Ruce pryč od svobody jedince

Mezilidské vztahy – ať v rodině, v zaměstnání, nebo v rámci občanského života – dostaly v historii vždy pořádně zabrat v momentech, když si je do hledáčku vzali levicoví intelektuálové, kteří je chtěli ovlivňovat, přetvářet a řídit. Jejich cílem bylo (a stále je) totiž ve jménu pokroku a rovnosti vykořenit tradice společnosti a zavést kolektivistický způsob života. Postup je stále stejný – lidské vazby demontují vždy tím, že do nich vnášejí smyšlený konflikt. Nabízím krátký historický exkurz, jenž poukáže na všechny nebezpečné ideologie, které se snaží poštvat člověka proti člověku.

Osvícenství

Zásadní byla éra osvícenství, která byla předvojem Velké francouzské revoluce. Deklarovala totiž falešný program slibující sebeurčení člověka a jeho vysvobození ze zajetí pověr, předsudků a údajně přežilých sociálních struktur (zajímavá paralela s dneškem, že?). Osvícenství prosazovalo tzv. vědecké řízení společnosti, které na všechny společenské jevy najde vysvětlení, a pak se stane návodem pro fungování společnosti. Lidský rozum se měl dle této doktríny stát nástrojem osvobození a cestou k rovnostářské společnosti. Tato postdemokratická představa stavící vědecké poznání nad zdravý rozum vedla ve svých důsledcích k tomu, že tisíce Francouzů skončily ve jménu pokroku pod gilotinou.

Marx

Zhoubné ideologické uvažování ale s revolucí v Evropě neodeznělo. Jen o 24 let později po skončení jakobínského teroru se ve vedlejším Německu narodil Karel Marx, který v 19. století obdobně navazoval na program rovnosti a usiloval o zničení soukromého vlastnictví. Cílem vědy neměl být dle něj jen popis světa kolem nás, ale zásadní nástroj jeho proměny. Za tím účelem vytvořil umělý koncept společenských tříd, který (jsem jako sociolog dlouho akceptoval, než jsem pochopil, že) vytváří umělé kastování společnosti ve snaze postavit proti sobě dělnický proletariát a kapitalistu. Opět se roubovaly nebezpečné umělé intelektuální konstrukce do přirozeného světa – a to skrze vytváření nenávistných vztahů mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, ale i v rodinách skrze prosazování pracovní mobility žen, která měla v duchu onoho osvícenství přestat být služkou v domácnosti svého muže a raději se podílet na budování socialismu.

Reagovala na to encyklika „Rerum Novarum“ papeže Lva XIII. z roku 1891, která sice odsoudila stejně jako Marx nelidské zacházení s dělníky v tehdejší době, jasně ale odmítla marxismus jako politické hnutí, které podle textu vede k podněcování nenávisti mezi lidmi s cílem zrušení soukromého vlastnictví a úmyslem nahradit ho společným majetkem všech.

Mimochodem tento text byl důvodem, proč při oznámení jména nového papeže zbledli církevní progresivisté a proč se v médiích začaly objevovat pokřivené interpretace této encykliky, neboť zde bylo vypichováno pouze ono vykořisťování dělníků, nikoliv obrana soukromého vlastnictví. Bojí se snad moderní demiurgové, že by papež obdobně komentoval neomarxismus a jeho podněcování k nenávisti? Kéž by to tak udělal!

Papež měl pravdu. Přetavení myšlenek Marxe do praxe v Sovětském svazu znamenalo pro několik generací bídu, teror, nesvobodu a narušení sebevědomí občanů, kteří se krčili ve strachu před totalitním režimem.

Gender a feminismus

Takto probíhal vývoj v zemích tehdejšího východního bloku, kde postupem let komunistická ideologie zcela ztratila na vážnosti a její vyčerpání skončilo u nás sametovou revolucí. Západní marxistická větev, se kterou máme co do činění dnes, se ale vyvíjela jinak. Západní marxisté již ve 30. letech zjistili, že ona jimi pojatá dělnická třída zvýšila svou životní úroveň a ztratila svůj zájem být revolučním hybatelem dějin. Německým a francouzským levicovým intelektuálům nezbylo jiné řešení než pro svržení kapitalismu a tradiční společnosti najít nový proletariát. Pracovali dál se lživým postulátem o vymanění člověka z údajně utlačovatelských sociálních struktur, jež jsou diktované systémem kapitalismu a jež občany nutí žít v rolích, které jsou nedemokratické.

V 60. letech se tak zrodil feminismus a ona floskule „gender“, jež nahradila „třídní“ škatulkování a která ideologizovala pohlavní role mužů a žen. „Gender“ je dle nich pouhý sociální konstrukt, který byl vytvořen patriarchálním kapitalismem za účelem uvěznit ženy v domácnosti tím, že jim přiřkl roli pečovatelek o děti a rodinu. Tradiční systém jim prý takto blokuje přístup do veřejné sféry, kterou podle zastánců feminismu opanují pouze muži a kde si užívají prestiže. Šlo jim jen o to rozprášit soukromý sektor. Mezi vztah muže a ženy byl zasazen klín a jejich motivace namířena k jiným formám života – k single domácnostem lidí nemajících děti, zaměřených primárně na kariéru a zábavu.

Celý text najdete v měsíčníku TO číslo 12