Evropská unie není projektem spolupráce suverénních států. Tato fáze skončila dávno, vznikem Lisabonské smlouvy. Dnešní EU je centralistický aparát, který systematicky přesouvá moc od národních parlamentů k nevoleným institucím, krytým jazykem „nutnosti“, „krizového řízení“ a „evropských hodnot“.
Česká republika v tomto systému nehraje aktivního spolutvůrce, ale pasivního příjemce rozhodnutí. A právě z této pozice je třeba hodnotit i otázku Ukrajiny. Podpora vstupu Ukrajiny do EU nebývá spojována s euroskepticismem – a už vůbec ne s „czexitářským“ myšlením. To je chyba. Skutečný euroskepticismus nezačíná otázkou „líbí se mi EU?“, ale otázkou „jak tuto strukturu oslabit, zpomalit nebo učinit neřiditelnou“ – zejména z pohledu Německa a Francie.
Pokud někdo stále věří, že EU lze reformovat dobrými úmysly, patří spíš do kategorie užitečných idealistů než realistů. Moc se dobrovolně nevzdává. Moc se ztrácí jen tehdy, když se přestane dát efektivně vykonávat. A právě tady vstupuje do hry Ukrajina a my toho musíme využít…
Euroskepticismus jako strategie, ne jako osamělý útěk
Euroskepticismus ani „czexitářství“ nemají být gestem vzdoru ani romantickým útěkem z nepohodlné reality. Jsou to politické směry, které musí vycházet z chladného mocenského uvažování. Samostatný odchod malého státu z EU není projevem suverenity, ale riskantním skokem do izolace. Česká republika na to nemá ani ekonomickou váhu, ani geopolitickou ochranu. Brexit to ukázal v plné nahotě. Pokud byla Evropská unie tak dlouho schopna systematicky šikanovat Velkou Británii, druhou největší ekonomiku EU, jadernou velmoc a stálého člena Rady bezpečnosti OSN, pak je iluzí domnívat se, že by s Českem jednala korektně nebo férově.
Právě naopak. Při jakémkoliv pokusu o czexit (či jakýkoliv jiný „exit“) by Brusel udělal vše pro to, aby z České republiky vytvořil exemplární výstrahu. Ne kvůli nám samotným, ale kvůli ostatním, stále ještě váhajícím. EU nemůže připustit precedens, který by ukázal, že odchod jakéhokoliv státu, natož malého, je možný bez trestu. Co jednou centralistický aparát získá, to nikdy dobrovolně nevrací, proto suverenita je v tomto systému vnímána jako nebezpečný relikt, nikoliv jako legitimní právo států.
Skutečný euroskepticismus proto musí mířit jinam, k budování koalice opozičních států uvnitř EU, dostatečně silné na to, aby unijní aparát paralyzovala. Nejde o destrukci pro destrukci, ale o vytvoření stavu neřiditelnosti, v němž se centralizace stane politicky i technicky nemožnou. Teprve v takovém prostředí může vzniknout realistická alternativa: buď návrat k volné spolupráci na bázi EFTA (Evropské sdružení volného obchodu), nebo vznik nové evropské struktury založené skutečně na volném pohybu zboží, osob a kapitálu. To vše bez ideologického dohledu, bez nadřazené byrokracie a bez ambice nahrazovat národní státy.
Rozšiřování EU je v tomto kontextu nástrojem, nikoliv morálním imperativem. Zejména malé, poslušné a disciplinované státy centrum posilují – až na Maďarsko. Velké, konfliktní, suverenitu si hlídající státy ho oslabují. Ukrajina, stejně jako potenciálně další východní či jihovýchodní země, nepatří do kategorie snadno ovladatelných vazalů. A právě proto má její vstup pro euroskeptické myšlení hodnotu. Ne jako cíl, ale jako prostředek k narušení struktury, která se jinak rozpadnout nedá.
Ukrajinská nátura? Něco, s čím v Bruselu nepočítají
Ukrajinská společnost není liberální v západoevropském slova smyslu. Hodnotově se pohybuje zhruba na úrovni Polska, v některých ohledech konzervativnější, v jiných pragmatičtější, ale rozhodně ne ideologicky poslušná. Identitní témata, vztah k autoritě, pojetí státu i společnosti jsou na Ukrajině zakořeněny v úplně jiném kulturním prostředí, než jaké dnes dominuje v Bruselu.
Západní progresivismus zde nemá hluboké kořeny a nelze očekávat, že by byl přijat jako přirozená norma. Ukrajina není „hodnotový projekt“, ale společnost formovaná tvrdými historickými zkušenostmi, tzv. „krví a železem“, kde ideologie nikdy dlouhodobě nepřežila střet s realitou.
Kulturně jsou Ukrajinci navíc v mnoha ohledech blízcí Rusům, nikoliv politicky, ale mentálně. Oba tyto národy jsou ve válce, která stála obě strany již statisíce životů, ale i přesto se ani v jedné zemi nedá mluvit o vzrůstajícím defétizmu. Naopak americké společnosti stačilo ani ne 60 tisíc mrtvých krajanů na to, aby vzali do zaječích z nepřístupné vietnamské džungle.
Očekávat, že by se Ukrajina v EU chovala jako poslušný eurohujerský žák, je iluze. Pokud by do Unie vstoupila, nepřinesla by hodnotovou konvergenci, ale permanentní tření. A právě proto je pro bruselské centrum dlouhodobě nebezpečná, ne proto, že by byla protievropská, ale proto, že by nebyla formovatelná.
Oslabení francouzsko-německé dominance
Evropská unie není rovnostářský projekt. Je to systém, v němž Francie a Německo dlouhodobě určují směr a ostatní státy řeší, jak se mu přizpůsobit s co nejmenšími ztrátami. Tato dominance není náhodná a není dočasná. Je strukturální. Ukrajina by tuto strukturu narušila.
Nejen svou velikostí, ale tím, že by posunula těžiště EU na východ – do prostoru, který nemá nostalgii po říši řízené z centra, protože právě z jednoho nyní utíká. Pro státy jako Česko by to znamenalo větší prostor pro manévrování, víc možností vytvářet ad hoc koalice a menší tlak na poslušnost vůči „hlavnímu proudu“. Každý krok, který oslabuje monopol moci velkých států, je z pohledu euroskeptismu krok správným směrem. Ne proto, že by zlepšoval EU, ale proto, že ji činí méně nebezpečnou.
Bezpečnost a ekonomika bez iluzí
Nestabilní Ukrajina mimo EU je bezpečnostní riziko. Ne morální dilema, ale konkrétní problém. Šedé zóny produkují migraci, kriminalitu a krize. Jsou živnou půdou pro další přesun moci do Bruselu. Stabilita je pro suverenitu levnější než permanentní „řešení výjimečných stavů“. Ekonomicky Ukrajina nepředstavuje zázrak, ale korekci. Rozbije některé chráněné sektory, zvýší konkurenci a zatlačí na efektivitu. To je přesně to, čeho se bojí evropské elity, které si zvykly na regulovaný komfort. Ano, bude to bolet. Ale bolest z reality je vždy menší než bolest z kolapsu iluzí.
Ukrajina není řešením evropského problému. EU nezachrání a ani zachraňovat nemá. Může však zkomplikovat její další přerod v centralistický útvar. Pro „czexitářské“ a euroskeptické myšlení je to důležitý rozdíl. Nejde o víru v projekt, ale o jeho sabotáž zevnitř.
Podpora vstupu Ukrajiny do EU tedy není projevem eurohujerství, přestože její vstup horlivě podporují i ti eurohujeři. Je to cynický, chladný a mocenský kalkul. Pokud už v této konstrukci jsme, pak dává smysl podporovat všechno, co ji činí pomalejší, konfliktnější a méně řiditelnou. Ne proto, že bychom EU chtěli zachránit, ale proto, že chceme mít jednou možnost ji opustit bez katastrofálních následků.
Čtěte také:
Idylický skanzen Evropa? Spíš oplocená zdecimovaná válečná zóna…
Válka do posledního Ukrajince. A co dál?
Koho všeho Brusel uplácel?
