskám.

Narážíte na v médiích nedávno zveřejněné informace kdy spolek NaZemi v průběhu let vyluxoval ze státního rozpočtu takhle velkou sumu peněz za přednášky o tom, jak je dobré se nesoustředit na růst společenské výkonosti, ekonomiky, a podobně?
Ano, to přesně mám na mysli. Za tlachání zmizela hromada peněz, a například sociální pracovníci, kteří pomáhají dejme tomu handicapovaným lidem v nouzi, prostě bojují o pozornost.
A takových měkkých projektů, za kterými nezůstane nic než nějaká prezentace a vysoký účet k zaplacení, je spousta. A to se děje v době, kdy já obíhám a vyřizuji dotace na provoz zařízení pro seniory kteří nemohou být doma, protože jim to jejich zdravotní stav neumožňuje, nebo sháním peníze od dárců na novou podlahu do centra pro lidi s autismem.

To mně přivádí k otázce „povinné solidarity“. Jistě víte, na co narážím.
My Češi jsme velmi solidární. Mám s tím svoje bohaté zkušenosti. Během posledních několika let například pořádám předvánoční sbírku „Srdce osmičky“. Zde si ti méně finančně šťastní klienti sociálních služeb, svobodné matky, senioři, a další, sepisují svá přání, co by chtěli po stromečkem „od Ježíška“. A lidé, většinou jejich sousedé, jim ta přání sami, za svoje a dobrovolně plní. Musím říct, že rok od roku jsou všechna přání splněna rychleji a rychleji.
Nebo jinou sbírkou jsem letos pomáhala získat peníze na kuchyň v zařízení pro lidi s autismem. Strašně rychle se lidé složili.
Povinná solidarita je nesmysl, nic takového prostě neexistuje. A jakmile je někde v nějakém dokumentu taková povinná solidarita zakotvena, není to nic, co bych podepsala.

A nyní otázka ryze politická. Pod vaší kandidaturou jsou složeny tři subjekty. Patrioti ČR, ODS a KDU. To znamená, že tyto tři subjekty daly dohromady nějaký program, a vy jste si ho vzala za svůj?
Nevím, jak je to jinde, ale moje senátní kandidatura není o tom, že by se tři lokální buňky zmíněných stran sešly a nějak rokovaly o nějakém programu. Já jsem se rozhodla kandidovat, protože chci hájit konzervativní, neprogresivní pohled na svět, a tyhle tři subjekty, respektive minimálně jejich místní buňky, se k němu přihlásily. A já jsem samozřejmě ráda, že ten můj pohled alespoň v hrubých rysech podporují, a tím podporují i mne.

Každá koalice je o kompromisech. Z čeho jste musela ustoupit?
Tak znovu, nemusela jsem ustupovat z ničeho. Kdyby se po mně chtěl ústup z věcí, které dlouhodobě hájím a zastávám, tak bych takovou spolupráci odmítla. Je to asi nepolitické, je to asi netaktické, ale taková prostě jsem, a nehodlám se kvůli tomu měnit.

A teď v rychlosti, kdybyste měla říct co je pro vás důležité, pro co byste nikdy nezvedla ruku, nebo naopak zvedla, mimo oblasti, ve kterých se pohybujete.
Jsem zastáncem práva být off-line, zcela určitě musí být zachováno právo na finanční hotovost. Zcela určitě se nemůžeme vůbec ani bavit o vzdání se práva veta v rámci EU. Naopak do našeho právního systému zcela určitě patří zásada „můj dům, můj hrad“.