Nechci spekulovat o tom, jak je sté výročí narození Margaret Thatcherové oslavováno v její vlastní zemi, v zemi, kterou právě ona – a z pohledu mnohých z nás výrazně pozitivně – ovlivnila a změnila. Jsem si jist, že mnozí Britové toto výročí slavili či slaví, ale pochybnosti mám o její vlastní politické straně, která prochází – když to řeknu velmi jemně – složitým obdobím. Jsem přesvědčen, že je to v nemalé míře proto, že se tato britská Konzervativní strana zřekla jejího odkazu.
Ještě větší pochybnosti mám o současné labouristické vládě a jejím premiérovi, který – při evidentním nezvládání své vládní funkce (anebo právě proto) – o to usilovněji zakládá koalice ochotných a zcela nezodpovědně přispívá k vyvolání válečné atmosféry v Evropě. Ať to ale nesrovnává s Mnichovem v roce 1938. Tehdy šlo o něco úplně jiného (viz má kniha Od Beneše po Ukrajinu).
Obhájkyně konzervativních hodnot
Možná ale nedoceňuji britskou slušnost a vrozenou zdvořilost. Tedy to, čemu jsme v předprogresivistické době byli zvyklí říkat britské „goodmanners“.
Ani v komunistickém Československu nebylo u nás málo těch, kteří Lady Thatcher vnímali jako zcela mimořádnou osobnost – na první pohled bylo zřejmé, že byla v mnoha ohledech jiná než běžní politikové Západu. Věděli jsme, že se jí podařilo vrátit Velkou Británii zpět ke kapitalismu. Věděli jsme, že rozhodně hájila to, na co Evropa začínala stále více zapomínat – základní konzervativní hodnoty jako svobodný trh, volný obchod a politickou svobodu a pluralitu. Věděli jsme, že vyhrála mnohé i námi za komunismu sledované bitvy, zejména zcela klíčovou stávku horníků, což zcela změnilo atmosféru v zemi. Věděli jsme, že se důsledně stavěla proti komunismu a socialismu ve všech jejich podobách a převlecích a že spolu s Ronaldem Reaganem svým neústupným postojem vůči sovětskému komunismu významně přispěla k jeho pádu.
Až do listopadu 1989 jsme měli možnost aktivity Margaret Thatcherové sledovat pouze na dálku a zprostředkovaně. Dnešní mladé generace jen těžko mohou pochopit a domyslet, že se člověk jako já dostal do Velké Británie poprvé až v roce 1990, ve věku svých téměř padesáti let. Byl jsem tam tehdy jako ministr financí nově svobodného Československa, abych s tehdejším britským ministrem financí, dnes lordem Normanem Lamontem podepsal smlouvu o zamezení dvojího zdanění mezi našimi zeměmi. Mimochodem, smlouvu připravenou už předchozí komunistickou vládou. Tyto aspekty před- a polistopadové nenulové kontinuity fungování našeho státu lidé u nás dnes netuší a neznají.
Do pádu komunismu byla Margaret Thatcherová pro nás velmi daleko, a to a nedostupně. Vůbec by mne ani nenapadlo pomyslet na to, že bych se s ní někdy mohl setkat. Přesto jsme ji, i bez možnosti cestovat na Západ, mnozí vnímali jako někoho, kdo změnil svět a běh dějin.
Obdivovali jsme její názory, postoje a politiku. Ve všech těchto třech věcech byla mimořádná. O významných kontinentálních politicích tehdejší doby – kteří propadli iluzi tzv. helsinského procesu – jsme si mysleli, že podstatu socialismu a komunismu vůbec nepochopili. Už tehdy jsme byli přesvědčeni, že nám jen razantní politické postoje Ronalda Reagana a Margaret Thatcherové mohou pomoci změnit naše životy, i když jsme – musím říci, že bohužel jen někteří – věděli, že největší úkol je na nás samotných.
Symbol nadějné budoucnosti
Margaret Thatcherovou jsem vysoce oceňoval vždy a považoval ji za svůj politický vzor. V posledních letech už unavené, slabé, měkké a evidentně málo funkční komunistické éry v naší zemi (a v celé střední a východní Evropě) se pro nás stala jedním ze symbolů nadějné budoucnosti. Jak před pádem komunismu, tak po něm jsme ji vnímali jako někoho, kdo k nám promlouvá a kdo nám rozumí více než jiní západní lídři. Důležité pro nás bylo zejména to, že nám i naslouchala. V politice vzácný jev.
Důsledně se stavěla proti všem variantám tzv. „třetích cest“ – a právě o totéž jsme tehdy usilovali i my. Chtěli jsme „cestu první“ – a tou byl kapitalismus. Z té doby pochází i můj dodnes občas citovaný výrok, který jsem vyslovil v Davosu v lednu 1990, že třetí cesta je tou nejrychlejší cestou do třetího světa.
Důraz paní Thatcherové na deregulaci a privatizaci britské ekonomiky se výrazně prosadil i v naší ekonomické transformaci. I ve Velké Británii bylo díky poválečné socializační éře co deregulovat a co privatizovat. Pomohla nám nejenom silnými slovy, ale i tím, že na naše ministerstvo financí, které jsem tehdy řídil, poslala svůj tým. Aby tam s námi seděl. Nejenom aby přijel, řekl několik moudrých slov a zase odjel. Tak to dělali všichni ostatní, tzv. pomáhající nám.
Je třeba zmínit i to, že jsme i v době komunismu měli – alespoň někteří – nemalé pochybnosti o nekriticky přijímaném projektu evropské integrace, který už tehdy prodělával velmi problematické posuny. Už dávno to nebylo ono původní – pro nás velmi přijatelné – EHS. Evropské společenství se postupně začalo stále více posouvat od ekonomické integrace k politické unifikaci. Někteří si myslí, že to bylo v rozporu s myšlenkami poválečných, v Bruselu dodnes velebených tzv. otců-zakladatelů evropské integrace. Já si však myslím, že to je v souladu s nimi. Tito zakladatelé se to tehdy pouze neodvažovali říkat tak přímo a bezprostředně, jak by chtěli, protože by pro to podporu získat nemohli.
Tyto změny byly později institucionalizovány Maastrichtskou a Lisabonskou smlouvou, což nikdy nebylo a ani nemohlo být naším cílem. Už tehdy jsme chápali význam jejího projevu v Bruggách (v roce 1988) a byli jsme zklamáni, že se mu v západní Evropě nedostalo zasloužené podpory. Západoevropané, kterým chyběla naše zkušenost s komunismem, k naší velké lítosti narůstající rizika a hrozby necítili.
Dovolím si přidat ještě jeden zdánlivý detail…
Margaret Thatcherová byla jediným významným západním politikem, který si dovolil vyjádřit pochybnost o jednostranné, zcela pozitivní reakci Západu na německé znovusjednocení, které výrazně zvýšilo sílu a roli Německa v evropských záležitostech. Margaret Thatcherová to viděla hned od počátku jinak. My, Češi, se svými staletými historickými zkušenostmi s tímto naším sousedem, jsme měli – a někteří máme dodnes – obavy podobného typu. Nedávné zvolení Friedricha Merze německým kancléřem a jeho dosavadní politické kroky tyto obavy – v každém případě alespoň u mne – jenom posílily.
Měl jsem příležitost setkávat se s Margaret Thatcherovou opakovaně a byl jsem nesmírně poctěn, když mne jednou nazvala svým „nejlepším žákem“ v nově svobodných zemích střední a východní Evropy. Jejím stoupencem a následovníkem jsem opravdu byl. A jsem dodnes.
Na oficiální návštěvu do Prahy přijela jako premiérka v září 1990 a velmi rychle jsme si porozuměli. V mém domácím politickém sporu s Václavem Havlem, který ve skutečnosti nechtěl kapitalismus, svobodné trhy a opravdové politické strany a jejich soupeření, se jednoznačně postavila na mou stranu – a řekla mu to v mé přítomnosti.
