Digitální demence – jev, který stále častěji zasahuje děti, se stává novou civilizační hrozbou naší společnosti. Vliv nadměrného užívání digitálních technologií na kognitivní a emocionální vývoj mladé generace vyvolává obavy u odborníků, méně pak u rodičů.
Děti dneška vyrůstají v digitálně zprostředkovaném světě, který nemá historickou obdobu. Tablety, chytré telefony a interaktivní obrazovky se staly součástí jejich každodenní reality již od útlého věku. Zatímco digitální technologie přinášejí nové možnosti vzdělávání a komunikace, narůstá také počet odborníků, kteří varují před jejich neřízeným a nadměrným užíváním.
Jeden z nejdiskutovanějších konceptů posledních let – digitální demence – poukazuje na to, že přílišná závislost na obrazovkách může vést k úpadku kognitivních schopností, zhoršení paměti a oslabení schopnosti kritického myšlení, obzvláště u dětí a dospívajících.
Co je digitální demence a odkud se pojem vzal
Pojem „digitální demence“ uvedl do širší veřejné debaty německý neurovědec a psychiatr Manfred Spitzer ve své stejnojmenné knize z roku 2012 (Digitale Demenz: Wie wir uns und unsere Kinder um den Verstand bringen). Spitzer tvrdí, že nadměrné užívání digitálních technologií – zejména chytrých telefonů, tabletů a počítačů – vede u dětí a mladistvých k regresi kognitivních schopností, oslabení krátkodobé i dlouhodobé paměti a celkovému poklesu schopnosti učit se.
Přirovnání k demenci je podle něj záměrně provokativní – chce tím poukázat na to, že se u dětí v určitém smyslu objevují symptomy podobné těm, jaké známe u starších lidí s degenerativním onemocněním mozku. Nejsou to však jen vědci, kteří si tohoto fenoménu všímají. V komunitě hráčů počítačových her je znám termín „Fortnite kid“, jenž poměrně vystihuje zmíněné problémy u dětí, a to i když nevznikl za účelem pojmenování zmíněného jevu.
Neurovývoj dětí a vliv digitálních technologií
Dětský mozek se v prvních letech života vyvíjí mimořádně rychle a citlivě reaguje na podněty z okolního prostředí. V této fázi hraje zásadní roli multisenzorická zkušenost – manuální manipulace s předměty, sociální interakce, řečové modely, pohyb a rytmus. Když však značná část těchto podnětů pochází z digitálních obrazovek, mozek si buduje jiné – méně adaptivní – vzorce zpracování informací.
Místo hlubokého učení skrze prožitek se dítě učí pasivnímu příjmu audiovizuálních stimulů, často bez nutnosti analytického nebo kreativního zapojení vlastní mysli a představivosti. Výsledkem může být oslabení schopnosti koncentrace, zkrácený rozsah pozornosti a povrchní myšlení.
Psychosociální a vzdělávací dopady
Digitální technologie neovlivňují pouze biologii dětského mozku, ale také způsob, jakým děti navazují vztahy, komunikují a učí se. Z výzkumů vyplývá, že časté používání chytrých telefonů a tabletů může snižovat schopnost empatie a oslabovat sociální vazby, zejména pokud nahrazuje přímý mezilidský kontakt.
Děti, které tráví mnoho času v online prostředí, mohou mít potíže s neverbální komunikací, rozpoznáváním emocí a hlubším porozuměním sociálních situací. To se později promítá do problémů v kolektivu, zvýšené úzkosti nebo naopak do agresivního chování. Ve školním prostředí se digitální závislost projevuje například oslabením schopnosti dlouhodobé koncentrace, neschopností pracovat s komplexním textem nebo poklesem trpělivosti při řešení složitějších úloh.
Závažným důsledkem je zejména agresivní šikana. Zatímco dospělý člověk se jinak chová v situaci, kdy například na sociálních sítích někomu nebezpečně vyhrožuje, tak při osobní konfrontaci z očí do očí s tou samou osobou se chová znatelně jinak – civilizovaněji. Naproti tomu u dětí s nedostatkem sociálních kontaktů se tato hranice stírá, což se pak projevuje ve stále bestiálnější formě týrání vrstevníků.
Společenská reakce a postoj vzdělávacího systému
Navzdory rostoucímu množství varování ze strany odborné veřejnosti zůstává společenská reakce na fenomén digitální demence vlažná a velmi často nedostatečná. Na jedné straně stojí rodiče, kteří si uvědomují rizika spojená s nadměrným užíváním technologií, na straně druhé realita moderního života, která digitální média činí téměř nevyhnutelnou součástí dětského dne.
Řada rodin používá obrazovky jako „digitální chůvu“, protože poskytují okamžité zklidnění dítěte a odklonění pozornosti. Tento rádoby pragmatický přístup vede k tomu, že děti často konzumují obsah bez dozoru, bez porozumění a bez aktivní reflexe – čímž se rizika ještě prohlubují.
Zejména školství stojí na křižovatce. Mnohé vzdělávací strategie posledních let prosazují masivní digitalizaci výuky, zavádění tabletů, online testování a interaktivních výukových platforem. Tento trend, akcelerovaný pandemií covidu-19, však často přebírá formu bez hlubšího pedagogického záměru. Učitelé i žáci jsou tak tlačeni k používání technologií, aniž by byla zajištěna dlouhodobá rovnováha mezi digitálními nástroji a klasickými formami učení. Výsledkem může být povrchní osvojování znalostí, omezené na technokratické dovednosti, bez skutečného rozvoje myšlení, tvořivosti a hodnotové orientace.
Prevence, řešení a role rodičů
Klíčovou roli v prevenci digitální demence sehrávají rodiče. Prvním krokem je vědomé nastavení hranic v užívání digitálních zařízení – a to nejen z hlediska času, ale i obsahu. Dítě potřebuje pevně vymezený rytmus dne, v němž mají technologie své místo, ale nejsou ústředním prvkem.
Doporučení pediatrů a neurovědců často upozorňují, že děti do tří let by neměly být vystavovány obrazovkám vůbec, zatímco starší děti by měly používat zařízení maximálně jednu až dvě hodiny denně, přičemž klíčové je aktivní doprovázení ze strany dospělých. Pasivní sledování obsahu bez vysvětlování a dialogu totiž zvyšuje riziko negativních kognitivních dopadů.
Rodiče však zároveň čelí výzvě být pro své děti vzorem. Jestliže dospělí sami tráví večery s mobilem v ruce a nejsou ochotni z něj odvrátit zrak ani při společném jídle, těžko mohou od svých dětí očekávat jiné chování. Výchova v oblasti digitální rovnováhy tedy začíná u vlastní sebereflexe. Je třeba budovat domácí prostředí, které podporuje jiný typ interakce – fyzickou hru, vyprávění, společné čtení, tvoření nebo procházky. Tyto aktivity nejen snižují potřebu digitálních podnětů, ale zároveň posilují emocionální vazby a podporují vývoj mozku přirozeným způsobem.
Závěrem – výzvou do budoucna tedy je, abychom nečekali na to, až se digitální demence stane neřešitelným problémem, ale aktivně ji začali řešit již dnes. Klíčovým faktorem pro změnu je výchova k digitální gramotnosti, zdravý kritický pohled na technologie a její promyšlené zařazení do života dětí. K tomu je však nezbytné, aby se do tohoto procesu aktivně zapojily všechny zainteresované strany – rodiče, školy, odborníci i politici. Je čas začít jednat, abychom zajistili, že naše děti nebudou pouze konzumenty digitálního obsahu, ale budou schopné jej využívat k vlastnímu rozvoji a konstruktivnímu přínosu pro společnost – protože aplikací žárovku nevyměníte.
Čtěte také:
Finanční negramotnost jako jedna z hlavních příčin prázdných peněženek českých občanů
Pětina středoškoláků už nerozumí psanému jazyku
Digitální demence mladé generace
Vcelku souhlas s většinou řečeného. Bodíky navíc i za odkazy na příslušnou literaturu pan Čaloud. Mobily dokážou děti úplně vypatlat, když se neregulují. Akorát do tohohle procesu by se opravdu neměli zapojovat politici. Výchova a vzdělávání je věcí škol, rodičů a ne politiků.
Fakt by neměl politik říkat rodičům kdy smí dětem dát mobil, tablet nebo počítač. Stejně tak by neměl politik říkat, jestli smí být mobil ve škole. To je věc té či oné školy. A volba školy věcí rodičů. A taky musí být balanc. Technologie, když se správně použijí, tak naopak pomáhají rozvíjet kognitivní schopnosti, zlepšují vzdělanost a obecně dělají cenné informace dostupnými na pár dotyků. Cennými informacemi nemyslím weby jako sputnik nebo třeba tiktok.
A pan Čaloud, už fakt radši nepiš o nějaký indoktrinaci ve školství co se týče transek a lgbt. To byly fakt hlouposti. A že mám svý koule rád, strkám je jen tam, kde jsou žádaný a ten otvor je vepředu na dospělém ženském těle.
Takže Vy tam dokážete strčiť aj „koule“? :))). No ja, títo trpaslíci… (Teraz pokračovanie vo „Vašom“ štýle).
A fakt sa nestaraj o to, čo píše iný. Napíš sám niečo k veci, ak si myslíš, že k tomu máš čo povedať, emeritný cenzor!
Typickej hornouherskej idiot koment. Pokud nedokážeš pochopit, že v mém komentáři je slovem koule míněn penis, pak nemá smysl se o něčem bavit. Vem si opět pinzetku a užij si svou masturbaci.
Narozdíl od tebe jsem napsal názor k věci. Že mu nerozumíš, protože seš hornouherskej kolaborant, je tvůj problém. A laskavě nech na mě, co píšu nebo ne, protože pak vypadáš jako ten emeritní cenzor, kterým označuješ jiné. Je to tak. Seš prostě dement, kterej z druhého dělá cenzora a přitom sám cenzuruje
Zatímco já jsem panu Čaloudovi dal doporučení, ty už rovnou rozkazuješ, ty kolaborantskej zmrde. Běž pohulit fica.
Působí velice komicky, když se zde jakýsi pan Kimball nebo snad Gimbal či snad dokonce soudruh Oganesjan (?) snaží vydávat za jakéhosi arbitra pravdy a kvality článků.
Větší hloupost toho hlupáka snad ani napadnout nemohla. Jeho intelektuální nesmělost tak vyniká vskutku nepřehlédnutelně. 😉 … a my se, díky moudrému rozhodnutí redakce to smetí nemazat, na jeho účet dobře bavíme.
Jenom si Gimbale dej pozor, aby ses „nezamknul“ v neřešitelném stavu, kdy bude nutné vyhledat lékařskou pomoc.
Za mojich mladších čias sa na Slovensku výraz „cimbal“ používal na zhovievavejšie a slušnejšie označenie niekoho, čo veľa rozumu do vienka nedostal. Jeho nick je trefný a správny.
Díky za názor, cimbale. Předpokládám, že máš stejný na všechny články jistého Pavla Cimbála, který už nemá účet na facebooku.
Pár bláznů z bohnic se dobře baví, zatímco většina národa, včetně mě, se baví na jejich účet. Mimochodem, zas tak moudrá ta tvoje redakce nebyla. Nejdřív vymazali co mohli (to dostal soudruh Píchalkloučka mrtvičku poprvé). Pak přišel nějakej kokot, kterej mě kopíroval a tak zjistili, že mazáním ničeho nedosáhnou. Jinými slovy, redaktor Píchalkloučka zjistil, že je idiot, a že se pravdy v diskuzích, byť trochu sprosté, jen tak nezbaví. A tak se nemaže. Zatím, čekám kdy přijde druhé kolo. Předpokládám, až praskne cévka podruhé.
Hele, Cimbále, co to plánuješ na 18 hodinu?