Kolem posledního odkazu „tatíčka Masaryka“, který se „zasloužil o stát“, se strhla jenom dobově poplatná podívaná. Až to chvílemi postrádalo smysl. Co však smysl určitě má, je pouvažování nad vývojem vůdčích politických osobností. Domácích i zahraničních elit. Nikoliv ve významu nejzdatnějších osobností, nýbrž v sociologickém rozměru slova.
Pouvažujme tedy nad vývojem paretovské skupiny menšinových držitelů moci, kterým prostě běží o udržení výsad a zdrojů stůj, co stůj. I kdyby třeba cenou pro společnost byly nakonec nápadné podobnosti s tím nejhorším z předchozího režimu, na jehož pravidelném (tendenčním) ostouzení obvykle stojí velká část dosavadní legitimity režimu stávajícího.
V českém (ale bohužel i širším) kontextu spatřujeme, kterak se ona „paretovská minorita“ obměňuje toliko zdánlivě. Skutečné posuny jsou povýtce výjimkou. Slibně se tvářící politici jsou prostě limitováni již tím, že musejí projít výběrem stranických sekretariátů a politicko-hospodářských zájmů stojících za nimi. Tudíž se buď rychle přizpůsobují šedému průměru partajního života i systému vůbec, anebo jsou brzy vyhozeni z kola ven. Projdou-li řádně oním „sítem víry pravé“, obvykle projevují sklony k obdobným manýrům jako jejich předchůdci. Co víc, staronové rysy těch vůdců je občas proměňují v moderní klony.
Závěr minulého režimu se nesl v duchu rychlé ztráty veřejné legitimity, k čemuž vydatně přispívalo jak programové vzdalování chřadnoucího SSSR od jeho satelitů (dnes USA od EU), tak i úroveň (čelní) reprezentace státostrany. Především takzvaná „jakešovština“, tragikomický jev odvozený od „zlatoústého“ funkcionáře Milouše Jakeše. Spojoval papalášství, myšlenkovou neohrabanost a odtrženost od reality. Jejím výsledkem bylo, že se z KSČ stával „v plotě kůl“.
Když nebudeš zabrušovat, nemusíš pak vybrušovat…
Po bezmála 36 letech od (řízeného) pádu vidíme dokončování vývojového kruhu. V soudobých kulisách nám „jakešovština“ evidentně znovu ožívá. Jedním z „vizionářů“ staronového stavu se stal výstřední Miloslav Rozner, který kdysi prošel do sněmovny za SPD. Míla Rozner, jak se postavičce začalo familiárně mezi lidmi přezdívat, případně jeho tehdejší partajní souputník Lubomír „Flákanec“ Volný, představoval de facto vizionáře a prekurzora příštích let, když přišel se svou pamětihodnou popleteností, verbalizovanou neochotou do problémů „zabrušovat, aby nemusel vybrušovat“…
Přestože se prohlašoval za odborníka na kulturu, nešlo mu zjevně o žádné jazykové brusičství ve stylu národního obrození. Nemínil zachraňovat rodný jazyk slovy „knihovtipník“, „nosočistoplena“ nebo „klapkobřinkostroj“. Pouze se normálně nesvedl vyjádřit na téma vlastní profese.
Parlament sice opustil roku 2021, jenže to už bohužel nevratně nastupovali jeho nefalšovaní pokračovatelé – vládní garnitura, jejíž výkony tak nebývale poškodily republiku, a tím mimo jiné přispěly k význačné delegitimizaci aktuálního demokratického systému. Míním s nebývalou pokleslostí panující koaliční propletenec ideologicky protimluvných formací, v němž právě mnohá klíčová místa obsadili „jakešovsky“ kvalifikovaní lidé. Až se chce říci: „Parta brusiče Roznera“. Pomyslná skupina napříč stále menšími stranickými základnami.
Ministryně války a další kádři
Jsou to funkcionáři, u nichž je jakákoliv právem očekávatelná profesionalita přinejmenším potlačena „starou dobrou“ hloupostí, bezohledností či vulgaritou. Dekadentním papalášstvím, z jehož nejbarvitějších protagonistů si čistě namátkově zmiňme úkazy typu europoslance Tomáše Zdechovského, předsedkyně dolní komory Markéty Pekarové Adamové nebo ministryně obrany Jany Černochové…
Negativními důsledky namátkově charakterizované kádrové politiky, jak by se řeklo za minulého zřízení, naneštěstí nelze přehlédnout – třeba vystupuje-li během pronikavých změn mezinárodní bezpečnostní architektury naposledy zmíněná představitelka silového rezortu jakožto osoba fakticky podřízená vojenské zpravodajské službě a velkoprodejcům zbraní. A zároveň ze sebe hystericky činí „ministryni války“, což ilustruje štvavými statusy nebo předvolebními televizními výstupy, v nichž přesvědčivě ukazuje, že ani přesně netuší, kdo a jak zahájil druhou světovou válku. V některých asijských zemích jinak počítanou již nejméně od roku 1937, dodejme pro úplnost…
Provokativní obrat „Parta brusiče Roznera“ je jinak narážkou na špatnou, nicméně alespoň kvalitními herci ztvárněnou divadelní agitku 50. let, od níž byl odvozen též film. Termín „jakešovština“ znamená zas odkaz na aparátníka vybraného naprosto dočasně kompromisem znesvářených partajních křídel, jenž měl být záhy převolen. Jenže stávající představitelé těchto jevů v politice jsou pouze figurami do špatné frašky. Individui, jež si většinou neumějí ani představit, že by udělala nějakou chybu a měla by skončit. Vybrousit (se) z toho…
Čtěte také:
Akademici v roli nejhloupějších z hloupých
Taje řízeného odchovu papalášů
Liberálové nechtějí hrát fér…
