Správná strana dějin a rysy starého režimu

„Teď jde o Česko!“ „Teď je čas stát na správné straně!“ Tyto a podobné fráze na nás chrlí současná vládní koalice v rámci své předvolební kampaně na každém rohu. Zvlášť absurdní je, když za demokracii horlí nejvíc ti, kdo mají pocit, že demokracie je jedině to, co si oni sami přejí.

Rozhodně ne prvním, ale určitě jedním z nejmarkantnějších polistopadových příkladů daného jevu se stalo někdejší prezidentské klání Schwarzenberg – Zeman. Naprosto jednostranný byl za onoho času hlavní mediální proud, co ještě v den voleb alespoň zveřejňoval pod palcovými titulky o začátku hlasování „knížecí“ fotky, když už holt nemohli jeho protagonisté přímo agitovat.

A na síti se to nápadně hemžilo hodnotovými příspěvky „bojovníků za svobodu“ (ať dobrovolných, či placených), kteří často nehlásali ve své podstatě nic jiného než to, že projev volební spravedlnosti nastane výhradně tehdy, když vyhraje jejich kandidát. Jinak výsledek přece nebude demokratický, jelikož oni volí lepšího člověka!

Ona masová, pro budoucnost varovná agitace stoupenců „správné strany“, kteří se mnohdy nezdráhali uboze a snobsky kádrovat stoupence protilehlého (nebo pouze jiného) názoru, je dnes žel skoro zapomenutá. Byť by neměla být, neboť v posledních letech nelze přehlédnout, jak nám krásně vyrostl a rozkošatěl se jeden z jejích dědiců – oficiální čtyř(pěti)koaliční politika k potírání „dezinformací“ a „dezolátů“.

Šíření strachu a beztrestné lži

Manýry, které už nejednou evokují rysy starého režimu. Státostranického zřízení zneužívajícího sdělovací prostředky, bezpečnostní složky a soudy proti svým odpůrcům, a zároveň neustále odkazující na minulost. Jeho určitý návrat nám prý mimochodem rovněž tak nějak hrozí. Pokud komunisté v rámci Stačilo! – potenciálního koaličního partnera ANO – proniknou zpět do sněmovny…

Je dost zneklidňující (třebas nepřekvapivé), jak málo se skoro čtyři roky Češi, Moravané a Slezané vzpouzeli tomuto zastrašování, manipulacím či mediálním štvanicím na spoluobčany jiných názorů. Nota bene mnohdy přizpůsobivě přihlíželi žalobnímu popotahování některých – jakkoliv diskutabilních – mínění o podstatných veřejných otázkách. Nebo též vyhazování z práce, nejlépe za odborný názor: viz případy profesora Petra Druláka a dalších pedagogů.

Naopak se nikdy nevynořil byť jen jeden jediný náběh na potrestání lidí, kteří například v diskuzích pod „správně podnětnými“ články s gustem šíří etnickou i jinou nenávist. Dejme tomu vulgární rusofobii anebo kategorické denunciace, kdo všechno je mezi námi – včetně amerického prezidenta Trumpa – nebezpečný kremelský agent. Úderně znějící, povětšinou předžvýkané stereotypy, fráze a lži, o nichž dotyční vědí, že jsou za stávající situace beztrestné, ostře kontrastují také s automaticky nastaveným „ověřováním faktů“ v týchž zdrojích, kde panuje umělou inteligencí stokrát opakovaná provládní propaganda…

Systémovější úpadek degenerující EU

Není evidentně příliš prozíravé spoléhat se výhradně na volby jakožto všelék. Čelíme totiž spíše systémovějšímu úpadku lidovlády. V atmosféře, kdy bez zábran opakovaně politicky vystupuje ředitel tajné služby BIS, generál Michal Koudelka. Zatím naposledy proto, aby pronesl tak zoufalé předvolební šíření strachu, jakým bylo jeho varování před údajnou možností „ruského brutálního vraždění“ v ČR. K čemuž samozřejmě nemohlo chybět ani tolik zprofanované klišé o Ukrajincích bojujících za zdejší svobodu.

Je docela nabíledni, že neblahý domácí vývoj není výhradně projevem nevídaného přístupu „čtyřdemolice“ a se skrutiniem jaksi šmahem nezmizí. Je totiž do jisté míry také odrazem širšího vývoje v degenerující Evropské unii, jejíž elity s vážnou tváří vykládají světu, že Rusové napadli GPS letounu s Ursulou von der Leyenovou. Ztrácejí zjevně půdu pod nohama, tudíž o to víc přepjatě křičí a zastrašují, podobně jako kdysi představitelé upadajícího komunistického režimu.

Díky tomu víme, že kdo si dovolí zásadně kritizovat poměry starého kontinentu, je nepřítelem svobody. Nebo si jí přinejmenším nedokáže vážit a měl by raději až do smrti uctívat staré zásluhy Unie. Hlavně tedy vůbec nic neměnit, především jejich vlastní funkce. Jde (jim) vážně o všechno…

Čtěte také:
Strach o volby versus strach z voleb
Tichý muž v neónové mlze
Dvojí metr v kampaních: Okamurův případ vyvolává vážné obavy