Vladimír Vladimirovič Putin si zaslouží Nobelovu cenu. Tak alespoň pravil nemálo cynický vtip, co se začal vyprávět, když Rusko zahájilo tzv. speciální vojenskou operaci. Ne, nešlo o žert natolik cynický, aby si pro kremelského vladaře žádal „nobelovku“ za mír. Místo toho avizoval medicínu. A proč to? Jelikož prý kremelský mužik, Rus Putin, skrz Ukrajinu na dálku zázračně uzdravil média z covidu-19.
Nobelova cena za mír tudíž zůstává volná. Nejlépe pro Donalda Trumpa, který po ní až dětinsky touží. Nejvíc asi proto, jelikož by chtěl dohnat a předehnat nenáviděného „demokrata“ Obamu. Žadonil o ni už několikrát až tak usilovně, že to vzbudilo všeobecnou pozornost. Typicky velkohubě vykládal o svých zásluhách při hašení válečných požárů a roztruboval veřejné tajemství, že jeho předchůdce v úřadu obdržel prestižní poctu víceméně jen za faktum, že nebyl Georgem W. Bushem juniorem – válečným štváčem, jenž obvykle ilegálně, pod pláštíkem velkých ideálů a veden těmi nejnižšími pohnutkami, s gustem zvedal (neúspěšné) ilegální války. Přičemž vedle toho neváhal vyhrožovat samotné OSN, nejzákladnější organizaci pro mírovou spolupráci lidstva.
Za Obamovy éry se ale přitom žádná duha míru nad národy nevzklenula. USA rozhodně pochybně válčit nepřestaly, jenže tehdy to k úspěchu bohatě stačilo. Takový panoval odpor vůči Bushovi, jenž si ostatně našel své přepjaté příznivce také v české vládní politice nebo sdělovacích prostředcích. Kolik jsme jen tehdy vyslechli řečí, jaký je „silný vůdce“…
Ovšem když je to tak, proč by neměl být dekorován i Trump? Frustrovaný „Donnie“ se tudíž jak na běžícím pásu holedbal, o kolik smrtí ozbrojených konfliktů se zasloužil. K čemuž se bezesporu ještě vrátí. Třebaže jeho zásluhy byly obvykle buď notně přifouknuté, nebo přímo vyfabrikované. Některé jejich státní aktéry přece nedokázal ani správně vyslovit. Nemluvě o podstatné skutečnosti, že sám bez zábran drží oblíbenou linii prakticky všech poválečných amerických prezidentů, a rovněž se příležitostně věnuje protizákonným zahraničním agresím…
První občan USA však najisto vidí své „záslužné počiny“ docela jinak než většina ostatních, kteří v něm obvykle neshledávají ani stín Alberta Schweitzera nebo Henriho Dunanta. Kdo ví, jestli by však o to víc americký egomaniak nehleděl na politickou Evropu shovívavěji, pokud… Pokud by mu letos norští akademici – byť do EU, ověnčené též Nobelovkou za mír, nenáležejí – kýženou poctu přeci jen přiklepli.
Hysterii střídá hysterie
Když tedy smějící se česká bestie „volala“ po Nobelově ceně za lékařství pro Putina, šlo mezi řádky o moudrou diagnózu mediálního prostředí. Jedna hysterie středního proudu skončila a prázdné místo po ní bylo okamžitě zaplněno jinou. Dané téma se ale také postupně začalo táhnout – jako žvýkačka přilepená na podrážku vojenských bagančat. Stále méně přitažlivý a důvěryhodný výklad událostí. Bez vnitřního vývoje, zato s ideologickým zápalem, nápadně reflektující fialovskou zahraniční politiku s „lipánkovou“ diplomacií.
Ovšem i zde platí všeho do času. Ukrajinu zase léčí Turek. S výsledkem voleb se rázem objevila nová, občerstvující fronta: pochybná mediální vojna s Turkem. Skoro nikdo si při ní ale už nevzpomíná, jak kdysi vcelku hladce tytéž sdělovací prostředky premiéru Topolánkovi s jeho poradcem Dalíkem odpouštěly „Noc dlouhých nožů“, sudeťáckou výhrůžku „Es kommt der Tag“ nebo srovnání se s Martinem Bormannem…
Nový patetický leitmotiv se vynořil v evidentně dávno systematicky plánovaných útocích na nejznámější tvář Motoristů a skrze ní na rodící se Babišovu koalici. K čemuž „pro změnu“ s nepředstavitelnou drzostí pseudomoralistně přizvukují členové končící vlády, pro mnohé praví škůdci země. Zdroje tedy jsou.
Čtěte také:
Halogenky z kuchyně: Jak se z novinářské investigace stala fraška o Jaguaru, vibrátorech a králičí noře
Mediální válka s Turkem
Donald Trump je osamocený tanečník na mírovém parketu
